Netopilova Devátá na Dvořákově Praze jako šťastné spojení mládí a zkušenosti

Velké pražské festivaly klasické hudby slaví letošní beethovenovský rok – i pod tlakem okolností – velmi speciálně. Pražské jaro muselo upustit od provedení Beethovenovy Deváté symfonie v čase trvající „generální“ karantény. Místo ní na program závěrečného koncertu, konaného tehdy ještě bez standardní účasti publika a streamovaného na internetu, zařadilo dvojici pozdních kvartetů v aranžmá pro smyčcový orchestr. Českou filharmonii tehdy dirigoval Jakub Hrůša. Dvořákova Praha se již může konat víceméně ve standardní podobě a k uvádění Beethovenových děl má větší prostor. Velké autorovy vokálně-instrumentální skladby uvedla hned dvě – obě v podání, která se vymykají běžné koncertní praxi. Missa solemnis zazněla v „komornějším“ pojetí Collegia 1704 – vynikajícího tuzemského souboru zaměřeného na historicky poučenou interpretaci zvláště barokní hudby. V Beethovenově Deváté se zase vedle Pražského filharmonického sboru, pro nějž je dílo základním repertoárem, a renomovaných sólistů představil speciálně složený mládežnický orchestr.

Pořadatel festivalu Dvořákova Praha – Akademie klasické hudby – si vytkl za cíl nejen péči o odkaz Antonína Dvořáka, včetně uvádění i jeho méně slavných či ceněných děl, ale též podporu uměleckého růstu mladých hudebníků. Akademie klasické hudby se tak stala spolupořadatelem rozhlasové soutěže Concertino Praga, jejíž finálový večer začlenila do festivalového programu. Festival nejenže dal prostor na svých koncertech mladým sólistům, ale plánoval – ve spojení s Letní hudební akademií Kroměříž – nabídnout studentům a mladým hudebníkům též zkušenost se špičkovou uměleckou prací v pozici orchestrálních hráčů. Původní plány projektu Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy nakonec z praktických důvodů doznaly změn. Nacvičování (a první uvedení díla) neproběhlo v rámci kroměřížských kurzů v srpnovém termínu, nýbrž během září v Praze. Základní myšlenka nicméně zůstala zachována. Mladí hudebníci pracovali pod vedením mentorů z řad České filharmonie, kteří pak vedle svých svěřenců usedli na pódiu, mladého dirigenta Jiřího Habarta a samozřejmě Tomáše Netopila, hudebního ředitele filharmonie a opery v Essenu. Snažení všech bylo korunováno úspěšným koncertním vystoupením.

Večer trochu připomínal jinou zajímavou (a dojmem mimořádnou) letošní kulturní událost – totiž společné vystoupení Simona Rattla a Magdaleny Kožené na červnovém koncertě v Rudolfinu, organizovaném Českou filharmonií, kde se rovněž prezentoval orchestr složený z mladých hudebníků. Zatímco tehdy zahrála Česká studentská filharmonie v rámci samostatného bloku „jen“ několik slovanských tanců, zde šlo o mnohem větší úkol. Výsledek byl i takto rozsáhlého díla velmi přesvědčivý, ne-li výborný. Nezdálo se, že by dirigent byl nějak svázán možnostmi tělesa. Naprostá většina míst, kde se mohou zřetelně projevit nedostatky v souhře či intonaci vyzněla velmi dobře (namátkou třeba sóla skupiny kontrabasů a violoncell zkraje poslední věty).

Provedení se vyznačovalo preferencí svižnějších temp (která někdy, například ve čtvrté větě ve vokálních sólových pasážích či ansámblech, působila až hraničně) a propracovaným hudebním výrazem na větších i menších plochách. Velmi působivá – i možná přes pár nedokonalostí – byla třetí, pomalá věta, důsledně hraná v nižší dynamice. Krásně zde vynikl subtilní zvuk smyčců. Kontrast kantability třetí věty s energickou, mohutně gradující závěrečnou částí byl maximální.

Mládí a zkušenost se dobře snoubily i v rámci sólového kvarteta. Jan Martiník, sólista Berlínské státní opery Unter den Linden a mj. vynikající písňový interpret, představuje se svým kultivovaným, oduševnělým projevem alespoň v některých ohledech téměř ideální obsazení. Na Petru Nekorancovi byla patrně znát menší zkušenost s partem, rozhodně mu však stačil i po stránce objemu hlasu. Standardně velmi kvalitní výkony podaly i Markéta Cukrová a Simona Šaturová. Totéž lze říci o Pražském filharmonickém sboru, který ohromil barevnou bohatostí a nechal se dirigentem, i ve vokálně velmi vypjatých pasážích, výrazově tvarovat.

Celkově byl koncert skvělým počinem, který nezůstal vyhrazen jen pro jeho aktéry a posluchače v sále. Díky videozáznamu, který pořídil Český rozhlas, je dostupný i dalším zájemcům na Youtube. V dnešní době, kdy se solidarita mezi lidmi projevuje vzájemným distancováním, je samo o sobě osvěžující naslouchat skladbě, která hudebně vyjadřuje sbratření všech lidí téměř fyzické („V náruč spějte milióny! Zlíbat svět kéž dáno nám!“) – tím spíše v tak zajímavém, optimisticky působícím pojetí.

Hodnocení autora recenze: 90%

Dvořákova Praha
13. září 2020, 20:00
Dvořákova síň Rudolfina
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 9 d moll, op. 125, „S Ódou na radost“