Několik střípků z České taneční platformy

  1. 1
  2. 2
  3. 3
O víkendu skončil další ročník přehlídky Česká taneční platforma. Intenzivní program vybraných inscenací a projektů z oblasti současného tance a pohybového divadla se podařilo odehrát během tří dnů, v sobotu proběhlo vyhlašování vítězů letošního ročníku, protože festival je i přehlídkou soutěžní. Nejprve tedy trochu zpravodajství.
Martin Talaga: SOMA #8 – Praha 6. dubna 2018 (zdroj Česká taneční platforma / foto Vojtěch Brtnický)

V dramaturgické radě festivalu, který vybral projekty do hlavního programu, zasedli choreografka, tanečnice a taneční pedagožka Petra Hauerová, zakladatelka Tance Praha Yvona Kreuzmannová s Markétou Perroud, publicista Martin Macháček, Nina Vangeli a Jan Žůrek, ředitel DW7, o.p.s. (olomoucký pořadatel festivalu Divadelní Flora a provozovatel Divadla na cucky). Během roku se scházela divácká porota, která vybrala další díla do programu (jasná shoda panovala u projektu VerTeDance Pojďme na tanec!). Na festivalu se pak dramaturgická rada rozrostla o zahraniční porotce: Guy Cools (Belgie/Rakousko, taneční kritik, kurátor a dramaturg), Francine Gagné (Kanada, generální a umělecká ředitelka Circuit-Est Centre Chorégraphique Montreal), Maja Hriešik (Slovensko, režisérka a dramaturgyně), Pia Krämer (Portugalsko, O Espaço do Tempo / prezidentka European Dancehouse Network), Virve Sutinen (Finsko, umělecká ředitelka německého festivalu Tanz im August).

Můžeme pogratulovat vítězům letošní Platformy. Inscenací roku 2017 se stala SOMA Martina Talagy, Cenu za světelný design, kterou zaštiťuje Institut světelného designu, získal Jiří Šmirk za světelný design k inscenaci Spitfire Company Vypravěč, Tanečnicí roku se stala Cecile Da Costa, vystupující sólově právě v tomto představení. Manažerkou roku je po zásluze Lucia Kašiarová, ředitelka Studia ALTA.

Reklama




Festival je také výbornou příležitostí na ploše několika dnů zhlédnout představení, která jsme nestačili zachytit při jejich premiéře (a že poslední sezony jsou na taneční premiéry pěkně bohaté). Jedním ze zatím opomenutých, ale divácky oblíbených kusů je Kabaret Velásquez Jana Komárka, který je inspirovaný nejen samotným světem kabaretu, ale také dílem španělského malíře Diega Velásqueze. A tak parafrázuje formu zábavního podniku konce devatenáctého století s jeho humorem, sledem čísel a výjevů, ale přitom si pohrává s atributy barokního umění a je na divákovi, jak dalece se nechá do této hry vtáhnout, kolik asociací si dovolí sám rozehrát ve své představivosti. Návodného materiálu je samozřejmě dostatek.

Konferenciérem, průvodcem, uctivým služebníkem veleváženého publika je herečka a režisérka Irina Andreeva, která se publiku představí v žaketu a ztělesňuje mužskou, nebo možná zcela neutrální figurku, která mění výraz jako škrtnutím sirky – od vřelého úsměvu do ohromeného překvapení a ještě další škály výrazů až znepokojivých. Tanečnice Andrea Miltnerová a Lucia Kašiarová jsou tím ženským elementem, který divákovi přináší krásu tanečního kroku a gesta, ale také mnoha překvapení. K performerkám se připojuje Hana Fleková, sólová hráčka na violu da gamba. I její vystoupení je de facto divadelní a herecké, svůj nástroj především zkoumá a hraje si s ním, na scéně zastupuje prvek noblesy, vznešenosti umění, krásy dvorních dam královského dvora.

Atmosféru barokního divadla od počátku evokuje jemné spodní nasvícení z přední lišty, která také představuje (zdánlivě) bezpečnou hranici mezi jevištěm a diváky. Pozornosti neuniknou prvky barokního tance, taneční variace se překlápí do situační komiky. Dvě baletky v nadýchaných sukních z papíru, které vypadají jako rozkvetlé pivoňky, tančí mechanickými pohyby jako panenky na klíček, jako dvě Hoffmannovy Olympie. Jejich souboj je neodolatelný. Diváka vtahuje upřený pohled tanečnice, přední řady jsou vystaveny interakci. Chvíli se na nás postavy zahledí skrz rámy jako živé portréty nebo v přítmí vznikne skutečně živý obraz. Scéna je rozdělena jen oponkami z šustícího igelitu, přesto působí bohatě, jak se od něj odráží teple zlaté světlo a jen částečně jím prochází dál. Některé scény diváka zaskočí, každá napoprvé něčím překvapí, tak jako ve skutečném kabaretu. Velkoryse ponechaný prostor pro fantazii nahrává skutečně především divákovi připravenému na vše a na cokoli.

Projekt Martina Talagy SOMA není inscenací v pravém slova smyslu. Ani konkrétní trvale zafixovanou choreografií. Mění se počet účinkujících, mění se prostory, výstavní domy a galerie. Putovní site specific, který se vždy přizpůsobuje novým podmínkám. Nejzákladnější inspirací, ze které vychází, je výtvarné umění a ideál krásy minulosti i současnosti, s jeho proměnou a vlivem, tím, jak mění naše vnímání lidského těla. SOMA #8 se tentokrát odehrála ve třech lidech v Korzu Veletržního paláce, v obsazení tří performerů.

Inspirace sochařstvím je neoddiskutovatelná. Diváci se nejprve dívají na dvě mužská torza, tanečníci odhalují vlastně jen záda, a čím déle se na ně díváme, tím více zapomínáme na to, že hledíme na lidské bytosti. Když se pak zpoza trupů začnou nořit ruce, může se rozvinout naplno divákova fantazie a rozběhnout se kamkoli do říše rostlin nebo zvířat, tělo bylo dehumanizováno. Asociace nás mohou samozřejmě dovést i k řeckému sochařství, k proporcím klasických soch, vždyť nezřídka se zachovala jen torza, a přesto obdivujeme jejich symetrii a vzácnou harmonii, jejíž tajemství klasická doba objevila.

Pak se však přiblíží podivný tvor, spíše z budoucnosti, na rukou navlečeny nohy z plastové figuríny, pohybuje se po scéně jako podivuhodný čtyřnohý hmyz. Absurdita výjevu je komická i hrůzná, lidské tělo opět ztratilo svůj lidský rozměr. Oko dokáže podlehnout snadno iluzi a mozek diváka přijme za fakt, že tanečník má zkrátka čtyři nohy. I když pak končetiny uzmuté figuríně odhodí. Jiný performer zas neguje krásu deformovaným pohybem, který se nehodí k jeho tělu, jež by mohlo být antickou sochou. Třetí zas dokáže ukrýt své tělo za bílou kostkou a další optické klamy a iluze jsou na cestě.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Jan Komárek: Kabaret Velásquez (divadlo Archa Praha 2017)

[Celkem: 8    Průměr: 3.8/5]

Vaše hodnocení - Martin Talaga: SOMA (Praha 2017)

[Celkem: 6    Průměr: 4.8/5]

Vaše hodnocení - Jan Bárta: Pitch

[Celkem: 5    Průměr: 2.8/5]

Vaše hodnocení - Eliška Brtnická: Enola (NoD Praha 2016)

[Celkem: 4    Průměr: 4.8/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na