Nová tvář Studia ALTA v Libni
Hodně jsme se soustředily na festival Nultý bod a na nutnost představovat a nabízet současný tanec a peformativní umění nové generaci. Jsi ale také ředitelka ALT@RT, respektive Studia ALTA. ALTU vede po umělecké stránce už rok nový kurátorský tým (vloni nám své vize představili v tomto rozhovoru) – jaká je ve vedení tvoje úloha?
Moje pozice je vlastně dost rozvětvená – a do velké míry je to dané současným stavem rekonstrukce Studia ALTA, která po mně vyžaduje poměrně velkou míru multifunkčnosti. Možná je to ale ve výsledku jednodušší i pro nový kurátorský tým, protože jim „necpu“ všechny svoje nápady.
V praxi se starám hlavně o finanční zajištění a celkové vedení organizace, koordinaci týmu i samotné stavby. Do dramaturgie se snažím zasahovat co nejméně – spíš dávám kontext k jednotlivým rozhodnutím a pomáhám držet širší rámec. Zároveň se snažím vytvářet prostředí, ve kterém má celý tým možnost se vyjádřit a participovat. Kurátorskému týmu dáváme všichni zpětnou vazbu a sdílíme pohledy.
Ale samozřejmě, někdy je to pro mě i osobně dost těžké. Učit se pustit věci z rukou a důvěřovat procesu je asi jedna z největších výzev téhle role.
Na jaře by se v Libni měly kolaudovat nové prostory. Jak práce pokračují? Podaří se uskutečnit plány a splnit termíny (to zní strašně technokraticky – ale na divadlo se těšíme všichni).
Ani nevíš, jak moc se těším – já i celý tým ALTY. Je to obrovská výzva tenhle proces ustát a vydržet ho. Neztratit motivaci, nepodlehnout únavě, pořád si znovu potvrzovat, že to celé má smysl.
Je důležité udržet si entuziasmus a víru v to, že takové místo, jako je ALTA, má svou hodnotu a důležitost nejen pro nás samotné, ale i pro spoustu dalších lidí kolem. Právě tahle víra nás drží pohromadě i v momentech, kdy je to náročné – organizačně, finančně i lidsky. Ale musíme na tom všichni dost usilovně pracovat a stále se motivovat.
V tuto chvíli máme stanovený termín kolaudace na červen 2026. Bohužel se ale celý proces zbrzdil kvůli neočekávaným problémům se statikou stavby, které se objevily přímo v průběhu realizace. Aktuálně navíc čekáme na vhodné klimatické podmínky – konkrétně na menší mráz, který je pro některé technologické kroky nezbytný.
Do toho samozřejmě vstupují i naše finanční možnosti, které nejsou neomezené. Oprava horní budovy se nákladově blíží k patnácti milionům korun a tuto částku se nám zatím nepodařilo kompletně pokrýt. Přesto se snažíme hledat další zdroje a řešení, aby se rekonstrukce mohla dotáhnout do konce.
Máš nějakou možnost zasahovat i do programace, nebo se držíš stranou?
Možnost zasahovat do programace samozřejmě mám, ale jak už jsem říkala, snažím se spíš držet stranou a věnovat se jiným agendám, kterých je teď opravdu hodně. Beru to jako vědomé rozhodnutí – dát prostor kurátorskému týmu a nesnažit se mít kontrolu nad vším.
Někdy se ale přece jen úplně neudržím a alespoň vyšlu nějaký impulz, spíš v roli takového „promotéra“ nápadů. Například předloni jsem byla víc zapojená do procesu vzniku audiovizuální instalace Hvozdění, kterou jsme realizovali v zahradě Studia ALTA během zimních měsíců. Tam mi přišlo smysluplné být součástí procesu i blíž, protože projekt přirozeně propojoval prostor, kontext místa a dlouhodobé směřování ALTY.
Zásadní zlom ve Studiu ALTA přijde od září
Teď probíhají open cally na rezidence, je naplánováno několik setkání s umělci nebo taneční trénink, ale v programu nic performativního nevidím. Studio ALTA hibernuje? Můžeš odhalit, co se do nového roku chystá?
Zima je pro nás dlouhodobě dost krutá. Po posledních letech, kdy jsme tým možná až příliš „trápili“ realizací uměleckých formátů venku – často i ve velkém mrazu – jsme si řekli, že letos zvolíme jiný přístup. Chceme se víc soustředit na interní procesy v týmu, na posouvání stavby a na přípravu samotného otevření. To všechno jsou věci, které vyžadují čas a energii, a často nám právě v běžném provozu chybí.
To ale neznamená, že by se ve Studiu ALTA vůbec nic nedělo. Bavíme se o propojení s Bazaar Festivalem a na jaře nás čeká performativní rituál s Lucií Králíkovou a sborem Lada, jehož součástí bude symbolické „žehnání“ prostorám Studia ALTA.
Následně se vydáme směrem na Brno s Performance busem a tentokrát se víc propojíme s kolektivem Terénu. První část roku tak bude – i vzhledem k probíhající rekonstrukci – zaměřená především na zahradu, na komunitní a performativní formáty a na postupné znovuoživování místa zevnitř. Dalším důležitým fokusem jsou pro nás právě umělecké rezidence. Ty se nám daří poměrně dobře skloubit i s probíhající stavbou, takže v nich chceme pokračovat i v přechodovém období.
Zásadní zlom ale přijde od června, respektive od září, kdy už máme program nastavený tak, že „divadlo jede“. To v praxi znamená návrat k plnému provozu – prezentaci performancí, realizaci zkoušení, workshopů a postupné nabírání plných obrátek s funkčním zázemím celé horní budovy. Ta bude zahrnovat velký sál, kavárnu jako otevřený hub a zkušebnu. Právě v téhle fázi by se měl potenciál celého místa konečně začít naplno projevovat.
Studio ALTA je součástí projektu iCoDaCO. Můžeš nějak shrnout, o co se jedná a jaký by měl být výsledek?
iCoDaCo je vlastně poměrně komplexní projekt. Pro nás je ale jeho hlavní hodnotou především to, že dal šesti českým a slovenským umělcům možnost dlouhodobě a kontinuálně pracovat – věnovat se umělecké tvorbě, výzkumu v oblasti pohybového umění a zároveň za tuto práci získávat pravidelnější příjem. To je v našem kontextu pořád spíš výjimka než standard.
Teď jsme zhruba v polovině realizace projektu, která trvá čtyři roky. První dva byly zaměřené především na umělecké rezidence – uskutečnilo se osm rezidencí, každá v délce dvou týdnů. V následující fázi, která nás teď čeká, dostávají umělci prostor vytvářet nové umělecké dílo, ať už individuálně, nebo ve spolupráci s ostatními.
Na závěr projektu plánujeme minifestival, který výsledná díla představí veřejnosti a zároveň uvede i tvorbu partnerského kolektivu z Maďarska. Do projektu je zapojeno celkem dvanáct partnerů z různých zemí. V rámci iCoDaCo vzniklo deset uměleckých kolektivů v deseti různých zemích, jejichž členové se pravidelně setkávají, sdílejí svou práci a zkušenosti po každé rezidenci. Společně tak vytvářejí jakousi „živou knihovnu“, která mapuje jejich různé přístupy k tvorbě pohybového umění.
Projekt je navíc propojený s řadou doprovodných formátů, jejichž cílem je přibližovat pohybové umění širší veřejnosti a zároveň podporovat profesní rozvoj umělců i kulturních pracovníků, kteří se pohybují v oblasti současného tance a pohybového umění. Právě tahle kombinace hluboké umělecké práce a otevřenosti směrem ven je pro nás na iCoDaCo zásadní.
Fází „nechat věci vyplynout“ jsme si myslím už prošli
Studio ALTA jsme v Holešovicích vnímali hlavně jako divadelní prostor (prostor pro tanec), pak v etapě Invalidovny se činnost překlopila do komunitní a řekla bych i víc zaměřené na rezidence a službu samotným umělcům, v Libni pokračuje i z praktických ohledů činnost také komunitní pro místní návštěvnictvo. Až bude hotová rekonstrukce, stane se ALTA zase více divadlem? Řeší se dlouhodobě tohle základní směřování a poslání, anebo je to něco, co vždy „vyplyne samo“ podle podmínek?
Fází „nechat věci vyplynout“ jsme si myslím už prošli. V roce 2026 bude ALTA slavit osmnáct let a doufáme, že tuhle symbolickou plnoletost zaštítíme tím, že budeme mít své místo na dlouhou dobu – a v něm stabilní a kvalitní zázemí pro naši činnost. Ta cesta, kterou jsme za ty roky ušli, zároveň hodně jasně vydefinovala, co je pro naši existenci zásadní.
Těšíme se, že budeme moci znovu naplno rozvinout náš potenciál, naši vizi i hodnoty. Ty si ostatně musíme neustále připomínat a znovu formulovat – i vzhledem k tomu, že se tým přirozeně obměňuje. Zároveň ale cítím, že jsme v tomhle ohledu velmi konzistentní. ALTA dlouhodobě přitahuje lidi s velmi podobnými, často totožnými hodnotami.
Naším společným cílem je letos otevřít stabilní centrum pro současné pohybové umění a performance. Chceme být místem, které funguje jako společenský most – místem, které dokáže umění zasazovat do širších kontextů, otevírat dialog a nabízet jiné perspektivy, než jsou ty na první pohled samozřejmé. Nechceme se zavřít „jen“ do světa umění. Naopak – chceme do něj zvát, být otevření a společensky aktivní.
Jak dlouho už v týmu Studia ALTA jsi a jak se to vlastně stalo?
V roce 2016 mi jednoho dne zavolala Lucia Kašiarová a zeptala se, jestli bych se nechtěla ucházet o pozici hlavní produkční Studia ALTA v Holešovicích. Hodně jsem se zasmála. Nakonec jsme se ale začaly bavit vážněji, postupně jsem do toho vstoupila a ukázalo se, že to dává smysl. A že to, co mi tehdy připadalo jako trochu bláznivý nápad, se stalo zásadním krokem, který mě s ALTOU propojil na dlouhou dobu.
V té době jsem hodně řešila rozvoj Spitfire Company a zároveň jsem měla dvě malé děti, takže to nebyla úplně jednoduchá situace. Přesto jsme se s ALTOU začali postupně bavit a zkusili jsme to. V Holešovicích jsem koordinovala tým a aktivity spojené s pronájmy prostor, včetně realizace uměleckých akcí. Během působení ALTY v Invalidovně jsem byla také součástí dramaturgického týmu, pak v roce 2021 převzala roli ředitelky Studio ALTA a následně i celého zapsaného ústavu. Když se na to dnes dívám zpětně, mám pocit, že si mě ALTA vlastně tak trochu našla sama.
Zároveň se těším na moment, kdy se nám podaří ALTU dovést do skutečné stability – do bodu, kdy bude možné pomyslné žezlo zase předat dál. A třeba se i postupně vrátit ke kreativnějším agendám, které mi dnes logicky ustupují do pozadí.
Pokud jde o Nultý bod, patříš k zakladatelům spolku Bezhlaví, tedy vlastně i Spitfire Company. Co tě vlastně k pohybovému divadlu a k produkci a managementu v téhle oblasti přivedlo?
Do oblasti živého umění jsem přišla z úplně jiného prostředí. Vystudovala jsem technologie ochrany životního prostředí a politické vědy. Když jsem se po studiích ve Francii vrátila zpátky do Česka, byla jsem bez peněz a hledala jakoukoli práci. Kamarádka, která tehdy otěhotněla, mi nabídla, abych ji na čas zastoupila jako inspicientka v Činoherním klubu. To byl mimochodem můj jediný klasický pracovní poměr v životě – trval zhruba tři čtvrtě roku.
Krátce nato mě Iris Kristeková propojila s Petrem Boháčem a Miřenkou Čechovou. Chtěli založit spolek a já jsem byla ten člověk, který se rychle zorientoval v tom, jak to celé administrativně a organizačně udělat. Bylo to jedno setkání v kavárně, kde jsme se domluvili, že do toho půjdeme společně – a pak následovala dlouhá léta spolupráce.
V té době jsem se také seznámila s Honzou Kvasničkou, u kterého jsem pracovala na baru. Všechno se to nějak sešlo dohromady. Oslovil mě, jestli bych nechtěla dělat produkci festivalu Týden s Formany a jejich přáteli, který se realizoval v Ústí nad Labem v roce 2006. Právě tam jsem potkala Petra a Matěje Formany a postupně začala jezdit do Prahy a podílet se na jejich tvorbě. Nejdřív pracovně, později i lidsky – spřátelili jsme se.
Následně mě oslovili na produkci ceremoniálu zahájení předsednictví Evropské unie v Národním divadle. To byla moje úplně první velká produkční realizace a zároveň proběhla asi 3 týdny po narození mého prvního potomka. Do roku 2012 jsem byla jednatelkou souboru a vedla loď Tajemství. V roce 2012 jsem si ale musela kvůli narození druhého dítěte realisticky vybrat, kolik aktivit dokážu unést já i naše domácnost. Z Divadla bratří Formanů jsem proto odešla.
Ve Spitfire Company jsem zůstala a jsem s ní propojená dodnes – zejména skrze festival Nultý bod, který je stále projektem spolku Bezhlaví. Když se na to zpětně dívám, většina těch zásadních kroků se vlastně nestala plánovaně. Spíš to byly série setkání, příležitostí a rozhodnutí, která se v daný moment zdála přirozená – a postupně mě dovedla až sem.
Nikdy jsi neměla chuť být performerkou nebo sama tvořit?
Myslím, že performerka rozhodně nejsem. To ale neznamená, že by mě umělecká tvorba nebavila. Spíš inklinuju k výtvarnému uvažování a občas se mi v hlavě objeví i nápady na performance. V zásadě se ale cítím nejvíc jako kurátorka a producentka – to je poloha, která je mi přirozená a ve které mám pocit, že dávám největší smysl. Zároveň je pravda, že na vlastní tvorbu teď jednoduše nemám kapacitu. Energie i čas jdou jinam. Ale kdo ví – možná někdy v budoucnu. Nezavírám tomu dveře.
Uživí tě práce pro Studio ALTA a Nultý bod, nebo máš ještě nějaké další aktivity mimo umělecký sektor?
Jedna agenda, pozice by mě sama o sobě neuživila. Máme velkou rodinu a s tím jsou dnes spojené docela zásadní závazky – to je prostě realita. Takže musím kombinovat. Teď je to navíc vzhledem k ALTĚ dost náročné. Kombinace běžného provozu s rekonstrukcí mi bere obrovské množství kapacity a finančně to není úplně udržitelný stav.
Nultý bod je v tomhle smyslu spíš „sranda“, i když samozřejmě nějaké peníze mi přináší. Abych byla dlouhodobě finančně zajištěná, doplňuji to dalšími aktivitami. Připravuji různé mezinárodní projekty – někde pracuji jen na koncepci, jinde ladím ideu, partnerství a přípravu žádostí. Zpravidla pak dva až tři projekty zároveň vedu jako projektová manažerka. Tyhle projekty mě následně „doživují“ na dva až čtyři roky, po dobu jejich realizace.
Vedle toho se dlouhodobě věnuji grantovému poradenství pro organizace z kulturní, environmentální i sociální oblasti. Je to pestré, někdy vyčerpávající, ale zároveň mi to dává určitou stabilitu a možnost zůstat profesně v terénech, které považuji za smysluplné.
Zároveň působím jako předsedkyně rady Státního fondu kultury ČR, kde jsem aktuálně ve svém druhém funkčním období. Díky loňské úpravě zákona o Státním fondu kultury jsme začali být jako radní honorovaní, což je důležitá změna (předtím to bylo několik let bez honoráře a hodně práce). Pro mě osobně to v tuto chvíli znamená větší finanční stabilitu a možnost investovat víc času a energie do ALTY. Není to jen symbolické gesto, ale reálná podpora, která mi umožňuje lépe skloubit veřejnou službu s dlouhodobě náročnou prací na rozvoji kulturní instituce, která věřím, že má smysl.
