Navzdory svým baskickým a švýcarským kořenům byl Ravel během svého života považován za ztělesnění francouzské hudby. Co si pod touto „francouzskostí“ můžeme představit?
Pro mě Ravel ztělesňuje ducha francouzské kultury 20. století. To znamená dokonalou rovnováhu mezi romantismem, lyrismem, láskou k požitkům, jistou lehkovážností, oslavným duchem a zároveň střídmostí, pečlivou pozorností k detailům a smyslem pro přesnost. Francis Poulenc o sobě řekl, že je „mnich a darebák“, a to to vystihuje dokonale.
Ačkoli oba koncerty měly premiéru v roce 1932 a autor na nich pracoval současně, jsou značně odlišné. Klavírní koncert pro levou ruku D dur je kratší, spíše vznešený a důstojný, možná vážný na začátku díky melodii hrané kontrafagotem. Klavírní koncert G dur je pak svěží dílo, zdánlivě napsané s lehkostí, obsahující velmi pomalou, téměř bachovskou prostřední větu. Jak osobně vnímáte napětí vytvořené dramaturgickou volbou těchto dvou koncertů?
Jsou to dvě strany téže mince. G dur koncert je slunečný, mozartovský, hravý – je to jako šampaňské. Naproti tomu koncert pro levou ruku se noří do hlubin země, prozkoumává nejtemnější části Ravelovy osobnosti. Je fascinující je hrát a slyšet během jednoho večera, protože spolu vedou dialog. Jeden je klasický, druhý zcela moderní a vyžadují také zcela odlišné techniky.
Pianista Paul Wittgenstein, který přišel o pravou ruku během první světové války a koncert si u Ravela objednal, nakonec partituru upravil podle svého gusta. To skladatele natolik rozzlobilo, že prý pohrozil soudem, pokud pianista nepřestane. Máte někdy chuť něco vynechat nebo zahrát jinak?
Myslím, že bychom se měli držet původní Ravelovy verze, protože zní mnohem lépe. Ravel využívá palec levé ruky k „zpěvu“ a vše zařídil tak, aby sólista vynikl nad orchestrem. Alfred Cortot také vytvořil verzi pro dvě ruce, a ta je příšerná!
Je zajímavé pozorovat, jak se pianisti vypořádávají s pravou rukou během koncertu pro levou ruku. Máte pro svou pravou ruku nějaké speciální pokyny nebo záměry?
Pravou ruku si pokládám na nohu. Každý podle svého – nejdůležitější je hudba!
Kromě hudby Maurice Ravela, kterou budete hrát s orchestrem v Janáčkově divadle, vystoupíte o den dříve na recitálu v Besedním domě, kde zazní hudba Ravela, Dukase a zejména Bacha ve vašich vlastních transkripcích. Je známo, že hrajete na moderní klavír. Novináři a recenzenti často zmiňují, že přestože nehrajete na historické nástroje nebo jejich repliky, dokážete dosáhnout efektu dobové interpretace, jak si ji dnes představujeme. Jak vnímáte probíhající diskuzi o výhodách a nevýhodách obou přístupů?
Hrál jsem hodně francouzské barokní hudby (Rameau, Couperin atd.) a bylo to mé album Rameaua, které mi přineslo mezinárodní uznání. Díky tomu jsem byl označen za specialistu, i když jím nejsem. Jednoduše jsem se hluboce věnoval barokní technice a hledal rady u cembalistů, které jsem znal. Myslím, že tato hudba, od Couperina po Bacha a Scarlattiho, zní nádherně na moderním klavíru a měli bychom si užívat její nádheru. Samozřejmě bychom nikdy neměli zapomenout na původní nástroj a měli bychom slyšet, jak si skladatel tyto skladby ve své době představoval.
Není to poprvé, ale opět jste se objevil ve filmu, tentokrát v roli Pierra Lala, kritika pařížského deníku Le Temps, ve filmu Boléro od Anne Fontaine. Vy čtete recenze svých koncertů? Mohou být pro interpreta nějak přínosné?
Jak člověk postupuje v kariéře hudebníka, stává se imunním vůči neustálým a stále se rozrůstajícím komentářům. Musíte pokračovat téměř s klapkami na očích, příliš neposlouchat, co se kolem vás říká. Někdy musíte jít dokonce vpřed proti názorům druhých. Velmi si vážím novinařiny, když je dělána profesionálně a čestně. Například popsat koncert je fascinující řemeslo.
Před Bolérem jste se objevil jako pianista ve filmu Láska (2012) od Michaela Hanekeho, který získal Oscara. Loni natočila televize Arte působivou syntézu Bachovy hudby s baletními čísly korejského tanečníka Chuna Winga Lama v bývalé slévárně, kde vznikaly i sochy Augusta Rodina. Film začíná Sicilianou z Flétnové sonáty BWV 1031 ve vaší transkripci, kterou zahrajete i v Brně. Co pro vás jako umělce znamená spojení s jinými médii, jako je film, balet nebo sochařství?
Miluji práci s umělci, kteří se vyjadřují jinými prostředky než já. Například hongkongský tanečník Chun Wing Lam mě velmi inspiroval k tomu, abych hrál Bacha. Tanečník přináší hudebníkům puls, hluboký smysl pro rytmus a dokonce lehkost. Co se týče filmu, účinkoval jsem jen ve dvou filmech, obě to byly nádherné zkušenosti, ale myslím, že další už nepřijdou.
Máte mimořádně bohatou diskografii, zejména u labelů Harmonia Mundi a Erato. Nedávno jste kromě Bacha a Ravela vydal okouzlující album skladeb pro čtyřruční klavír, kam jste pozval několik skvělých pianistů, jako jsou Bruce Liu, David Fray, Beatrice Rana, Alexander Melnikov, Bertrand Chamayou, Víkingur Ólafsson, a dokonce i violoncellistu Gautiera Capuçona, aby se k vám připojili u klavíru. Název alba obsahuje slovo „přátelé.“ Co pro vás znamená přátelství v hudbě, včetně přátelství s pianisty, kteří mají často zcela odlišné názory na hudební interpretaci a zároveň jsou vašimi konkurenty na koncertních pódiích?
Bohužel, sóloví hudebníci nemají čas se pravidelně vídat. Toto album pro čtyři ruce bylo také příležitostí znovu se setkat ve studiu. S mými přáteli, ať už jsou hudebníci, nebo ne, zůstávám v kontaktu přes video nebo telefon. Potřebuji je. Když čekám ve svém hotelovém pokoji na večerní koncert na druhé straně světa, cítím se obklopen svými blízkými a přáteli – neznám samotu.
