Nejen o hudbě s Ivanem Kurzem (1)

Hudební skladatel Ivan Kurz slaví právě dnes své pětašedesáté narozeniny. Jeho jméno je často spojováno především s filmovou hudbou k mnoha úspěšným filmům i televizním seriálům. Jeho tvůrčí činnost se neomezuje pouze na filmovou hudbu. Mezi jeho kompozicemi nalezneme díla symfonická, komorní i oratorní. Kromě toho vyučuje skladbu na pražské Akademii múzických umění, na Hudební fakultě této školy byl dokonce v letech 1997 – 2000 děkanem. Je držitelem řady cen a jeho dílo hrají přední orchestry a soubory u nás i v zahraničí. I přes všechny tyto dosažené mety zůstává skromným a velmi srdečným člověkem.
V obecném povědomí širší veřejnosti jste znám především díky filmové hudbě k televizním seriálům Panoptikum Města pražského a Četnické humoresky. Jsou tato divácky úspěšná díla i pro vás něčím výjimečným?

V konkrétním případě Četnických humoresek se jednalo o 39 dílů, dlouhých po hodině a půl, v případě Panoptika Města pražského o seriál desetidílný – oba seriály režíroval vynikající český režisér Antonín Moskalyk. Z hlediska principu byl proces stále podobný: stane se zločin, je oznámen, počne pátrání – často byly v jednotlivých dílech vyšetřovány paralelně i případy dva, přichází rozuzlení a do toho všeho se prolne část života četnické pátrací stanice (Četnické humoresky) nebo pražské kriminálky (Panoptikum Města pražského). Přesto hudební složka obou seriálů obsahuje relativně velké množství samostatných hudebních nápadů a témat, protože jsem nechtěl uchopit posloupné děje – tak jak se to často dělá – tím způsobem, že bych měl jednu hudbu pro láskyplné motivy, jednu pro akční děj, jednu pro stupňující se napětí a jednu univerzální podkresovou hudbu a užíval jich s malými obměnami v průběhu celého seriálu. Chtěl jsem tímto způsobem alespoň trochu přispět k tomu, aby konkrétní seriál působil díl od dílu jako svěží obraz a nebyl nenávratně opotřebován ještě před svým koncem.

Práce byla specifická rovněž tím, že život skladatele jako – v jistém slova smyslu – „člena rodiny“ prvorepublikových četníků, trval doslova deset let. To není krátká doba a má-li to dobře dopadnout, je třeba znovu a znova hledat vnitřní motivaci a neuvadnout předčasně. Jestliže se vám podaří udržet tvůrčí motivaci po dobu deseti let a děláte svoji práci v souladu se svým svědomím, musíte nalézt ke své činnosti nějaký vztah. Sám za sebe bych to charakterizoval jako vztah nikoliv k jednotlivým postavám, ale jako vztah k týmu: režizér, scénáristé, herci, zvukový mistr, produkce, atd. Byl to pro mne úsek života, ve kterém jsem do jisté míry žil v jakési virtuální realitě a když tato realita skončila, pocítil jsem zcela zákonitě závan prázdnoty. Uvědomuji si, že tento problém má v lidském životě své místo. Všichni v jistém slova smyslu žijeme ve svém snu, či představě – o sobě, o svém okolí – a je třeba usilovat o spatření pravé skutečnosti…

Vraťme se ale k vašim začátkům. Kdy jste se rozhodl pro dráhu hudebníka? A proč jste si vybral právě skladbu?

Původně jsem pošilhával po matematice, navštěvoval matematicko-fyzikální gymnázium Na Zatlance a hudbu nejprve studoval soukromě u pana profesora Karla Risingera. Matematika a fyzika mě fascinovaly svojí logikou a přesností, tedy určitou vnitřní čistotou a jasnou strukturou. Vždy jsem měl smysl pro logické vazby, které pro mne mimo jiné znamenaly, že jsem se tyto disciplíny nemusel učit, jedno bylo možné vyvodit z druhého, stačilo věc pochopit. Důležitou roli sehrál zajisté též fakt, že ke studiu na matematicko-fyzikálním gymnáziu jsem se rozhodoval zhruba v patnácti letech, kdy člověk tak úplně ještě neví, co přesně chce. Volil jsem po poradě s rodiči tuto alternativu: gymnázium a vzdělání hudební cestou soukromou, abych měl možnost eventuálně pokračovat na vysoké hudební škole – což se také stalo. Hudbě jsem se věnoval od pěti let. Komponoval jsem, hrál na klavír a na housle.

Na Hudební fakultě AMU jsem pak studoval u dvou pedagogů: Emila Hlobila a Václava Dobiáše. U Emila Hlobila jsem studoval v letech 1966 až 1971. Vzpomínám-li na profesora Emila Hlobila, vybaví se mně celá  jeho skladatelská třída a samozřejmě, vždy znova a znova, pocit vděku. Mít totiž tak vynikajícího učitele, jakým bezesporu Emil Hlobil byl, se nepoštěstí každému. A přitom, jak známo, být dobrým učitelem uměleckého oboru není nikterak snadné: neznamená to mít nějakou zvlášť vynikající neměnnou metodu, podle které výuka probíhá, ale znamená to s každým žákem, nad každým uměleckým úkonem znovu tuto metodu vytvářet. Má-li být tato výuka skutečně taková, aby rozvíjela vždy v jistém slova smyslu jedinečné talentové obdarování žáka, musí být též v pravdě tvůrčím uměleckým výkonem, který je tolikrát jiný, s kolika různými lidskými subjekty se setkává. A tyto vlastnosti – nebo lépe řečeno schopnosti – profesor Hlobil ve vzácné míře měl a vždy jich neúnavně užíval k dobru svých žáků.

Základním a výchozím stanovištěm pro vykročení do samostatné tvůrčí činnosti byl profesoru Hlobilovi vždy pevně stojící pilíř skladatelské řemeslné zdatnosti. Jestliže některý žák přišel do jeho třídy a tyto základy měl ještě v pohybu, bylo první Hlobilovou snahou vystavět to, co dosud na tomto poli zbudováno nebylo. Na první pohled to možná vypadá jako samozřejmý předpoklad, ale kdo se alespoň trochu pohybuje mezi pedagogickou problematikou umělecké povahy, tak ví, že to vůbec snadné ani samozřejmé není. Ta pevně vybudovaná řemeslná zdatnost musí totiž v prvé řadě mít tvůrčí povahu. Ovládat harmonii, kontrapunkt anebo hudební formy – říkával profesor Hlobil – samo o sobě nestačí, a znalost toho, co bylo a co tedy lze běžným způsobem učit, nevytvoří z nikoho skladatele. Teprve schopnost zobecňovat, schopnost pronikat do podstaty zvuku a jeho vnitřního napětí, schopnost organizovat pocit času, schopnost svobodné stavby – to je ono řemeslo, vysvětloval Hlobil. Harmonii se člověk učí celý život a to ne proto, že by byl mdlého rozumu a šlo mu to pomalu, ale proto, že skladatel jako vynálezce má povinnost celý život objevovat.

Profesor Hlobil učil také maximální osobní skromnosti, pracovitosti a pokoře. Říkával někdy s humorem, že jakmile skladatel začne psát “veledílo”, obyčejně to špatně dopadne. Učil nekonečné trpělivosti. Říkával: Když je skladba hotová, musí působit na posluchače tak, jako když ji skladatel vysype z rukávu jako kouzelník. Ale to vůbec neznamená, že takové dílo musí vznikat snadno a rychle. Definitivnímu tvaru mohou předcházet desítky pokusů. A tak vždy, kdykoliv jsem na hodinu přinesl něco nedotaženého anebo nenapadnutého, vyzýval mě s přátelským úsměvem profesor Hlobil: Vyjeďte na hlubinu a vrzte sítě znovu !

U profesora Dobiáše jsem studoval v rámci interní umělecké aspirantury, v letech 1973 až 1976. Profesor Václav Dobiáš byl svými dispozicemi úplně jiný, ve srovnání s profesorem Hlobilem snad až protikladný. Jeho hlavní silou byl cit. Povahu měl v podstatě bohémskou, s výjimečně rozvinutou intuicí, která byla často blíže k pravdě než racionální poznání. Na mně byl nesmírně hodný. Bylo však dost těžké mu vidět pod kůži. Pohyboval se většinou pod rouškou lehké ironie, pomocí které posouval situaci do jakési jemně humorné nadsázky. Plakal pouze očima, jeho ústa byla rozšířena k úsměvu. Byl vždy pln nejrůznějších historek a asociačních reakcí a tak by člověk mohl snadno nabýt dojmu, že jeho život je jakousi poetickou básní. Nebylo tomu tak. Odvíjel se nad Cantem firmem mnohého nevydařeného a smutného. Odtud i jeho jemná ironie. Vzdor tomu uměl vytvořit neopakovatelné prostředí, uměl žít okamžikem, byl schopen vtisknout věcem smysl a přesvědčit o tom své okolí. Přítomnost, kterou jsme s ním prožili se nepropadla v nicotu, zůstala zobrazena v našich srdcích.

Hudbu, respektive skladbu jsem si vybral proto, že jsem pochopil obrovské, doslova nekonečné možnosti intuitivního poznávání skutečnosti. V pravdě řečeno, sahá podstatně dál než poznání racionální. Obdobně jako je věta myšlenka vyjádřená slovy, může být hudba jistý druh citu, popř. emocí, které jsou vyjádřeny tóny. Bez využití intuitivního myšlení jako specifického poznávacího procesu není dle mého soudu prakticky možná žádná tvůrčí aktivita. Kreativní způsobilost, bohatý svět prožitků a schopnost obracet se zpět ke svému stvořiteli, to je ono co člověka odlišuje od ostatního tvorstva, co mu dává neopakovatelnou jedinečnost a neskutečné možnosti: ve smyslu kladném i záporném. Smysl bytí lze vedle jiných cest nalézt též nasloucháním zpěvu ptáků, šeptání tekoucího pramínku, objevováním přírody v její kráse a majestátu; všude tam plyne imaginární řeč k srdci lidí v tichu a vůni lásky…

Co říkáte na současnou filmovou hudbu a jejímu vývoji za několik posledních desetiletí? Měl vy jste nějaký vzor v kompozici filmové hudby?

V oblasti filmové tvorby bylo vytvořeno mnoho skvělých hudebních složek filmového díla. Obdivuji například tuto tvorbu Zdeňka Lišky, Luboše Fišera, Svatopluka Havelky a řady dalších českých autorů. Napsat dobrou filmovou hudbu vyžaduje perfektní řemeslo, dramatický cit, schopnost nasadit a držet určitou atmosféru, schopnost vyjádřit se plnokrevně ve striktně stanoveném časovém limitu, schopnost hudebního zobrazení emocí a velkou pokoru, neboť v tomto žánru skladatel slouží společnému výrazu všech složek filmového díla, slouží naplnění umělecké představy režiséra. Musí opustit svoji pozici pódiového vládce a naopak přijmout oblek služebníka. Přesto vše má v rukách velkou moc, neboť hudební složka je v rámci filmového díla složkou významnou a často klíčovou.

Ptáte se, co říkám současné filmové hudbě a jejímu aktuálnímu vývoji. Nerad bych kategorizoval, zůstanu v rovině obecné: tam, kde je přítomno zvládnuté kompoziční řemeslo a schopnost sloužit množinovému výrazu filmového díla, tam se jedná o přínos. Bohužel tomu vždy tak není.

Kromě filmové hudby komponujete i díla orchestrální, komorní, vokální, elektroakustické a další. Spatřujete v některé oblasti těžiště své tvorby? Ceníte si nějaké své kompozice více než ostatních?

V mé dosavadní tvorbě lze sledovat určitý vývoj. Ranou tvorbu představují úsměvné, hravé skladby, plné životního optimismu, se smyslem pro humor – například suity Vivat Kamila, Letní muzika. Postupně od konce sedmdesátých let se však u mne stále zřetelněji objevuje snaha svými díly sdělit závažné myšlenky – sedm obrazů pro symfonický orchestr: Nakloněná rovina, Vzlínání, Podobenství, Bláznovská zvěst, K Tobě jdu, Zahrada života, Duše živá. Vznikají skladby s duchovní tematikou, například cyklus oratorií Na konci časů, Missa Bohemica, Stabat Mater a jiné.

Zmíněný cyklus symfonických obrazů je zrcadlem mých pohledů na současný svět. Vedle čtyřdílného celovečerního oratoria Na konci časů je svým hudebním obsahem tím nejpodstatnějším, o co se chci se svým posluchačem podělit: postupné rozrušování hierarchie hodnot nesmí skončit rozkladem v propasti kultury smrti, tolik nyní aplaudované a povzbuzované k ovládnutí prostoru. Naopak, je třeba pevně držet linii kultury života. Ta má své kořeny i prameny vláhy v tom, co poukazuje k základním hodnotám lidské etiky, oblasti Ducha – prostě usiluje, aby člověk byl pozvedán, nikoliv ´proměňován´ v jakési lepší – anebo horší? – zvíře. Zahrada života je vizí očištěné existence lidské duše, „duše živé“. Očista však není nebeská mana, snášející se na člověka, který se spokojeně nechá unášet proudem. Je ovocem těžkého procesu začínajícího uvědoměním si vlastní nízkosti a končící snad až v duchovním výtahu Boží milosti. A právě v takto orientované tvorbě spatřuji těžiště svého počínání.

(Dokončení zítra)