Nejodvážnější podvody a mystifikace klasické hudby

Joyce Hatto (1928–2006) byla britská klavíristka a klavírní pedagožka, jejíž kariéra byla vcelku průměrná; kritici z jejích výkonů nebyli nadšení, vytýkali jí, že na interpretaci některých kusů prostě nestačí. V posledních letech života se klavíristka potýkala s rakovinovým onemocněním, hudby se ale nevzdala a pořizovala nahrávky, jejichž prodejem pověřila svého manžela, hudebního producenta Williama Barrington-Coupeena (1931–2014), který vedl label Concert Artist Recordings. Nahrávky, pocházející z devadesátých let, byly velmi dobré, kritici pěli chválu a CD se dobře prodávala. Postupně se však začaly objevovat pochybnosti. Opravdu mohla nemocná klavíristka tak dobře hrát, když její předchozí výkony nebyly nijak oslnivé? V roce 2007, asi půl roku po smrti Joyce Hatto, vyšla najevo pravda. Barrington-Coupeen přiznal, že nahrávky své ženy upravoval tak, že použil nahrávky jiných klavíristů, aby zakryl slabá místa v podání Joyce Hatto. A skandál byl na světě. Producentovi, jehož snad nemůže omlouvat ani láska, kvůli níž se podvodu dopustil, se ale podařilo vydat a prodat více než sto nahrávek připisovaných Joyce Hatto! V roce 2012 byl o životě Joyce Hatto a jejího manžela natočen v Británii televizní životopisný film Loving Miss Hatto.

Vcelku známý je příběh Requiem Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791), které skladatel kvůli svému úmrtí nedokončil. Zapomeňte ale na Formanův slavný a úspěšný film Amadeus (1984), který jen rozmnožil mýty kolem vzniku Requiem a Mozartovy smrti a jeho soupeření s Antoniem Salierim. Requiem si od Mozarta objednal hrabě Franz von Walsegg-Stuppach (1763–1827) k uctění památky své ženy, která zemřela ve věku 28 let v roce 1791. Hrabě byl velký milovník hudby, ale také podvodník, který sám skládal, ovšem ve skutečnosti jen kopíroval již existující díla. I Mozartovo Requiem chtěl vydávat za vlastní dílo. Když Mozart zemřel, požádala jeho žena Constanze nejprve skladatele Josepha Eyblera (1765–1846), jehož si Mozart vážil, aby smuteční mši dokončil. Ten to však po několika pokusech pro přílišnou náročnost vzdal. Vdova pak oslovila další skladatele a nakonec se dílo dostalo do rukou Franze Xavera Süssmayra (1766–1803), jenž byl po většinu roku 1791 Mozartovým žákem, a ten dílo dokončil. Süssmayr použil všechno z Mozartovy originální rozpracované partitury i některé hudební náměty Josepha Eyblera a sám zkomponoval nový materiál pro další části. Hrabě o ničem nevěděl a Mozartově vdově za Requiem zaplatil velkou sumu, kterou Constanze naléhavě potřebovala. Süssmayr se pak k autorství části Requiem přihlásil. Existují i jiné dokončené verze Mozartova posledního díla, ale verze Süssmayrova je nejrozšířenější a nejčastěji uváděná.

V roce 1961 uvedla britská rozhlasová stanice BBC 3 avantgardní skladbu Mobile for Tape and Percussion mladého a nadějného polského skladatele Piotra Zaka, kterou hráli Claude Tessier a Anton Schmidt. Kritici přivítali skladbu vcelku pozitivně. A že jste o Piotru Zakovi nikdy neslyšeli? Je to totiž fiktivní skladatel. Pro BBC ho vymysleli hudebník Hans Keller a klavíristka Susan Bradshaw, kteří se věnovali experimentální tvorbě. Dva měsíce po vysílání BBC přiznala, že šlo o mystifikaci, jejímž cílem bylo ukázat, zda a jak kritici přijmou avantgardní skladbu neznámého autora z Východu.

Fritz Kreisler (1875–1962), houslový virtuos židovského původu, se narodil ve Vídni a před druhou světovou válkou odešel do USA, kde se stal v roce 1943 americkým občanem. Proslavil se už na přelomu století a vlastnil také cennou sbírku houslí. Na svých koncertech rád přidával krátké skladby známých skladatelů, jako byli Vivaldi, Couperin, Tartini, Stamitz, Boccherini či Pugnani. Tyto oblíbené kusy však ve skutečnosti zkomponoval sám Kreisler. Když podvod vyšel najevo, Kreisler se hájil tím, že by bylo drzé a netaktické donekonečna opakovat v programech své vlastní jméno. A dalším důvodem prý bylo oklamat a nachytat kritiky, kteří nebyli schopni odhalit, že uvedená dílka ve skutečnosti nepocházejí z dílny slavných skladatelů.

Francouzský houslista a skladatel Marius Casadesus (1892–1981) pocházel z rodiny hudebníků. V roce 1931 veřejnosti představil nově objevený Mozartův houslový koncert, který nazval Adélaïde Concerto. Mozart ho údajně napsal jako desetiletý chlapec pro nejstarší dceru francouzského krále Ludvíka XV. Adélaïdu. Casadesus dokonce přidělil koncertu i katalogové číslo ve třetím vydání Köchelova seznamu Mozartových děl (K. Anh. 294a) a prezentoval sám sebe jako objevitele a editora neznámého díla. Kritici a badatelé však byli skeptičtí a požadovali, aby jim houslista ukázal originál partitury, který ale neexistoval. Až v roce 1977 se Casadesus k podvodu přiznal; inspirací mu prý byly mystifikace Fritze Kreislera. Také Mariův starší bratr Henri Casadesus (1879–1947), hráč na housle a violu d’amore a hudební vydavatel, složil několik houslových koncertů, které vydával za díla Georga Friedricha Händela, Johanna Christiana Bacha či Carla Philippa Emanuela Bacha.

V devadesátých letech minulého století se objevila aféra kolem šesti falešných klavírních sonát připisovaných skladateli Josephu Haydnovi (1732–1809). Ve skutečnosti je ale složil německý hudebník, skladatel a editor Winfried Michel (*1948). Dokázal přesvědčit mnohé akademiky a tvrdil, že objevil Haydnovy ztracené rukopisy. Když podvod vyšel najevo, ptal se dokonce novinář Michael Berkerman v The New York Times, co je tedy vlastně tak zvláštního na Haydnovi, když někdo dokáže napsat skladby, které můžeme zaměnit za díla slavného rakouského skladatele? Michelův podvod ale vrhá pochybné světlo hlavně na některé kritiky a odborníky a jejich schopnost rozpoznat díla skutečně napsaná údajnými autory a ta, jež za ně vydávají zdatní napodobovatelé.

https://www.youtube.com/watch?v=uJVlbLK7VbA

Nejznámější skladbou italského skladatele Tomasa Albinoniho (1671–1751) je překrásné Adagio g-moll, které se nejednou objevilo ve filmech a v televizi (nejčastěji ve verzi pro varhany a smyčcový orchestr nebo jen pro smyčce) a v řadě různých přepracovaných verzí. Ve skutečnosti je však jeho autorem italský muzikolog, hudební kritik a skladatel Remo Giazotto (1910–1998), autor systematického katalogu Albinoniho děl. Když Giazotto Adagio g-moll v roce 1958 publikoval (pod titulem Adagio in G Minor for Strings and Organ, on Two Thematic Ideas and on a Figured Bass by Tomaso Albinoni), tvrdil, že jde o úpravu a aranžmá fragmentu Albinoniho skladby, kterou po válce objevil v Saské státní knihovně v Drážďanech. Tento údajný fragment však veřejnosti nikdy nepředstavil. Posléze ale přiznal, že jde o jeho vlastní kompozici.