“Neproveditelní” Zimmermannovi Vojáci v Norimberku, s diváky i na jevišti

Opera německého skladatele Bernda Aloise Zimmermanna (1918-1970) měla ještě před dvaceti lety nálepku „jevištní neproveditelnosti“ z důvodu masivně obsazeného orchestru a extrémních nároků na interprety i na jevištní realizaci. Ale v posledních letech se s tímto dílem začínáme potkávat zejména v německých divadlech častěji a dalo by se říci, že vzniká dokonce jistá jevištní tradice způsobu provádění této opery. K této tradici patří, že se na jevišti pohybuje velké množství simultánně jednajících osob, dominují zde vojenské uniformy a všudypřítomný strach a brutalita, vlastní tématu opery.

Od této novodobé inscenační tradice se trochu odklání nová pozoruhodná inscenace známého německého režiséra Petera Konwitschného, která měla minulý měsíc premiéru ve Státním divadle v Norimberku, mimo jiné i u příležitosti sta let od skladatelova narození. V jeho pojetí na scéně vojáky nenajdete; stejně tak jako vojáci téměř vymizeli z našeho současného středoevropského prostoru. Znamená to, že hudebně dramatické dílo, komponované podle stejnojmenné hry Jacoba Michaela Reinholda Lenze, už přestává být aktuální?

Právě naopak. Režisér neukazuje vojáky na jevišti, ale odhaluje „vojenskost“ v každodenním životě, v každém z nás. Poslušné vykonávání příkazů, které vede k až totální destrukci osobnosti, slepá oddanost moci, manipulace a opájení se mocí – to vše je zničující pro společnost, a nemusí přitom být válka. Spousta současných profesí činí z lidí moderní vojáky, typickým příkladem mohou být třeba byznysmeni, politici, bankéři či jiné elitářské skupiny, které si systematicky budují moc a této moci systematicky zneužívají.

Hlavní hrdinka příběhu Marie je obětí své naivity a typickou obětí části mužské společnosti, která ovládá a tyranizuje své okolí. Marie má sice snoubence Stolzia, drobného obchodníka, silně ovládaného dominantní matkou, ale ten se k námluvám nedokáže rozhodně postavit. A tak se Marie, mezitím, co píše Stolziovi, už rozhlíží okolo: brzo se zakouká do Deporta, který ji zahrnuje drahými dárky, a tento způsob života se jí začne natolik zamlouvat, že střídá bohaté pány (vojenské hodnostáře) až nakonec končí jako poslední pouliční šlapka bez prostředků a její vlastní otec ji nepozná.

Mimořádnost bohaté hudební řeči Zimmermanna vyžaduje i mimořádnost scénického řešení. Opera má čtyři akty, obvykle po dvou aktech je přestávka. Konwitschny a dirigent Marcus Bosch hrají v celku tři akty, to jest celkem dvanáct scén, a jejich vyprávění ve stylu kukátkového divadla končí okamžikem, kdy je Marie přijata jako společnice hraběnky de La Roche. Samotné výtvarné řešení je (jak bývá zvykem u Konwitschného v posledních letech jeho tvorby) jednoduché, a přitom účinné, a vychází ze stylu koláže (či filmového střihu), jak je opera napsána. Na téměř prázdném jevišti jsou vzadu, vpravo a vlevo umístěny pulty s bicími nástroji (předepsané partiturou), které spolu s hudbou přicházející z orchestřiště „dohrávají“ příběh a hudební zvuk činí nesmírně plastickým. Každá scéna je charakterizována jednoduchou, specificky barevně laděnou dekorací, která je během orchestrálních meziher schopna bleskové proměny. Originálním způsobem řeší režisér například krátkou dějovou epizodu, odehrávající se v mistrné zkratce na jednom místě a v jednom čase, kdy jedna postava píše dopis, jeho adresát jej současně čte a zároveň divák vidí, jaká akce nastane bezprostředně po přečtení dopisu.

Po třech jednáních opery v Norimberku následuje přestávka, po které se disciplinovaní (převážně němečtí) diváci soustředí na předem určených shromaždištích, takzvaných „Treffpunktech“, aby byli všichni za doprovodu divadelního personálu odvedeni na prostorné, zcela vyprázdněné jeviště. Stojící diváci v pološeru, ze všech stran vystaveni sugestivnímu hudebnímu doprovodu (z orchestřiště, z postranní lože hrající jazz-combo, tři bicí soupravy hrající na jevišti a k tomu ještě předem pořízený zvukový záznam puštěný z reproduktorů), sledují závěrečný akt opery. Jestliže v první (delší) části večera tvůrci inscenace postupně stírají rozdíl mezi orchestřištěm a scénou, ve druhé části zcela zmizí i propast mezi hledištěm a jevištěm a diváci se stanou přímými aktéry tragédie hlavní hrdinky.

Vedle originální režijní složky nové produkce se o skvělý výsledek večera zasloužil především výkon Staatsphilharmonie Nürnberg, řízené Generalmusikdirektorem Staatsoper Nürnberg Marcusem Boschem. Provozování tak náročného díla, které vyžaduje dokonalou souhru více než sto dvaceti muzikantů, je velkou výzvou – hráči mohutného orchestru byli v orchestřišti, v levé postranní lóži i na samotném jevišti (jak již bylo zmíněno). A to ještě nestačilo; některé nástroje nebyly přítomny v sále (jejich zvuk však byl nahrán na záznam a puštěn do sálu přes reproduktory). Vedle samotného Generalmusikdirektora Bosche představení spoluřídili další tři pomocní dirigenti – jen čistá koordinace dirigenta/ů a hráčů je v případě Die Soldaten velkým prubířským kamenem. Po stránce čistě hudební logicky lépe vyzněla reprodukce opery v první části večera, kdy diváci seděli v hledišti; druhá část večera byla sice divadelně nesmírně sugestivní, ale se slabším účinkem, co do kvality poslechu.

V hlavní roli opery opery Die Soldaten se představila dánská koloraturní sopranistka Susanne Elmark, která je v posledních dvaceti letech hostem všech velkých operních a koncertních pódií. V repertoáru má stále mozartovské role (Královnu noci, Konstanzi), Straussovu Zerbinettu či Fiakermilii (Arabella) a po vzoru starších kolegyň, jako je Marlis Petersen či Laura Aikin, se systematicky též zaměřuje na hudbu dvacátého a jednadvacátého století (Alban Berg, Bernd Alois Zimmermann, Toshio Hosokawas). Roli Marie již zpívala v roce 2016 v Buenos Aires, ve stejné roli se příští měsíc předvede i v Teatro Real v Madridu (v nové produkci režiséra Calixta Bieita). Elmark převedla svrchovaný herecko-pěvecký výkon od naivní kokety až po útrapami zničenou ženu. Barva jejího technicky dobře zvládnutého hlasu trochu připomíná svojí sladkostí Kathleen Battle či Danielle de Niese, a to se nemusí líbit každému divákovi.

Jejího snoubence Stolzia suverénním způsobem zvládl barytonista Jochen Kupfer, pravidelný host na jevišti norimberské opery, který ke svému nedávnému Vojckovi (na téže scéně) přidal další postavu zmítanou drsným sociálním prostředím.

Extrémní nároky na pěvecký part jsou v této opeře též kladeny na tenoristu, který má zpodobnit Deporta. Tuto roli ve světě zpívají většinou hrdinní wagnerovští tenoři jako například Daniel Brenna, Stefan Vinke. Uwe Stickertovi spíše sluší méně dramatický obor, kde může uplatnit dobrou kvalitu vysoké polohy svého hlasu (například v Norimberku a ve Würzburgu s úspěchem převedl svého Raula v Hugenotech). I přes určitou nevyrovnanost pěveckého projevu v posledním aktu opery zvládl svůj výkon na profesionální úrovni.

Rozsahem menší, ale výraznou rolí v opeře je Hraběnka de la Roche, se kterou se potýkala Sharon Kempton na hranici slyšitelnosti – zajímavostí je, že tato pěvkyně stejnou roli zpívala v roce 2016 ve Wiesbadenu, a to v nesporně lepší pěvecké kondici.  Za zmínku stojí, že tuto roli v produkci Salcburských letních slavností v roce 2012 znamenitě zpívala naše Gabriela Beňačková.

I menší sólové role jako například postavy Charlotty, sestry Marie (zpívaná Solgerd Isalv), Stolziovy matky (Leila Pfister), vojáků Obristeho, Pirzela a Eisenhardta (představovaných Alexeyem Birkusem, Hansem Kittelmannem či Antoniem Yangem) byly pečlivě nastudovány a provedeny (jedná se o pěvecky opravdu velmi těžké party).

Hodnocení autora recenze: 85 %

Bernd Alois Zimmermann:
Die Soldaten
Dirigent: Marcs Bosch
Režie: Peter Konwitschny
Scéna a kostýmy: Helmut Brade
Sbormistr: Tarmo Vaask
Dramaturgie: Kai Wessler
Staatsphilharmonie Nürnberg
Chor des Staatstheater Nürnberg
Premiéra 17. března 2018 Staatstheater Nürnberg
(psáno z představení 14. 4. 2018)

Wesener – Til Tilmann Rönnebeck
Marie – Susanne Elmark
Charlotte – Solgerd Isalv
Weseners alte Mutter – Helena Köhne
Stolzius – Jochen Kupfer
Stolzius’ Mutter – Leila Pfister
Obrist – Alexey Birkus
Desportes – Uwe Stickert
Pirzel – Hans Kittelmann
Eisenhardt – Antonio Yang
Haudy – Tim Kuypers
Mary – Ludwig Mittelhammer
Drei junge Offiziere – Yongseung Song, Chang Liu, Chool Seomun
Gräfin de la Roche – Sharon Kempton
Der junge Graf – Martin Platz
Bedienter der Gräfin de la Roche – Richard Kindley
Der junge Fähnrich – Johannes Budelmann
Der betrunkene Offizier – Klaus Brummer
Drei Hauptleute – Manuel Krauss, Alexander de Paula, Petro Ostapenko

www.staatstheater-nuernberg.de