Nic nebylo zadarmo aneb Otto Bubeníček o svých synech (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

(Dokončení rozhovoru s Ottou Bubeníčkem starším)

Dnes se už nevidí tak obětaví rodiče, jako jste vy. Úplně si představuji, jak jste naložili plné auto, ani se tam vše nevešlo a vyrazili jste s kluky do Hamburku zařizovat byt, malovat, vybavit jim kuchyň…

Tak to se nemýlíte… První byt, který měli chlapci, byl v dezolátní stavu. Museli jsme škrábat stěny, malovat, zařizovat, shánět po městě pračku, ledničku, koberce, nábytek a co já vím, co všechno. Chlapci nám moc nepomohli. Měli denně tréninky a večer představení. My ale ničeho nelitovali. Chlapci nám vše oplatili nádhernými představeními ve státní opeře. Jirka hlavní rolí v baletu Undine a Otík hlavní rolí v baletu Popelka. Byli jsme v hledišti nesmírně šťastni.Bylo to pro vás, jako rodinu, to nejtěžší období ? Jak jste to všichni čtyři snášeli? Kluci měli přece jen teprve osmnáct let, v roce 1993 byl internet ještě v plenkách, mezistátní volání stálo obrovské částky…

Odloučení od chlapců bylo opravdu těžké. Ovšem Hamburk není zase tak daleko a tak jsme za nimi jezdili velice často. I chlapcům bylo smutno, ale byli dva. Takže vše snášeli daleko lépe, nežli kdyby byl každý sám. Horší byla jazyková bariéra. Neuměli německy, ale ani anglicky. Anglicky snad několik slov, které pochytili od americké pedagožky, paní Boothové ještě na konzervatoři. Ale za několik málo měsíců mluvili anglicky skoro jako česky. Balet Johna Neumeiera se skládá z mnoha tanečníků z celého světa. Je paradox, že tento balet je německý balet. Avšak v tomto velkém souboru jsou pouze dva Němci. Takže všichni mezi sebou mluví pouze anglicky.

Pamatujete na první představení v Hamburku, když jste usedli v té působivé budově na břehu jezera Alster a zvedla se opona?

Určitě. Totiž to představení nelze zapomenout…

Česko a Hamburk spojují Labe. Co spojovalo vaši rodinu v době po odchodu Otty a Jiřího do Hamburku? Byli jste šťastni či spokojeni se životem, kteří si vaše „děti“ zařídili v Hamburku?

Nás spojovala láska k umění a baletu. Byli jsme šťastni, že mají chlapci úspěch, že milují svoji práci, že vedou spořádaný život.Když jsem byl v Ballettzentru nebo Státní opeře, měl jsem pocit, že vaši synové znají úplně každého. Každého pozdraví, s každým pohovoří, nechovají se jak hvězdy. Dokonce každému poradí, pomohou. Samozřejmě je to určitě i vaší výchovou, ale myslíte, že je to taky tím, že jsou Češi? Nebo taky tím, že na začátku si vše museli získat tvrdou prací, za čtyři roky se stali sólisty a poznali, že v životě není nic zadarmo?

Je to částečně výchovou, zkušenostmi a inteligencí. Také velmi tím, že jsou Češi. Naše češství se rýsuje i v tancování a herectví. Je to tím, že jsme Slované. Jsem přesvědčený, že pouze Slované dokáží na jevišti vyjádřit pravou lásku či tragédii. Je to naší náturou a srdíčkem. Němci, Angličané i Američané jsou příliš chladní.

Jak reaguje rodič, když vidí, že plné divadlo aplauduje jeho dítěti na konci představení, že na vrátnici čeká minimálně třicet lidí se žádostí o autogram, že v restauraci přichází k vašemu stolu elegantní neznámá se zdvořilou otázkou: „ Vy jste pan Bubeníček, viděli jsme vás v Labutím jezeře, prosím, můžete se mi podepsat“?

Je to překrásný pocit. A jsem na chlapce vždy nesmírně pyšný.

Nebylo vám líto, že minimálně deset let, co byli v Hamburku, se o nich v Česku skoro nevědělo a přitom měli úspěch po celém světě…

To určitě. Byl bych opravdu velmi rád chodil na Bubeníčky do Národního divadla. Avšak on o ně z vedení Národního divadla neměl nikdo zájem. Věřte, že chlapci nepřijali angažmá v zahraničí pro větší honoráře. Odešli proto, že o ně v Čechách nebyl zájem. A tak zvolili divadlo, které bylo snem každého tanečníka. Zde pracovali s paní Makarovou, Matsem Ekem, tančili s Darssey Bussellovou, Sylvii Guillemovou, Robertem Bollem, Vladimírem Malakhovem a jinými…Poznali jste vedle nich další české tanečníky v cizině – Adélu Pollertovou, Dariu Klimentovou, Barboru Kohoutkovou a mnoho dalších českých umělců. Čím si myslíte, že to je, že ti, jenž utváří mediální obraz v Česku, nereflektují české umělce, kteří rozhodně reprezentují Českou republiku lépe, než například politici?

Opravdu mnoho českých umělců vzorně reprezentuje naše umění v zahraničí. Proč nejsou náležitě ceněni v Česku, to nevím. Proč zde ještě nikdo z těchto umělců nedostal žádné ocenění? To opravdu nevím. Neznalost? Snad závist?

Mnohokrát jsme se v Hamburku potkali a vím, že tam velmi často jezdíte – a nejen tam. Není vám někdy líto, že jste mohli tento čas místo ježdění využít pro sebe? Nemáte pocit, že po skončení vlastní kariéry jste se vlastně stali takovými manažery svých dětí? I když oni byli dospělí, vy jste neudělali žádnou změnu a zůstali jste stále velmi starostlivými rodiči?

Jak by nám to mohlo být líto… Vždyť nám chlapci dělají tolik radosti. Dnes jsou dospělí a naši pomoc už nepotřebují. Ale vždy to budou naši chlapci…

Neuvažovali jste po smrti obou babiček Jiřího a Otty, že byste se odstěhovali za nimi?

To ne. Oni mají svůj vlastní život a my bychom jim naší trvalou přítomností pouze překáželi.

Projeli jste sami s cirkusem mnoho zemí, za vystoupeními synů jezdíte po celém světě, jste nejvěrnější diváci. Kde se vám líbilo nejvíc?

Nádherné to bylo v New Yorku. Dávali tam balet Nižinsky s Jirkou a Otíkem v hlavních rolích. Diváci je odměnili dlouhotrvajícím potleskem ve stoje. Druhý den byly noviny plné pochvalné kritiky. Byli jsme šťastni.Dostává maminka od kluků po představení jejich kytky?

Když jsme u nich, tak ano.

Vidíte při svých cestách rozdíl ve vnímání kultury a tance? V tom, jak lidé reagují na představení, jaké publikum do divadla chodí? Musí to být přece velmi zvláštní zážitek…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na