Gratulace k jubileu Johanna Strausse ml.
Opereta Netopýr Johanna Strausse ml. (1825–1899) je ve světě hudebního divadla skutečným fenoménem sui generis. Nejen, že je to světově nejproslulejší jevištní dílo svého autora, ale i – vzhledem k celosvětovému počtu uvedení – asi i nejhranější opus tohoto žánru vůbec (jistě i proto třeba na loňské výstavě k autorovu životnímu jubileu ve vídeňském Divadelním muzeu byl právě tomuto titulu věnován celý vstupní sál expozice). A je tedy samozřejmé, že i na našich jevištích se Straussovo mistrovské dílo objevuje pravidelně – v posledních letech například v roce 2021 v Plzni či v lednu 2025 v Ostravě. Není tedy divu, že po tomto osvědčeném díle letos u příležitosti autorova jubilea (kalendářově sice už ex post, ale z hlediska probíhající divadelní sezóny ještě včas) sáhlo i Národní divadlo Brno, které operetu premiérovalo 12. června 2026 na velkém jevišti Janáčkova divadla.
Režie byla svěřena mladému Vojtěchu Oreničovi
Netopýr je vzhledem ke své geniální propracovanosti ve všech třech hlavních složkách – zpěvu, herectví i tanci – skutečný „Gesamtkunstwerk“ a dostát jeho nárokům není úplně snadné. Ani pro režii ani pro interprety. V Národním divadle Brno však režii tohoto kusu svěřili – v duchu své jinak jistě chvályhodné snahy dávat příležitost mladým talentům – režiséru Vojtěchu Oreničovi (který také pro svoji inscenaci pořídil nový překlad). Ten sice není úplný režijní začátečník (v posledních třech letech režíroval několik komorních a experimentálních projektů a předtím asistoval několika významným režisérům), ale na velkém jevišti Janáčkova divadla pracoval úplně poprvé. Nutno mu sice přičíst k dobru, že z rozverné komediální hříčky, jíž ryze dějově Netopýr je, se nesnažil vytvořit existenciální či dokonce feministické drama (jak mají dnes někteří režiséři hudebního divadla ve zvyku), ani do díla neimplantoval nesourodé prvky (jako třeba Ondřej Havelka v poslední inscenaci titulu v Národním divadle Brno před šestnácti lety), a chvályhodně zachoval klasický půdorys děje i partitury. Jenže i ten je třeba – pro plné vyznění jeho vnitřní rafinovanosti i zábavnosti – naplnit nápaditě a působivě. A tady bohužel Oreničova režie narazila na určité limity, jak jeho vlastní umělecké zkušenosti, tak i možností některých interpretů. A vznikla inscenace sice poctivá, ale v mnoha případech poplatná obvyklým operetním klišé – a tím vlastně místy trochu nudná. Bez vnitřního napětí, tempa a skutečného espritu (a zde se, málo platné, nabízí srovnání třeba s nedávnou inscenací téhož titulu v Bavorské státní opeře, kterou před koncem roku 2025 nabídla divákům ze záznamu ČT art a která v režii Barrie Koskyho byla skutečně jedinečným uměleckým zážitkem).
Kvalitní variabilní scéna
Přitom scénograf David Janošek Oreničovi připravil kvalitní variabilní scénu, na níž bylo možno jednotlivé situace, z nichž vyplývá komika díla, rozehrát naplno. Její základní rámec a pozadí tvoří do čtverců uspořádaná dřevěná mříž (pro vylehčení vizuálního dojmu natřená na mátově zelenou), která v prvním dějství, vysunuta do středu, ohraničuje intimní prostor salónu Eisensteinových (který nápaditě doplňuje „měšťanský“ červený plyš na závěsu a nábytku, reminiscence na dobu vzniku operety). V druhém jednání se toto pozadí rozevře a vytvoří velkorysý prostor pro plesový rej u Prince Orlofského (doplněný obligátním schodištěm pro velkolepá entrée, které však režie pro tento účel dostatečně nevyužívá). A ve třetím „vězeňském“ dějství pak mříž logicky naplní svoji prapůvodní funkci, vtipně ale doplněnou o několik výsuvných „šuplíků“ – postelí. Také kostýmy Zuzany Přidalové zdařile oscilují mezi 19. a 20. stoletím a naplňují režisérovu vizi (o níž Orenič hovoří mimo jiné v Předpremiérovém kukátku) o sociálně i genderově pestré společnosti. Jen zde působí poněkud nápadně a nelogicky mezi – většinou ve stylu 30. let – kostýmovanými dámami, jedna z nich ve žluté biedermeierovské róbě à la Traviata. Stejně tak je poměrně nepochopitelné a rušivé – ale to už jde zase na vrub režii – posazení jedné ze sboristek jako černě oděné starší dámy na invalidní vozík, na němž se pasivně pohybuje celou dobu a až v závěru na něm rozehraje malou hereckou etudu.
Nenápadný Princ Orlofsky
A když už je řeč o plesové scéně: zcela nepochopitelné je zde nápadné upozadění postavy prince Orlofského, který je – respektive měl by být – v tomto dějství ústřední postavou a hybatelem děje. Neboť on to je, kdo „rád hostí známé, neznámé“ a není „žádný puritán, tak každý je sem zván“. Autorem ústřední dějové intriky je sice Dr. Falke, ale pouze Orlofsky její uskutečnění svou velkorysostí (k níž ho ovšem vede znuděnost a touha po nových zážitcích) umožní. A jistou výjimečnost až bizarnost této postavy zdůraznil už Strauss sám, když ji vytvořil jako „kalhotkovou roli“ (a například již zmíněný Barrie Kosky šel ještě dál a Orlofského dokonce svěřil kontratenoru a stylizoval jej jako transvestitu). A tak je opravdu škoda, že Alžbětu Symerskou (která Prince zpívala na premiéře) režisér i autorka kostýmů odsoudili – z pohledu diváka – málem do role jedné ze sboristek. Oblečena ve fraku a s cylindrem se jen velmi nenápadně, až skoro neviditelně pohybuje mezi svými „hosty“ na plese a také její mluvené dialogy i obě stěžejní árie vyznívají matně a poněkud do ztracena.
Choreografie byla působivá
Choreografie Marka Svobodníka, která se samozřejmě uplatňuje hlavně v tomto dějství, je nápaditá a působivá – zejména taneční intermezza skupiny žlutě kostýmovaných číšníků, ať už ve zvlášť vloženém tanečním čísle nebo v čardáši (ovšem pouze naznačeném), který doprovází árii „maďarské“ hraběnky Rosalindy, jsou velmi zdařilá. Bohužel skutečně rozpohybovat také sbor, který zde má představovat onu rozjařenou plesovou společnost, se ale ani choreografovi ani režisérovi nepodařilo.
Orchestr byl dobrou oporou
A dostáváme se k hudební stránce inscenace. Orchestr Národního divadla Brno pod vedením Ondreje Olose hraje bezchybně a spolehlivě – ale zase zde chybí větší vnitřní napětí a pověstná straussovská „jiskra“ (která dnes už není jen doménou rakouských orchestrů). Nicméně pro zpěváky je orchestr dobrou oporou, nepřekrývá je, ale pomáhá. Nutno také na tomto místě zmínit nápadité výtvarné pojetí předehry i meziher, během nichž se na oponu promítá vtipná animace postavičky netopýra, uvozující vstupní titulky inscenace (Petr Eric Hofmann).
Pěvecky dominovaly Veronika Rovná a Doubravka Novotná
Celému ansámblu sólistů pěvecky dominují především dámy – na zhlédnuté první premiéře Veronika Rovná jako Rosalinda a Doubravka Novotná jako Adéla. První z nich je pěvecky dokonale přesvědčivá, jak v duetech, tak ve své čardášové árii. Bohužel méně už jí sedí mluvená próza, a právě její činoherní projev místy sklouzává k přílišné stylizovanosti, tedy k onomu zmíněnému operetnímu klišé (ale možná je to snaha Rosalindu interpretovat jako poněkud namyšlenou nepřirozenou dámu „ze společnosti“?). Lépe si v tomto směru vede Doubravka Novotná, jejíž jasný svítivý soprán – Adéle ovšem Strauss přisoudil poněkud větší pěvecký prostor – je radost poslouchat a také její herecké flirtování a škádlení pánů vyznívá přirozeně. Aleš Briscein v ústřední postavě Eisensteina odvádí spolehlivý pěvecký výkon, ale i jeho herecký projev a mluva jsou místy poněkud příliš „oper(et)ní“. Zdařilou postavu – pěvecky i herecky – vytváří Tadeáš Hoza jako Dr. Falke, stejně jako Josef Škarka ředitele věznice Franka. V jeho dialozích coby Chevaliera Chagrina s „markýzem Renardem“ – tedy Eisensteinem – to ale z obou stran příjemně jiskří, jen s tou francouzštinou by si oba pánové mohli do budoucna ještě trochu více pohrát a pobavit sebe i publikum. A konečně Rosalindin neodbytný nápadník Alfréd v podání Martina Šrejmy je pěvecky i herecky zdařile stylizován jako již poněkud odkvetlý „lev salónů“.
Bohužel velkým zklamáním brněnského Netopýra je postava opilého vězeňského dozorce Frosche. Tomuto čistě činohernímu, herecky velmi vděčnému výstupu a jeho představiteli obvykle režiséři nechávají dostatek prostoru k rozsáhlé herecké etudě včetně improvizace mimo oficiální text, protože je to prostě jedna z hlavních komických scén a „taháků“ díla. A někteří Froschové – v Rakousku třeba slavný Fritz Muliar nebo u nás Anton Nekovar ve své inscenaci Netopýra ve Státní opeře v 90. letech – se stali legendami. Bohužel brněnský Frosch v podání člena činohry Jakuba Svojanovského – ať už z vůle režiséra nebo své vlastní – tuto hereckou příležitost nevyužívá a odbyde ji jen banální opileckou scénkou.
Nicméně: přes popsané výhrady je nová brněnská inscenace Straussova Netopýra příjemnou podívanou a až se v dalších reprízách ještě trochu „usadí“, operní pěvci se lépe sžijí i se svými činoherními party a dostaví se – doufejme – onen kýžený (brněnsko-)vídeňský šarm a švih, má inscenace jistě šanci stát se – i vzhledem k elektrizující Straussově hudbě – oblíbeným repertoárovým titulem.
Johann Strauss ml.: Netopýr
Premiéra 12. června 2026, 19:00 hodin
Národní divadlo Brno
Inscenační tým
Český překlad: Vojtěch Orenič
Dirigent: Ondrej Olos
Režie: Vojtěch Orenič
Scéna: David Janošek
Kostýmy: Zuzana Přidalová
Choreografie: Marek Svobodník
Videoprojekce: Petr Eric Hofmann
Sbormistr: Pavel Koňárek
Dramaturgie: Patricie Částková
Účinkující
Gabriel von Eisenstein: Aleš Briscein
Rosalinda, jeho žena: Veronika Rovná
Adéla, komorná: Doubravka Novotná
Ida, sestra Adély: Andrea Široká
Dr. Falke: Tadeáš Hoza
Alfréd: Martin Šrejma
Dr. Blind: Vít Nosek
Frank, ředitel věznice: Josef Škarka
Princ Orlofsky: Alžběta Symerská
Frosch: Jakub Svojanovský
Host 1: Martin Novotný
Host 2: Ivo Musil
Baletka: Jana Demo
Sbor, orchestr a tanečníci Janáčkovy opery Národního divadla Brno
