Neprávem zapomenutá opera

Mojmír Weimann, 09.06.2014 19:00

Honzovo království Otakara Ostrčila

V opeře si jméno Otakara Ostrčila (1879–1935) připomínáme především v souvislosti s jeho mimořádně úspěšným patnáctiletým obdobím ve funkci šéfa opery Národního divadla (1920–1935). Ostrčilovi se díky erudici, pracovnímu zaujetí, energii, důsledné koncepčnosti své práce a v neposlední řadě své osobní statečnosti, podařilo zanechat po sobě éru, která v dějinách opery Národního divadla nebyla dosud překonaná. A vzhledem k současným podmínkám fungování Národního divadla patrně zůstane v nejbližší době nepřekonatelná. Aby mi bylo dobře rozuměno. V žádném případě mi nejde o obsahovou náplň Ostrčilovy éry, ta byla úzce spjata s dobou svého vzniku, ale o vytvoření ucelené koncepční podoby opery Národního divadla odpovídající dnešnímu kontextu.Otakar Ostrčil se opeře věnoval i jako hudební skladatel. V soupise jeho děl najdeme celkem osm titulů. Zájemce o bližší informace týkající se Ostrčilova skladatelského díla odkazuji na výtečnou doktorskou práci Markéty Kratochvílové z Univerzity Palackého v Olomouci dostupnou na internetu.

Tři první opery, nedokončení Rybáři, Jan Zhořelecký a nedokončený Cymbelín nebyly nikdy provedeny. Jevištní realizace se v Národním divadle dočkal v roce 1904 Vlasty skon s námětem z české mytologie navazujícím na Fibichovu Šárku. Opera byla ještě několikrát hrána, naposledy, tuším, v Brně v roce 1949. Na motivy novely Julia Zeyera napsal Ostrčil svou další operu, Kunálovy oči, která měla premiéru v roce 1908. Plzeňský šéf Petr Kofroň uvedl toto dílo v kontroverzní režii Jiřího Pokorného na jaře 2002. Představení tehdy způsobilo na české poměry poměrně značný rozruch. Následující Ostrčilovo dílo, půvabná jednoaktovka Poupě, navazující do jisté míry svým stylem na Smetanovy Dvě vdovy, bylo uvedeno poprvé 25. ledna 1911 na scéně Národního divadla pod taktovkou autora, jemuž tehdejší šéf opery Karel Kovařovic nabídl její nastudování. V brněnském divadle měla v roce 1921 premiéru opera na zeyerovský motiv Legenda z Erinu. Dirigentem představení byl František Neumann, režisérem Ferdinand Pujman.

Ke komponování další opery, která byla jeho poslední, se Otakar Ostrčil vrátil až koncem dvacátých let. Bylo to v době po premiéřeVojcka, kdy Otakar Ostrčil prožíval těžké období svého života. V časopise Pestrý týden píše týden po prvním uvedení této opery 2. června 1934 následující řádky:

„Čím dále tím pevněji jsem docházel k přesvědčení, že Kristovo ‚neodpírejte zlu‘ je nejúčinnějším prostředkem k jeho potírání. Je v něm vlastně obsažena výzva: ‚Odpírejte zlu tím nejúčinnějším prostředkem, který máte, totiž dobrem!‘ Oheň nelze hasit hořlavinami, nýbrž vodou… Když jsem četl Tolstého v Kruhu četby, nalezl jsem tam povídku o Hloupém Honzovi, který tuto zásadu předvádí s přesvědčivou lidovou názorností a přímo jevištní plastičností. Zahořel jsem hned pro tento námět.“

Otakar Ostrčil pracoval na opeře Honzovo království několik let. Typický ruský syžet se mu podařilo převést do obecné polohy, v níž využil znamenitě bohatství českých hudebních tradic. Její premiéru nakonec nabídl brněnské opeře, která pod vedením Milana Sachse pokračovala v progresivní linii, kterou nastoupil ve dvacátých letech František Neumann.Premiéru, která se konala 26. května 1934, dirigoval šéf opery Milan Sachs, režisérem byl tehdy v Brně působící Branko Gavella a výtvarníkem František Muzika. Premiéra byla jak publikem, tak kritikou přijata s velkými sympatiemi. O díle se velmi pochvalně vyjádřil přísný kritik profesor Gracian Černušák. Hlavní role v inscenaci vytvořili Emil Olšovský (Honza), Alexandra Čvanová (Princezna) a Vladimír Jedenáctík (Čert).

Dne 10. října téhož roku byla premiéra v Ostravě, kde ji zařadil na repertoár neúnavný propagátor soudobé tvorby Jaroslav Vogel. Režisérem představení byl Karel Kügler, výtvarníkem Jan Sládek. Dne 3. dubna 1935 dílo doputovalo konečně na scénu Národního divadla. Pod autorovou taktovkou ji režíroval Hanuš Thein ve scéně Františka Kysely. V roli Honzy vystoupil mimořádný talent české opery, tehdy pětatřicetiletý tenorista Vladimír Tomš, který v té době ovšem už byl vážně nemocný a své nemoci později podlehl, Princeznou byla Maria Tauberová a roli Čerta ztělesnil Ostrčilův oddaný příznivec a přítel, skvělý basista Vilém Zítek.Zdeněk Nejedlý uvítal premiéru slovy: „Když se (dílo) dostalo na scénu Národního divadla, přímo zatřáslo divadlem i celou veřejností.“ Ve zjitřené politické atmosféře, v níž narůstalo nebezpečí fašismu a nacismu, se ale na druhé straně pacifismus Ostrčilova díla setkal s hlubokým nesouhlasem, zejména u jeho tradičních protivníků. V Národní politice se dokonce objevil názor, že Ostrčil podlamuje brannost národa. A znovu se objevily silné tlaky na odvolání Otakara Ostrčila z funkce šéfa opery. Unavený a nemocný Otakar Ostrčil umírá v šestapadesáti letech 20. srpna 1935.

Po válce se Honzovo království objevilo ještě třikrát na repertoáru Národního divadla v Praze a v únoru 1959 i v Brně. Poslední pražská inscenace měla premiéru 14. března 1958. Dirigentem byl Jaroslav Krombholc, režisérem opět Hanuš Thein a výtvarníkem Josef Svoboda. Honzu ztělesnil Beno Blachut, Princeznu stejně jako při premiéře Maria Tauberová a Čerta Přemysl Kočí. Inscenace se udržela na repertoáru deset let a téměř symbolicky měla svou derniéru 4. června 1968. Dirigentem tohoto představení byl Albert Rosen a Čerta hrál a zpíval Zdeněk Kroupa. V nahrávce, kterou pořídil v roce 1954 Československý rozhlas, jehož orchestr řídil Václav Jiráček, zpívali hlavní role Ivo Žídek, Jaroslava Vymazalová a Přemysl Kočí. Brněnskou inscenaci nastudoval v roce 1959 šéf brněnské opery František Jílek v režii Miloše Wasserbauera a ve scéně Františka Tröstera. Hlavní role ztvárnili Antonín Jurečka (Honza), Jindra Pokorná (Princezna) a Václav Halíř (Čert).Myslím si, že by rozhodně stálo za to, kdyby se některý z operních šéfů či dramaturgů pokusil vrátit k tomuto titulu. Dnes je situace samozřejmě zcela jiná, než byla před osmdesáti lety. Politické tlaky na skladbu repertoáru jsou už, alespoň tak doufám, nevratnou minulostí, ale jsou zde silné tlaky ekonomické. Ty byly v době Ostrčilově možná ještě silnější, ale dnes se navíc dostavila mimořádně silná konkurence. Milovníkovi opery jsou běžně dostupné audio i videonahrávky slavných operních děl, v každém větším městě se dnes promítají technicky dokonale zvládnuté nahrávky oper z Met, k níž se přidávají další scény. Z předlistopadové doby přetrvává idol Nabucco a tak dále. Avšak neměli bychom zapomínat na to, na co jsme byli v minulosti pyšni, na českou operu. Ale jsem optimista. Fibichův Pád Arkuna a Hábova Nová země v Národním, Hry o Marii v Brně, Čertova stěna a Klusákův Filoktétés v Ostravě, Foersterova Eva a novinka Silvie Bodorové v Liberci, stejně jako velká pozornost, kterou věnují v následující sezoně naše operní scény dílu Leoše Janáčka, mne přesvědčují, že není a nebude tak zle. A musím ještě uvést průkopnický čin olomouckých. Oběť holokaustu Viktor Ullman, autor Pádu antikrista, jehož premiéra se chystá v Moravském divadle, byl sice autor německé národnosti, ale patří neodmyslitelně do pokladnice našeho kulturního odkazu z doby takzvané první republiky.