Neznámá Manon, Rigoletto i J. F. Kennedy v Operním kukátku

Rigoletto v Paříži
Nová inscenace Verdiho Rigoletta v pařížské Opéra Bastille sklízí dobré až nadšené ohlasy. Režijně dílo nastudoval Claus Guth a kritika zejména vyzdvihuje výkon barytonisty Quinna Kelseyho v roli dvorního šaška Rigoletta. Tento u nás méně známý pěvec pochází z Havaje a patří mezi přední verdiovské interprety na obou stranách oceánu (Germont otec, Hrabě Luna, Montforte v Sicilských nešporách, Amonasro a další). Rigoletta vytvořil již například na operních scénách v Torontu, Oslu, Curychu, Honolulu i v English National Opera v Londýně. Režisér ho předvádí jako zatrpklého, alkoholem zničeného, starého klauna.

Režisér s pomocí výrazné scénografie Christiana Schmidta totiž přesouvá některé scény do prostředí cirkusu a varieté. Olga Peretyatko je spolehlivou Gildou a Michael Fabiano by byl podle kritiků takřka po všech stránkách ideálním Vévodou mantovským, kdyby se ve výškách nemusel uchylovat k forsírování. Potěšitelný je návrat na velkou scénu mezzosopranistky Vesseliny Kasarové v nedlouhé, ale klíčové roli Maddaleny v posledním dějství opery. Operu hudebně nastudoval a při premiéře 11. dubna dirigoval Nicola Luisotti. V klíčových rolích (Vévoda, Rigoletto a Gilda) se budou střídat dvě obsazení. Druhé obsazení tvoří Francesco Demuro, Franco Vasallo a Irina Lungu.

Neznámá Manon Lescaut od Aubera se Sumi Jo
První úspěšné zhudebnění milostného příběhu mladičké kokety Manon Lescaut a Rytíře Des Grieux z Prévostova románu pochází již z roku 1856. Skladatelem opery Manon Lescaut je Daniel François Esprit Auber. A libreto pro tuto operu-comique napsal nejznámější libretista své doby – Eugène Scribe. Další zhudebnění tohoto námětu následovala, až když Auberova lehká a elegantní hudba vyšla z módy. Látka pak zaujala Julese Masseneta (1884) i Giacoma Pucciniho (1893) a moderní verzi tohoto příběhu zhudebnil i Hans Werner Henze (pod názvem Boulevard Solitude, 1952). Auberova a Scribeho operní verze zachovává peripetie příběhu, ale především v prvých scénách se opravdu příjemně ozývají taneční rytmy a partitura se vyznačuje nesrovnatelným francouzským šarmem. Tragický závěr v Auberově zhudebnění nemá sice takovou hloubku, jako třeba Pucciniho efektní finále, ale operu beze sporu charakterizuje vynalézavý a velmi melodický hudební tok.

Partitura předepisuje part Manon pro hrdlo velmi zkušené koloraturní pěvkyně. Ve dvou dostupných nahrávkách ji interpretují koloraturní hvězdy své doby – Mady Mesplé (EMI 1974) a Élizabeth Vidal (Le Chant du Monde 1990). Takovou hvězdou současnosti je i jihokorejská sopranistka Sumi Jo, kterou známe i z vystoupení v Čechách. Současné nastudování opery v belgickém Lutychu (francouzsky Liège – soubor Opéra Royal de Wallonie) získalo právě tuto pěvkyni pro nastudování dnes polozapomenuté Auberovy opery. Pěvkyně zvládla skvěle premiéru 10. dubna 2016, po níž měly následovat ještě čtyři dubnové reprízy. Bohužel během představení 14. dubna ji postihla silná hlasová indispozice, takže byla po přestávce po oznámení nahrazena italskou sopranistkou Silvií Dalla Benetta, která se věnuje jak koloraturnímu tak mladodramatickému oboru. V repertoáru ale má i třeba Normu nebo Abigaille. Sumi Jo roli pouze mimovala na jevišti a italská pěvkyně zpívala part z orchestřiště. Obě dvě sklidily velký ohlas při závěrečné děkovačce. Partnerem jim byl italský tenorista Enrico Casari. Sérii představení řídil velmi nuancově s citem pro francouzský styl Cyril Englebert. Střízlivá režie s potlačením výpravnosti je dílem Paula-Emila Fournyho, rodáka z Lutychu. Úvodním prostředím opery se stala knihovna, kde se poprvé setkávají mladí lidé včetně Manon a Des Grieuxe.

Úspěšná Rusalka v Glasgow
Dvořákova Rusalka se do Skotska vrátila po více než padesáti letech (naposledy provedena na skotské operní scéně roku 1964), ač se na anglických scénách objevuje mnohem častěji. Současná inscenace souboru Scottish Opera ve Festival Theater Glasgow je převzatou produkcí z Grange Park Opera v Hampshiru, která byla velmi úspěšná před pěti lety. Z původní produkce kromě inscenačního týmu zůstala především výborná představitelka titulní víly – subtilní sopranistka Anne Sophie Duprels.

Jinak výborná interpretka francouzských partů (Melisanda, Manon) a především vyhledávaná interpretka Pucciniho a lyrických hrdinek z veristických oper, jako je právě Madama Butterfly (v posledních letech v Leedsu, Londýně/Opera Holland Park, velmi oblíbená letní open-air, se kterou umělkyně vystupuje již několik sezon, Edmontonu, Glasgow, Aucklandu a Tours) nebo Mascganiho Iris. Rovněž zpívala Julii v Dvořákově Jakobínovi na festivalu v Buxtonu roku 2014. Stále skvělým Vodníkem zůstává sir Willard White se svým profondním basem. Tenorista Peter Wedd je Princem a skotská sopranistka ukrajinského původu Natalya Romaniw je Cizí kněžnou. Antony MacDonald zůstal i v obnovené produkci zároveň režisérem i scénografem, který příběh opery nenásilně aktualizuje. Vztahy k přítomnosti evokují především současné kostýmy.

Joyce DiDonato opět zpívá o Benátkách
Americká mezzosopranistka Joyce DiDonato zopakovala minulý týden (13. dubna) ve Wiener Staatsoper svůj skvělý program písní, které se týkají italských Benátek.

Pozoruhodně komponovaný program započal áriemi Antonia Vivaldiho, pak pokračoval árii o jívě z Rossiniho opery Otello a proslulým Rossiniho cyklem La regata veneziana (Benátská regata). Následovaly francouzské cykly Gabriela Faurého Cinq Mélodie de Venise (Pět písní z Benátek) a Reynalda Hahna Venise. Koncert ukončily tři písně anglické Michaela Heada The Songs of Venice (Písně Benátek) v postimpresionistickém duchu. Pěvkyně je mistryní v odstínění jednotlivých koncertních čísel, s velkým osobním emocionálním vkladem vytváří každou píseň jako drobný mikropříběh, který spojuje okouzlení městem nad lagunami. Klavírní doprovod velmi citlivě zajišťoval David Zobel. Tento koncertní program, částečně v jiném složení (bez Vivaldiho árií a Rosiiniho árie Desdemony) je k dispozici také na nahrávce anglického labelu Wigmore Hall, kde je zachycen koncert z 16. ledna 2006, kdy umělkyni v proslulém londýnském „chrámu písní“ Wigmore Hall doprovázel Julius Drake. Mimořádný program, provedený mimořádnou umělkyní, který zajistí mimořádný posluchačský zážitek.

JFK na operním jevišti
Národní trauma a národní tragédie – smrtící atentát na amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho v Dallasu se staly tématem nové opery JFK, která vznikla na objednávku festivalu v americkém Fort Worth při příležitosti sedmdesátého výročí operních produkcí v tomto významném texaském městě (cca 750 000 obyvatel, šestnácté nejlidnatější město USA). Původní plán ředitele divadla a hudebního festivalu, který trvá čtyři týdny (a oslavuje letos zároveň desátý jubilejní ročník), byla opera o Abrahamu Lincolnovi. Ale když se zjistilo, že John Fitzgerald Kennedy svoji poslední noc před osudným dnem strávil právě ve Fort Worth, bylo rozhodnuto, a opera se měla zabývat posledním dnem prezidenta JFK. Tak zní i podtitul díla The Hopeful Night Before That Fateful Day (Noc naděje před osudným dnem).

Hlavními hrdiny jsou právě JFK a jeho manželka Jacqueline a děj je převážně lokalizován do Hotelu Texas ve Forth Worth, kde slavný pár strávil poslední noc. Právě prostředí původního hotelu (i původního apartmá 850) a dobové dokumenty byly pro tvůrce opery velkou inspirací. Libreto Royce Vavreka (který je znám spíše jako muzikálový textař a libretista) zpracovává ale námět jako intimní drama dvou lidí na křižovatce jejich života, nad jejichž osudy je již ale cítit osudové znamení. Libreto se nevyhýbá ani kontroverzním osobním momentům, jako byla prezidentova závislost na tišících a uspávacích látkách. V dvouaktové opeře navíc v Kennedyho halucinačním snu vystupují i další osobnosti tehdejší politické scény (například Nikita Chruščov) nebo Kennedyho sestra Rosemary, která podstoupila lobotomii. Jacqueline je traumatizovaná zase smrtí dítěte. Hudbu napsal David J. Little (umělecký ředitel experimentálního souboru nové hudby Newspeak a také bývalý bubeník heavy-metalové skupiny).

Úspěch zaznamenala Littlova předchozí opera Dog Days (také na libreto Royce Vavreka), která byla nedávno uvedena i v Evropě. Oba dva vybraní tvůrci nepatří k nejznámějším osobnostem na současné hudebně-dramatické scéně v USA. Oba žijí v New Yorku a spíše se zabývají projekty experimentálnějšího charakteru. Opera vznikla v umělecké a finanční koprodukci American Lyric Theater New York a kanadskou scénou Opéra de Montréal. Ve Forth Worthu bude mít opera premiéru 23. dubna 2016 (pak budou následovat ještě dvě reprízy v květnu), titulní roli bude zpívat mladý atraktivní barytonista Američan Matthew Worth a roli jeho manželky Jacqueline Bouvier-Kennedy ztvární mladá mezzosopranistka Daniela Mack, známá především z amerických scén. Pěvkyně se ale prosazuje i jako žádaná koloraturní rossiniovská interpretka v Evropě, především ve Francii a Velké Británii, kde například bude zpívat Rosinu na podzim tohoto roku v Covent Garden.

Režie je dílem Thaddeuse Strassbergera, kterého známe například jako režiséra výpravné, ale trochu konvenční koprodukční inscenace Verdiho opery, I due Foscari (Dva Foscariové) na scéně v Theater an der Wien, která v letech 2012-2014 slavila značné ohlasy v Los Angeles, Valencii, Vídni a Londýně, ale spíše díky vystoupení Plácida Domiga v roli seniorského dóžete benátského. Dirigovat bude Steven Osgood. Život JFK je bezesporu jedním z nejatraktivnějších témat novodobých amerických dějin, ostatně to už prokázalo několik seriálů a filmů z posledních dvou dekád.

Operní nahrávka týdne
Giacomo Meyerbeer – Dinorah ou Le pardon de Ploërmel (Dinorah aneb Ploërmelská pouť). Sbor a orchestr Deutsche Oper Berlin, dirigent Enrique Mazzola. CPO (2 CD). Deutsche Oper Berlin připravila velkorysý cyklus oper Giacoma Meyerbeera, hudebního skladatele spojovaného především s žánrem velké opery. Na berlínské scéně zazněla loňského roku jeho Afričanka, dílo, které bylo uvedeno na scéně pařížské Opery až posmrtně (recenzi jsme přinesli zde). Záhy bude inscenována opera Hugenoti a pak též bude uvedena v druhé polovině roku 2017 velká opera o Janu z Leydenu s názvem Prorok. V říjnu 2014 byla v Berlíně uvedena i koncertní verze jeho opery-comique Dinorah podle nově vydané kritické verze, která vychází z původního znění a nikoliv ze skladatelova dalšího přepracování díla. A právě tímto koncertním provedením začal cyklus operních děl Giacoma Meyebeera.

Podnázev opery se vztahuje k mariánské tradici poutí v Bretani. Ploërmel je jedním z bretaňských kantonů a taktéž obec v tomto kraji. Původní první verze byla uvedena právě jako Le pardon de Ploërmel 4. dubna 1859 (s mluvenými dialogy), skladatel přepracoval mluvené dialogy na recitativy pro uvedení mimo francouzské území, které bylo poprvé uvedeno v italské verzi v Londýně (již 26. července 1859). Tam se ujal alternativní název díla Dinorah podle jména hlavní hrdinky. Opera zpracovává dobově oblíbený selankovitý děj (na základě více pramenů a v prazákladu zřejmě lidové slovesnosti) lásky mladých vesnických lidí, kterým jsou kladeny překážky. Jednou z atrakcí je živá kozička, která doprovází hlavní hrdinku. Opera klade značné nároky na zpěváky, především titulní ženský part může interpretovat jen lehký koloraturní soprán se značnou pohyblivostí a schopností interpretovat řadu ozdob, které jsou zde předepsány. Atrakcí koncertu i následné nahrávky je italská sopranistka Patrizia Ciofi, která dnes snad nejlépe naplňuje požadavky tohoto partu psaného pro virtuózní hlasový typ soprano leggiero.

Neúnavně bez jakýchkoliv známek námahy zvládá nároky role. Vrcholem jejího vystoupení je samozřejmě árie Ombre légère qui suit mes pas, která patřila mezi nejoblíbenější koncertní čísla všech koloraturních zpěvaček, Adelinou Patti počínaje. Jejími důstojnými partnery jsou Etienne Dupuis (Hoel) a Philippe Talbot (Corantin), ale pánské party nejsou tak atraktivní jako hlavní dámská role. Temperamentní výkon dirigenta Enriquea Mazzoly doplňuje kvalitní nastudování operního orchestru. Nahrávka tohoto raritního operního opusu sice dílo hudebně rehabilituje, ale Dinorah zřejmě již cestu na dnešní jeviště nenalezne. Na vině je řídký a nedramatický děj a libreto, které pracuje jen s vymezenými typy pastorálních postav. Tříaktovou bretaňskou selanku zřejmě nedokáže zachránit žádná sebelepší inovativní režie. Nová nahrávka je vlastně světovou premiérou kompletní první francouzské verze, protože první nahrávka tohoto titulu na anglickém labelu (1979) kombinuje obě verze, byť je provedena ve francouzském jazyce. Výkon Patrizie Ciofi je opravdovým zážitkem.

Hudební úsměv
Zmiňovaný francouzský hudební skladatel Daniel François Esprit Auber (1782-1871) se dožil vysokého věku ve velké duševní a tělesné svěžesti, uvážíme-li i skutečnost, že se narodil ještě v poslední čtvrtině osmnáctého století.

Při oslavě jeho pětaosmdesátých narozenin si tento mistr francouzské opery posteskl: „Ještě nikdy předtím se tak často nemluvilo o mém mladistvém vzhledu jako nyní, když už jsem starý!“