Německý romantismus v hudbě překonal i elektronickou bariéru

Moravská filharmonie Olomouc využila příležitosti a použila svůj akusticky kvalitní sál Reduty ke streamování koncertu, který by opravdu bylo škoda nechat nevyužitý. Nakonec, co je pro hudbu v dějinách nejpřátelštějším údobím? Přece romantismus! Hudba zde dostává největší rozmach a její schopnost zachytit a rozvíjet emoční složku je oproti ostatním druhům umění největší. Je totiž téměř neomezená. Představíme-li si projekt v přírodním údolí, není zde ani omezenost prostorová, ani množstevní. Což ovšem neplatí pro Moravskou filharmonii, ta se držela partitury, neboť prostor Reduty neomezený není. Hudebníci ovšem omezeni byli a to především smyčcová sekce, rouškami. Dechové sekce samozřejmě roušky mít nemohly a neměl ji ani dirigent. Nelze se divit, hudba romantismu je velmi náročná a dirigent je v podstatě vrcholový sportovec.

Večer zazněly dvě skladby, od autorů, kteří spolu měli jen málo společného. Přesto dramaturgicky na jeden koncert patří a naopak se velmi doplňovaly.

První skladbou byl Koncert pro lesní roh a orchestr č. 2 Es dur Richarda Strausse. Skladatel, který se našel nejen v orchestrální hudbě, ale především v opeře, měl slabost pro lesní roh, neboť jeho zvuk formoval jeho hudební cítění od útlého dětství. Byl synem hornisty Mnichovské opery a zvuk lesního rohu ho jistě fascinoval. Nelze pominout, že to byl jistě tak trochu únik z reality, protože i když se přísně vymezoval jako nepolitický umělec, v roce 1942, kdy koncert psal, se událostem v Německu uniknout nedalo. Koncert měl premiéru v roce 1943 na Salzburských slavnostech a přednesl ho německý hornista Gottfried Freiberg.

Večer 4. února 2021 hrál hornový part mladý český umělec Mikuláš Koska, který působí ve všech renomovaných filharmonických orchestrech. Má krásný, plný a průrazný tón, který se kovově leskne a ve výškách se nese nad orchestrem. Orchestr měl komornější obsazení, přesto zněl plně a kompaktně a se sólistou si skvěle rozuměl. Dirigentem večera byl šéfdirigent filharmonie Jakub Klecker, který se snažil dávat orchestru plnost a stavěl na kontrastech melodických ploch, od kterých se odrážely virtuózní, technické části, úderné, s fanfárovým témbrem. Vedle nich zněly příjemně části melodické a hravé, na kterých měl možnost sólista prokázat svoji erudovanost. Což se v případě sólisty Mikuláše Kosky prokázalo s efektním vyzněním a to ve všech třech částech díla: Allegro, Andante con motto a Rondo. Rozpačité ukončení koncertu, kdy umělci děkovali neexistujícímu publiku, napravil potlesk kolegů s efektním klepáním smyčců o pulty.

Následovala Symfonie č. 4 e moll č. 98 Johannese Brahmse, německého skladatele, který se víc než romantismu držel klasických hodnot a stylů a hledal zdroj inspirace v historii. Čtyři věty, Allegro non troppo, Andante moderato, Allegro giocoso, Allegro energico e passionato, hrál orchestr ve velkém obsazení, což přineslo plnost zvuku a možnost velké zvukové a instrumentální plasticity. Brahms se držel přísně absolutní hudby, ale ani on se nevyhnul vlivu silných antických dramat s tragickými vrcholy. Tím dostal do hudby větší kontrasty, jak dynamické, tak emoční, modernizoval staré hudební formy, čímž dosáhl neobvyklého účinku. V poslední větě díla použil jako základ Bachovo téma z Kantáty č. 150 a vybudoval tak působivý sled třiceti variací, které vyvrcholily v monumentální závěr.

Bylo by zcela nekorektní se snažit o recenzi koncertu v klasických dimenzích. Z obrazovky a reproduktorů se nesl jistě kvalitní a podmanivý tok hudby, ale pokud zachytilo ucho malá nedopatření, jak je možné rozklíčovat, jestli to bylo zaváháním hráčů, nebo zadrhnutý signál na cestě? Jestli plnost, barevnost a plasticita výkonu orchestru je výsledkem jen maximální snahy orchestru, nebo to je zase naopak umění zvukaře, který posílá signál do éteru? Je asi zbytečné chtít na tyto otázky odpovědi. Je spravedlivé se sklonit před energií a odvahou hudebníků, že nesli „kůži na trh“, i když jsou si plně vědomi problémů „na trase“. Je třeba poděkovat vedení Moravské filharmonie, že dělá vše pro to, aby se na moravský symfonický orchestr nezapomnělo a aby hudebníci, ani posluchači, neupadli do apatie. Abychom se všichni i nadále mohli občas vzepřít nesmyslnému viru, který ovládá náš způsob života, který si nechceme nechat vzít.

Vedení filharmonie, reprezentované ředitelem Jonášem Harmanem, pozvalo diváky ke spolupráci na připravovaný Koncert na přání, který se uskuteční 11. března. Je to zase možnost, jak své diváky aktivovat a zaujmout a jak je vtáhnout do hry. Do neděle 21. února si mohou diváci vybírat z devíti nabízených skladeb tři, které by chtěli večer slyšet. Hlasování proběhne na webových stránkách filharmonie. Hlasovat mohou jistě všichni, kteří Moravské filharmonii fandí, protože ona si to zaslouží. Tak ať žije a vzkvétá Moravská filharmonie Olomouc!