(Nejen) Bohuslav Martinů pohledem Operního kukátka

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Martinů zkomponoval toto kratší dílo během práce na Řeckých pašijích na vlastní text podle hry svého přítele, francouzského literáta Georgese Neveuxe, Le Voyage de Thésée (Théseova pouť), ze které ale použil pouze text třetího dějství a části čtvrtého dějství. Libreto ve francouzštině je zvláštní a v podstatě fantaskní, látku nezpracovává jako mytologický příběh, ale jako záznam psychologických stavů. Vrcholem díla je závěrečné Ariadnino lamento, kdy skladatel byl podle dochované korespondence inspirován pěveckým uměním Marie Callas. V nahrávce tuto titulní a stěžejní roli vytváří slovenská koloraturní a lyrická sopranistka Simona Šaturová, a to vskutku mimořádným způsobem. Roli má již zažitou z koncertního provedení v pražském Národním divadle v roce 2010, které nahradilo původně plánovanou jevištní produkci. Již tehdy oslnila svým křišťálovým sopránem, výbornou technikou a psychologickým prožitím titulního partu. A to jsou i hlavní kvality jejího provedení v roce 2015 s Essenskými filharmoniky. Kvalitními partnery jsou jí maďarský barytonista Zoltán Nagy, host mnoha evropských scén, svázaný především s budapešťskou operou, kde vytváří i hlavní party. Svým mužným spíše basbarytonem dává postavě důležitou virilitu. Jeho protivníka v menším partu Mínotaura zpívá kazachstánský basbarytonista Baurzhan Anderzhanov. Dílo znamenitě a nuancovaně diriguje Tomáš Netopil, který řídil i dvě uvedená pražská koncertní provedení v září 2010.

Tomáš Netopil, Simona Houda Šaturová (zdroj classicpraha.cz)
Tomáš Netopil, Simona Houda Šaturová (zdroj classicpraha.cz)

Netopilova nahrávka tak doplňuje nabídku oper Bohuslava Martinů v katalogu Supraphonu vedle dosud jediné a referenční nahrávky Václava Neumanna s Celinou Lindsley a Normanem Phillipsem v hlavních rolích z roku 1986. Opera je doplněna skladatelovým Dvojkoncertem pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány se sólistou Ivem Kahánkem. Za zmínku stojí i kompletně papírový a ekologičtější obal CD.


Operní úsměv
Jistá známá italsko-americká sopranistka, která v šedesátých letech dvacátého století směla hostovat ve Velkém divadle v Moskvě na důkaz zlepšování vztahů tehdejšího Sovětského svazu k USA, vyprávěla po návratu rozkošnou historku.

Velké divadlo v Moskvě (foto archiv)
Velké divadlo v Moskvě (foto archiv)

Když při zkoušce na verdiovské představení žádala o radu režisérku, která byla během zkoušky v hledišti, a oslovila ji Madam Director, bylo jí ostentativně sděleno, že je nutné ji oslovovat výlučně Soudružko režisérko. Pěvkyně si to dobře zapamatovala a když se jí ředitel divadla po skončení hostování ptal, kde bude vystupovat příště, odpověděla mu, že v Janově v jisté Pucciniho opeře. Ředitel se jí zvědavě ptal, v jaké. A její odpověď zněla: „V Soudružce Butterfly!“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat