Leoš Janáček se ve známé reakci na reflexi premiérového uvedení ve dvacátých letech ohradil „žaden stařec, žaden věřici“. Glagolská mše skutečně vyjadřuje spíše panteistický a světský pohled víry ve věčný život než pohled konfesijní, ostatně právě staroslověnský text jinak závazné katolické mešní liturgie takový odstup dobře umožňuje. Koncert se konal v augustiniánském kostele na Starém Brně, kde Janáček jako chlapec zpíval ve sboru. Mělo to nyní krásnou symboliku a bylo to také řešení v situaci, kdy město nemá koncertní prostoru, v níž by byly skutečné varhany. Přesto se nelze ubránit dojmu, že skladba vyzněla jinak než v koncertní síni: kvůli dlouhému dozvuku trochu tradičněji, romantičtěji, ne tak originálně a novátorsky; jinými slovy – díky chrámovému prostředí ne tak provokativně. Jde o to, jestli ke škodě věci, nebo zda to naopak budeme chápat jako obohacení.
Sedmý a poslední program festivalu pořádaného Filharmonií Brno byl nádherně sestaven. První polovinu tvořilo Te Deum Arvo Pärta, pomyslnou mezihrou byla nedlouhá instrumentální skladba Davida Matthewse s názvem New Fire – Nový oheň, dílo s jasným velikonočním poselstvím, objednané festivalem a uvedené ve světové premiéře. Janáčkova Glagolská mše byla pak finální skladbou večera. Zájem byl veliký, pořadatelé přidávali k původnímu počtu vstupenek další, včetně lístků k stání, ale stejně zřejmě úplně všechny potenciální posluchače neuspokojili.
Pärtova zhruba půlhodinová, převážně magicky ztišená kompozice se smyčci zazněla shora z kůru. Dennis Russell Davies Te Deum dirigoval při světové premiéře v polovině osmdesátých let a je jasné, že má na dynamické, výrazové, barevné a tempové poměry uvnitř skladby vyhraněný a víc než relevantní názor. Provedení teď nevedl schematicky a pouze staticky, ale cítil skladbu jako živou strukturu. Zvukem šetřil a připravil nevšední zážitek. Spoluúčinkoval Vox Iuvenalis připravený Janem Ocetkem.
Na čistě orchestrální skladbu Davida Matthewse se interpreti už přemístili dolů do chrámové lodi, před oltář. New Fire, to je přehledně a logicky gradované hudební vyjádření naděje přicházející se světlem. Skladba má program, ale zajímavá by byla i bez něj. Působivé intermezzo, které vrcholí čistým radostným akordem a přináší tak nefalšovanou katarzi.
Janáčkovou hudbou naplnili interpreti celou chrámovou loď. Dirigent začal v trochu pomalejších tempech a ta mu vydržela, i při zřetelném postupném gradování naléhavosti, vlastně až do závěru. Z akustických důvodů to byla nezbytnost. Vedl provedení nenápadně, ale účinně, objevil a zdůraznil v partituře některé jakoby nové souzvuky a barvy, docílil ztišené pokory i mohutné velebnosti. Sólisté se přidali – Pavla Vykopalová s velkým prožitkem v hlase, tenorista Aleš Briscein s nosnými klenutými frázemi, Richard Novák s obdivuhodnou vitalitou a v malém vstupu i Jana Hrochová.
Elektrizujícího napětí a výbušné stručnosti, tedy parametrů, které bývají s Janáčkovou hudbou často spojovány, v kostele docílit nešlo. Na přesnou odpověď na otázku, jak designovaný šéfdirigent opravdu vnímá a cítí hudbu brněnského solitéra, bude tedy nutné si ještě počkat – na běžné koncertní akustické poměry. Zde s filharmoniky, sólisty a Českým filharmonickým sborem Brno v nastudování Petra Fialy dirigent však posloužil něčemu velmi hodnotnému a potřebnému – hlubokému dojmu, v němž se spojuje vděčnost za hudební krásu s pocitem tichého bezpečí, k chrámu neoddělitelně patřícímu.
Hodnocení autora recenze: 90 %
Velikonoční festival duchovní hudby
Zahrada/ostrov
Dirigent: Dennis Russell Davies
Pavla Vykopalová (soprán)
Jana Hrochová (mezzosoprán)
Aleš Briscein (tenor)
Richard Novák (bas)
Sbormistr: Jan Ocetek (Pärt), Petr Fiala (Janáček)
Filharmonie Brno
Vox Iuvenalis
Český filharmonický sbor Brno
8. dubna 2018 bazilika Nanebevzetí Panny Marie Brno
program:
Arvo Pärt: Te Deum
David Matthews: New Fire (světová premiéra skladby zkomponované na objednávku festivalu)
Leoš Janáček: Glagolská mše
