Nejen o čtvrtstoletí Českého filharmonického sboru Brno

Otázka pro Petra Fialu, sbormistra a ředitele

V této sezoně si připomínáte pětadvacet let, před kterými jste Český filharmonický sbor Brno založil. Jak často jste si to v uplynulých měsících uvědomoval? A s jakými pocity?

Připomínat si jakékoliv kulaté výročí je určitě příjemné. Letošní jubilejní sezona Českého filharmonického sboru Brno je však stejně náročná jako všechny sezony předchozí, dokonce si myslím, že ještě náročnější, protože množství našich uměleckých aktivit jak u nás, tak v zahraničí stále narůstá, což je na jedné straně jistě potěšitelné, ale zároveň to představuje maximálně intenzivní přípravu, abychom při frekvenci zhruba devadesáti koncertů v sezoně byli vždy kvalitně připraveni.

Pro mne jako zakladatele, ředitele a hlavního sbormistra je – vedle každodenní umělecké práce – velmi vyčerpávající především existenční zabezpečení sboru. Pracujeme jako obecně prospěšná společnost a jsme závislí především na honorářích z koncertů u nás i v zahraničí a každoročně musíme žádat o různé granty a dotace, které však bohužel pokryjí maximálně 40 % našich nákladů, a tak si myslím, že v soběstačnosti zhruba 60 % držíme „světový rekord“. Žijeme a pracujeme již řadu let v jakémsi zvláštním rozporu mezi uměleckou kvalitou (jsme dnes u nás, ale především v zahraničí považováni za jeden z nejlepších sborů v Evropě) a velmi nestabilním existenčním zabezpečením.

Když jsem v „porevoluční euforii“ Český filharmonický sbor Brno zakládal, byl jsem přesvědčen, že když se podaří vybudovat kvalitní profesionální těleso, které bude schopno na nejvyšší úrovni reprezentovat českou hudebnost u nás i v zahraničí, tak se najde u státních institucí i adekvátní existenční podpora pro naši činnost. Jsem přesvědčen, že Český filharmonický sbor Brno je dnes špičkové, mezinárodně uznávané těleso, ale stále mu chybí ta adekvátní existenční podpora.

Nemám rád vyjmenovávání úspěchů nebo koncertů významných či méně významných. Pro mne je nejdůležitější, abychom přinášeli posluchačům, ale i sobě na každém koncertě radost z krásné hudby, a není podstatné, zda se koncert koná v nejprestižnějším sále Londýna, Paříže či Mnichova, anebo v malém českém nebo moravském městě. Samozřejmě nás těší, že spolupracujeme pravidelně se všemi českými profesionálními orchestry v čele s Českou filharmonií, že nám nabízí spolupráci nejlepší evropské orchestry a dirigenti, že jsme natočili za pětadvacet let své existence 70 CD, že některé naše nahrávky získaly velmi prestižní mezinárodní ocenění. Pro mne samotného je největší radostí pracovat se zpěváky, které naše náročná umělecká práce těší a baví, kteří jsou ochotni na každém koncertě odvést maximální výkon, zvládají často velmi náročné studium, ale i únavné cestování po celé Evropě. Mám radost i z naší spolupráce s agenturou ARS/KONCERT, kde především naše hlavní manažerka Hana Svobodová dokáže na základě našich úspěšných vystoupení připravit další koncerty a projekty. Náš současný repertoár obsahuje několik set kantát a oratorií, rádi a často provádíme i sborové koncerty ả capella, v posledních deseti letech vystupujeme úspěšně i jako operní sbor (především v zahraničí), jsme rezidenčním sborem Budapešťského festivalového orchestru a Stuttgartské filharmonie.

Na otázku, jak dlouho chci ještě vydržet, mohu odpovědět jednoduše: Jak Pán Bůh dá. Samozřejmě se velmi vážně zabývám i úvahou, kdo po mně převezme vedení sboru a to jak v oblasti umělecké, tak v té organizační. Práce sbormistra není vůbec jednoduchá činnost. Vedle pravidelné, každodenní a náročné umělecké práce musí mnohdy řešit i lidské problémy svých zpěváků a přitom udržet dobrou atmosféru a kvalitní lidské vztahy mezi mnohdy velmi různými povahami jednotlivých členů sboru.

Přes všechny problémy, které jsem zde uvedl (a našlo by se jich ještě více) je umělecká práce pro toho, kdo ji dělá rád a s plným nasazením, činnost obohacující a zušlechťující a přináší do dnešní tvrdě pragmatické doby důležitý prvek krásy a vzájemného pochopení, a to nejen výkonným umělcům, ale i posluchačům, kteří chodí na koncerty, do divadla atd.

A tak se závěrem opět vracím k myšlence, že by živému umění měla být věnována mnohem větší celospolečenská pozornost a že by mělo být živé umění mnohem výrazněji podporováno.