Několik střípků z České taneční platformy

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jde tu nejen o hru s krásou a ošklivostí, s naší fascinací nepochopitelným a kuriózním, ale také se tu hraje o identitu těla, o jeho lidství. Nechybí narážka na módní průmysl, který je už po desítky let tím hlavním arbitrem, jenž rozhoduje o atributech krásy. V hudebním podkresu zatím zněly tóny valčíku, minimalistická hudba skoro nepostřehnutelná, ale i meditativní pasáže evokující zpěv asijských mnichů. Dojem, který performance zanechává, je jako z pohledu na surrealistický obraz, který byl namalován lidskými těly.

Sólo performera Jana Bárty Pitch je pohybový skeč. Tak alespoň sled událostí této krátké performance na první pohled působí. Jde ovšem také opět o důmyslnou hru s divákem a o ovládnutí jeho smyslů a pozornosti.

Jan Bárta v první polovině svého vystoupení využívá náročný prostředek zpomaleného pohybu. Diváci visí pohledem nejen na jeho němém výkřiku, ale také na jemných nuancích, s nimiž rozkládá a po milimetrech posouvá svou bicí soupravu do nedosažitelna, soustředíme se na každou podrobnost akce, jež by nám jistě unikla, kdyby performer svůj hudební stánek rozmetal během pár vteřin. Zbytku představení pak jediným činelem udá jakýsi tep, který mu vrací do tváře klid a úsměv, právě tak jako hra na neviditelné bicí. Postupně je ale zřejmé, že frekvence, odpočítávání času, které nastavil a dodržuje, ovládá i jeho samotného příliš a stává se mu limitem pro akci. Nedokáže už dosáhnout na všechny součásti své bicí soupravy, v posledním zoufalém pokusu s přetrženou nitkou času propadá do tmy… Překvapivě působivá miniatura.

Divácká porota také vybrala do programu jedno číslo z oblasti nového cirkusu, poetické sólové vystoupení Elišky Brtnické s názvem Enola. Vzdušná akrobatka na visuté hrazdě na tanečním festivalu? Proč ne. Její vystoupení má v sobě dostatek divadelnosti a poezie, aby smylo hranice žánrů. Tancem dnes může být naprosto vše, a toto představení obsahuje ve své podstatě tolik éteričnosti a ladnosti, jako kdyby šlo o klasické baletní adagio.

Inscenace je inspirovaná starou japonskou legendou – komu se podaří složit tisíc jeřábů, může požádat bohy o splnění svého přání. Tisíc jeřábů je symbol naděje a štěstí, ale tento příběh získal také jiný, tragičtější podtext. Jeho druhá rovina se odehrává v Hirošimě. Dívce Sadako Sasaki byly dva roky, když byla na město svržena atomová bomba, katastrofu přežila, ale v devíti letech onemocněla na následky ozáření leukémií. S důvěrou v legendu začala skládat origami jeřáby, ale ať už se jí podařilo složit jich tisíc, nebo nepodařilo, bohužel zemřela. Její příběh se ale také stal legendou a její smrt mementem ničivé síly jaderných zbraní vůči nevinným obětem. V roce 1977 vyšel její příběh v Kanadě jako knížka pro děti.

Cokoli z těchto inspirací a symbolů můžeme v inscenaci vidět, anebo také nevidět a nechat se jen unést proudem imaginace. V tomto případě se domnívám, že je pro diváka lepší, když se o pozadí vzniku performance dozví později, protože pak bude otevřenější své vlastní svobodné interpretaci a jeho fantazie nebude ovlivněná očekáváním. (Takže vy už máte smůlu, ale stejně se na ni někdy zajděte podívat).

Inscenace má svůj prolog, ve kterém performerka skládá papírového jeřába, diváky vcházející do sálu nebere na vědomí. Jako kdyby naznačovala, že představení je vhledem do stavu duše, že se chystá k pohybové meditaci. Své sólo pak začíná v polotmě, vidíme vlastně jen její hlavu, z přikrčeného těla těsně nad zemí jen paže a nohy, v černém prostoru si můžeme domyslet jakýkoli obrys. Díváme se na člověka, nebo na zvíře? Zdá se, že pro pohyb potřebuje oporu všech končetin, pak se pohybuje obratně a mrštně. Obyčejná chůze však jako by neexistovala.

Visutá hrazda se téměř dotýká země, jen jako kulisa. Její využití je dávkované jako sirup proti kašli, pomalu a odměřeně. Se stoupající výškou si divák víc a víc uvědomuje zručnost performerky, která ale nevystavuje na odiv své schopnosti jako v show pro potlesk. Její pohyby jsou stále plynulé, jako pohyby náměsíčníka. Těžko uvěřit, že akrobatka zavěšená ve dvoumetrové výšce hlavou dolů na hrazdě může působit takovým dojmem klidu a harmonie.

Po scéně rozvine pruh bílého papíru jako obrovské plátno. A pak ze svého vzdušného sídla maluje svými vlasy, a když role vystoupá, máme dojem, že se díváme na obrovskou kresbu krajiny vyvedenou tahy štětce a tuší. Opět je to výjev nesmírně poetický a klidný. Všechny rekvizity přitom už jsou rozestaveny po scéně, takže můžeme jen čekat, co se s kterou z nich bude dít dál. Artistka sype na zem bílý prášek a kreslí do něj jemné vlny, jako kdyby urovnávala kamínky v zenové zahrádce. Každý úkon působí klidně. Přitom zvuková krajina, kterou pro představení vytvořil Stanislav Abrahám, není vždy tak klidná, začíná orchestrální, až filmovou sekvencí, pak zůstává většinou v rovině minimalismu, ale zadrnčí v ní i elektrická kytara. Vystoupení na scéně je však zhmotněním klidu a absolutního soustředění.

V závěru performerka vysype na scénu další papírové jeřáby, dlouho připravuje finále poslední scény, jako kdyby divákovi trpělivě vysvětlovala smysl načasování a potřebu všemu věnovat čas, i když ho někdo může mít nesmírně málo. Pak se po složeném bílém papíru vyšplhá na svou hrazdu jako do nebe. Možná opravdu zobrazuje duši mladé dívky, která předčasně opouští zemi, ale nelituje toho, jen získává jinou perspektivu, a přitom žije v naprostém pohodlí. Tak samozřejmě působí její kreace, že se zdá, že není nic jednoduššího a příjemnějšího než se houpat několik metrů nad zemí a shlížet odtud na svět jako z terasy s vyhlídkou na mořskou pláž. Ale celou poetičnost této performance nelze popsat, tu je nutno vidět.

Hodnocení autorky recenze:
Kabaret Velásquez – 90 %
SOMA #9 – 90 %
Pitch – 80 %
Enola – 100 %

 

Česká taneční platforma 2018

Kabaret Velásquez
Koncept, režie, scénář: Jan Komárek
Hudba: Rainer Wiens
Výprava: Lenka Kuchareková
Světla: Jan Komárek
Premiéra 2. září 2017 Malý sál divadla Archa, Praha
(psáno z představení 6. dubna 2018)

Účinkují: Irina Andreeva, Andrea Miltnerová, Lucia Kašiarová, Hana Fleková
***

SOMA #8
Choreografie: Martin Talaga
Hudba: Myko
Scéna: Kateřina Soukupová
Světla: Karlos Šimek
Odborné vedení: Kara Rooney
Premiéra 23. května 2017 Galerie Mánes Praha
(psáno z představení 6. dubna 2018)

Účinkují: Radim Klásek, Anton Eliaš, Marek Menšík
***

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Jan Komárek: Kabaret Velásquez (divadlo Archa Praha 2017)

[yasr_visitor_votes postid="292123" size="small"]

Vaše hodnocení - Martin Talaga: SOMA (Praha 2017)

[yasr_visitor_votes postid="292124" size="small"]

Vaše hodnocení - Jan Bárta: Pitch

[yasr_visitor_votes postid="292139" size="small"]

Vaše hodnocení - Eliška Brtnická: Enola (NoD Praha 2016)

[yasr_visitor_votes postid="292120" size="small"]

Mohlo by vás zajímat