Několik střípků z České taneční platformy

O víkendu skončil další ročník přehlídky Česká taneční platforma. Intenzivní program vybraných inscenací a projektů z oblasti současného tance a pohybového divadla se podařilo odehrát během tří dnů, v sobotu proběhlo vyhlašování vítězů letošního ročníku, protože festival je i přehlídkou soutěžní. Nejprve tedy trochu zpravodajství.

V dramaturgické radě festivalu, který vybral projekty do hlavního programu, zasedli choreografka, tanečnice a taneční pedagožka Petra Hauerová, zakladatelka Tance Praha Yvona Kreuzmannová s Markétou Perroud, publicista Martin Macháček, Nina Vangeli a Jan Žůrek, ředitel DW7, o.p.s. (olomoucký pořadatel festivalu Divadelní Flora a provozovatel Divadla na cucky). Během roku se scházela divácká porota, která vybrala další díla do programu (jasná shoda panovala u projektu VerTeDance Pojďme na tanec!). Na festivalu se pak dramaturgická rada rozrostla o zahraniční porotce: Guy Cools (Belgie/Rakousko, taneční kritik, kurátor a dramaturg), Francine Gagné (Kanada, generální a umělecká ředitelka Circuit-Est Centre Chorégraphique Montreal), Maja Hriešik (Slovensko, režisérka a dramaturgyně), Pia Krämer (Portugalsko, O Espaço do Tempo / prezidentka European Dancehouse Network), Virve Sutinen (Finsko, umělecká ředitelka německého festivalu Tanz im August).

Můžeme pogratulovat vítězům letošní Platformy. Inscenací roku 2017 se stala SOMA Martina Talagy, Cenu za světelný design, kterou zaštiťuje Institut světelného designu, získal Jiří Šmirk za světelný design k inscenaci Spitfire Company Vypravěč, Tanečnicí roku se stala Cecile Da Costa, vystupující sólově právě v tomto představení. Manažerkou roku je po zásluze Lucia Kašiarová, ředitelka Studia ALTA.

Festival je také výbornou příležitostí na ploše několika dnů zhlédnout představení, která jsme nestačili zachytit při jejich premiéře (a že poslední sezony jsou na taneční premiéry pěkně bohaté). Jedním ze zatím opomenutých, ale divácky oblíbených kusů je Kabaret Velásquez Jana Komárka, který je inspirovaný nejen samotným světem kabaretu, ale také dílem španělského malíře Diega Velásqueze. A tak parafrázuje formu zábavního podniku konce devatenáctého století s jeho humorem, sledem čísel a výjevů, ale přitom si pohrává s atributy barokního umění a je na divákovi, jak dalece se nechá do této hry vtáhnout, kolik asociací si dovolí sám rozehrát ve své představivosti. Návodného materiálu je samozřejmě dostatek.

Konferenciérem, průvodcem, uctivým služebníkem veleváženého publika je herečka a režisérka Irina Andreeva, která se publiku představí v žaketu a ztělesňuje mužskou, nebo možná zcela neutrální figurku, která mění výraz jako škrtnutím sirky – od vřelého úsměvu do ohromeného překvapení a ještě další škály výrazů až znepokojivých. Tanečnice Andrea Miltnerová a Lucia Kašiarová jsou tím ženským elementem, který divákovi přináší krásu tanečního kroku a gesta, ale také mnoha překvapení. K performerkám se připojuje Hana Fleková, sólová hráčka na violu da gamba. I její vystoupení je de facto divadelní a herecké, svůj nástroj především zkoumá a hraje si s ním, na scéně zastupuje prvek noblesy, vznešenosti umění, krásy dvorních dam královského dvora.

Atmosféru barokního divadla od počátku evokuje jemné spodní nasvícení z přední lišty, která také představuje (zdánlivě) bezpečnou hranici mezi jevištěm a diváky. Pozornosti neuniknou prvky barokního tance, taneční variace se překlápí do situační komiky. Dvě baletky v nadýchaných sukních z papíru, které vypadají jako rozkvetlé pivoňky, tančí mechanickými pohyby jako panenky na klíček, jako dvě Hoffmannovy Olympie. Jejich souboj je neodolatelný. Diváka vtahuje upřený pohled tanečnice, přední řady jsou vystaveny interakci. Chvíli se na nás postavy zahledí skrz rámy jako živé portréty nebo v přítmí vznikne skutečně živý obraz. Scéna je rozdělena jen oponkami z šustícího igelitu, přesto působí bohatě, jak se od něj odráží teple zlaté světlo a jen částečně jím prochází dál. Některé scény diváka zaskočí, každá napoprvé něčím překvapí, tak jako ve skutečném kabaretu. Velkoryse ponechaný prostor pro fantazii nahrává skutečně především divákovi připravenému na vše a na cokoli.

Projekt Martina Talagy SOMA není inscenací v pravém slova smyslu. Ani konkrétní trvale zafixovanou choreografií. Mění se počet účinkujících, mění se prostory, výstavní domy a galerie. Putovní site specific, který se vždy přizpůsobuje novým podmínkám. Nejzákladnější inspirací, ze které vychází, je výtvarné umění a ideál krásy minulosti i současnosti, s jeho proměnou a vlivem, tím, jak mění naše vnímání lidského těla. SOMA #8 se tentokrát odehrála ve třech lidech v Korzu Veletržního paláce, v obsazení tří performerů.

Inspirace sochařstvím je neoddiskutovatelná. Diváci se nejprve dívají na dvě mužská torza, tanečníci odhalují vlastně jen záda, a čím déle se na ně díváme, tím více zapomínáme na to, že hledíme na lidské bytosti. Když se pak zpoza trupů začnou nořit ruce, může se rozvinout naplno divákova fantazie a rozběhnout se kamkoli do říše rostlin nebo zvířat, tělo bylo dehumanizováno. Asociace nás mohou samozřejmě dovést i k řeckému sochařství, k proporcím klasických soch, vždyť nezřídka se zachovala jen torza, a přesto obdivujeme jejich symetrii a vzácnou harmonii, jejíž tajemství klasická doba objevila.

Pak se však přiblíží podivný tvor, spíše z budoucnosti, na rukou navlečeny nohy z plastové figuríny, pohybuje se po scéně jako podivuhodný čtyřnohý hmyz. Absurdita výjevu je komická i hrůzná, lidské tělo opět ztratilo svůj lidský rozměr. Oko dokáže podlehnout snadno iluzi a mozek diváka přijme za fakt, že tanečník má zkrátka čtyři nohy. I když pak končetiny uzmuté figuríně odhodí. Jiný performer zas neguje krásu deformovaným pohybem, který se nehodí k jeho tělu, jež by mohlo být antickou sochou. Třetí zas dokáže ukrýt své tělo za bílou kostkou a další optické klamy a iluze jsou na cestě.

Jde tu nejen o hru s krásou a ošklivostí, s naší fascinací nepochopitelným a kuriózním, ale také se tu hraje o identitu těla, o jeho lidství. Nechybí narážka na módní průmysl, který je už po desítky let tím hlavním arbitrem, jenž rozhoduje o atributech krásy. V hudebním podkresu zatím zněly tóny valčíku, minimalistická hudba skoro nepostřehnutelná, ale i meditativní pasáže evokující zpěv asijských mnichů. Dojem, který performance zanechává, je jako z pohledu na surrealistický obraz, který byl namalován lidskými těly.

Sólo performera Jana Bárty Pitch je pohybový skeč. Tak alespoň sled událostí této krátké performance na první pohled působí. Jde ovšem také opět o důmyslnou hru s divákem a o ovládnutí jeho smyslů a pozornosti.

Jan Bárta v první polovině svého vystoupení využívá náročný prostředek zpomaleného pohybu. Diváci visí pohledem nejen na jeho němém výkřiku, ale také na jemných nuancích, s nimiž rozkládá a po milimetrech posouvá svou bicí soupravu do nedosažitelna, soustředíme se na každou podrobnost akce, jež by nám jistě unikla, kdyby performer svůj hudební stánek rozmetal během pár vteřin. Zbytku představení pak jediným činelem udá jakýsi tep, který mu vrací do tváře klid a úsměv, právě tak jako hra na neviditelné bicí. Postupně je ale zřejmé, že frekvence, odpočítávání času, které nastavil a dodržuje, ovládá i jeho samotného příliš a stává se mu limitem pro akci. Nedokáže už dosáhnout na všechny součásti své bicí soupravy, v posledním zoufalém pokusu s přetrženou nitkou času propadá do tmy… Překvapivě působivá miniatura.

Divácká porota také vybrala do programu jedno číslo z oblasti nového cirkusu, poetické sólové vystoupení Elišky Brtnické s názvem Enola. Vzdušná akrobatka na visuté hrazdě na tanečním festivalu? Proč ne. Její vystoupení má v sobě dostatek divadelnosti a poezie, aby smylo hranice žánrů. Tancem dnes může být naprosto vše, a toto představení obsahuje ve své podstatě tolik éteričnosti a ladnosti, jako kdyby šlo o klasické baletní adagio.

Inscenace je inspirovaná starou japonskou legendou – komu se podaří složit tisíc jeřábů, může požádat bohy o splnění svého přání. Tisíc jeřábů je symbol naděje a štěstí, ale tento příběh získal také jiný, tragičtější podtext. Jeho druhá rovina se odehrává v Hirošimě. Dívce Sadako Sasaki byly dva roky, když byla na město svržena atomová bomba, katastrofu přežila, ale v devíti letech onemocněla na následky ozáření leukémií. S důvěrou v legendu začala skládat origami jeřáby, ale ať už se jí podařilo složit jich tisíc, nebo nepodařilo, bohužel zemřela. Její příběh se ale také stal legendou a její smrt mementem ničivé síly jaderných zbraní vůči nevinným obětem. V roce 1977 vyšel její příběh v Kanadě jako knížka pro děti.

Cokoli z těchto inspirací a symbolů můžeme v inscenaci vidět, anebo také nevidět a nechat se jen unést proudem imaginace. V tomto případě se domnívám, že je pro diváka lepší, když se o pozadí vzniku performance dozví později, protože pak bude otevřenější své vlastní svobodné interpretaci a jeho fantazie nebude ovlivněná očekáváním. (Takže vy už máte smůlu, ale stejně se na ni někdy zajděte podívat).

Inscenace má svůj prolog, ve kterém performerka skládá papírového jeřába, diváky vcházející do sálu nebere na vědomí. Jako kdyby naznačovala, že představení je vhledem do stavu duše, že se chystá k pohybové meditaci. Své sólo pak začíná v polotmě, vidíme vlastně jen její hlavu, z přikrčeného těla těsně nad zemí jen paže a nohy, v černém prostoru si můžeme domyslet jakýkoli obrys. Díváme se na člověka, nebo na zvíře? Zdá se, že pro pohyb potřebuje oporu všech končetin, pak se pohybuje obratně a mrštně. Obyčejná chůze však jako by neexistovala.

Visutá hrazda se téměř dotýká země, jen jako kulisa. Její využití je dávkované jako sirup proti kašli, pomalu a odměřeně. Se stoupající výškou si divák víc a víc uvědomuje zručnost performerky, která ale nevystavuje na odiv své schopnosti jako v show pro potlesk. Její pohyby jsou stále plynulé, jako pohyby náměsíčníka. Těžko uvěřit, že akrobatka zavěšená ve dvoumetrové výšce hlavou dolů na hrazdě může působit takovým dojmem klidu a harmonie.

Po scéně rozvine pruh bílého papíru jako obrovské plátno. A pak ze svého vzdušného sídla maluje svými vlasy, a když role vystoupá, máme dojem, že se díváme na obrovskou kresbu krajiny vyvedenou tahy štětce a tuší. Opět je to výjev nesmírně poetický a klidný. Všechny rekvizity přitom už jsou rozestaveny po scéně, takže můžeme jen čekat, co se s kterou z nich bude dít dál. Artistka sype na zem bílý prášek a kreslí do něj jemné vlny, jako kdyby urovnávala kamínky v zenové zahrádce. Každý úkon působí klidně. Přitom zvuková krajina, kterou pro představení vytvořil Stanislav Abrahám, není vždy tak klidná, začíná orchestrální, až filmovou sekvencí, pak zůstává většinou v rovině minimalismu, ale zadrnčí v ní i elektrická kytara. Vystoupení na scéně je však zhmotněním klidu a absolutního soustředění.

V závěru performerka vysype na scénu další papírové jeřáby, dlouho připravuje finále poslední scény, jako kdyby divákovi trpělivě vysvětlovala smysl načasování a potřebu všemu věnovat čas, i když ho někdo může mít nesmírně málo. Pak se po složeném bílém papíru vyšplhá na svou hrazdu jako do nebe. Možná opravdu zobrazuje duši mladé dívky, která předčasně opouští zemi, ale nelituje toho, jen získává jinou perspektivu, a přitom žije v naprostém pohodlí. Tak samozřejmě působí její kreace, že se zdá, že není nic jednoduššího a příjemnějšího než se houpat několik metrů nad zemí a shlížet odtud na svět jako z terasy s vyhlídkou na mořskou pláž. Ale celou poetičnost této performance nelze popsat, tu je nutno vidět.

Hodnocení autorky recenze:
Kabaret Velásquez – 90 %
SOMA #9 – 90 %
Pitch – 80 %
Enola – 100 %

 

Česká taneční platforma 2018

Kabaret Velásquez
Koncept, režie, scénář: Jan Komárek
Hudba: Rainer Wiens
Výprava: Lenka Kuchareková
Světla: Jan Komárek
Premiéra 2. září 2017 Malý sál divadla Archa, Praha
(psáno z představení 6. dubna 2018)

Účinkují: Irina Andreeva, Andrea Miltnerová, Lucia Kašiarová, Hana Fleková
***

SOMA #8
Choreografie: Martin Talaga
Hudba: Myko
Scéna: Kateřina Soukupová
Světla: Karlos Šimek
Odborné vedení: Kara Rooney
Premiéra 23. května 2017 Galerie Mánes Praha
(psáno z představení 6. dubna 2018)

Účinkují: Radim Klásek, Anton Eliaš, Marek Menšík
***

Pitch
Koncept, účinkuje: Jan Bárta
Režijní supervize: Jaro Viňarský
Světlo, zvuk, dramaturgická spolupráce: Tomáš Morávek
Dramaturgie: Tereza Vohryzková
Psáno z představení 7. dubna 2018
***

Enola
Koncept, choreografie, účinkuje: Eliška Brtnická
Supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Pohybová spolupráce: Minh Hieu Nguyen, Ilona Jäntti, Jana Vrána
Hudba: Stanislav Abrahám
Kostýmy: Yumi Hayashi
Světla: Vlado Veleta a Vojtěch Brtnický
(koprodukce KD Mlejn / Cirqueon)
Premiéra 9. února 2016 Experimentální prostor NoD Praha
(psáno z představení 7. dubna 2018)

www.tanecniplatforma.cz