Nic nebylo zadarmo aneb Otto Bubeníček o svých synech (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V zahraničí, obzvláště v Německu, je balet na úrovni činohry. Diváci balet milují a velmi si tanečníků cení. V Hamburku je to také zásluhou šéfa baletu Johna Neumeiera. Pořádá několikrát ročně představení takzvané Baletní dílny. Přitom divákům vysvětluje, co svou choreografií chce sdělit. Vychovává tak diváky a já jsem zažil, když vedle mne sedící třiaosmdesátiletá paní byla nadšená z baletu Le sacre a z jeho hudby. Za dvacet let, co chlapci v Hamburku tančili, jsem ani jednou nezažil, aby nebylo baletní představení do posledního místa vyprodáno. Je to kvalitním repertoárem, kvalitními tanečníky a vynikajícími choreografiemi.Zaslechli jste někdy o přestávce nebo po představení ve foyer něco zajímavého o Jiřím nebo Ottovi od kolemjdoucích diváků, kteří samozřejmě netušili, kdo jste?

Ale ano, rád poslouchám diváky, co si o přestávce povídají o Otíkovi či  Jirkovi. Někdy to nevydržím a vedle sedící dámě řeknu, kdo jsme. To je potom mnoho gratulací a díků, že kluci tančí v Hamburku…

Není pro rodiče depresivní vidět své děti na jevišti v roli trpět, být nešťastný a mnohdy v závěru umírat? Jde se odosobnit?

Někdy velmi depresivní. Obzvláště pro maminku. – Neumeier si velmi potrpí i na herectví tanečníka. Například v baletu Nižinský se Václav Nižinský zblázní. A v provedení Jiřího je to opravdu velmi působivá scéna. Mamince vždy tečou slzičky. Nebo v baletu Iluze jako Labutí jezero: zde tančí Otík krále Ludvíka II. Bavorského, který tak jako Siegfried v Labutím jezeře zešílí láskou k Odettě a utopí se. Ten zlý „Muž ve stínu“, který krále zahubí, je Jirka. Nebo Romeo a Julie. Zde Romeo zabije Tybalta. Otík je Romeo a Jirka Tybalt. Někdy je to opravdu hrozný pocit, dívat se na bratry, jak se nenávidí a zabíjejí…Kluci měli velmi rádi své babičky Olgu a Marii. Měli babičky to štěstí být také v Hamburku a vidět nějaké představení? Takové dámy jsou velmi moudré a umí velmi trefně vystihnout situaci s velkým pochopením a jasnozřivou moudrostí… Nevzpomínáte si na něco?

Ano, však obě je pomáhaly vychovávat. Bohužel, ani jedna je ale tancovat neviděla. Babička Olga snad několikrát školní představení. Ale představení v Hamburku nebo někde jinde neviděla ani jedna. Byly by na kluky velmi hrdé. Jiří jim proto věnoval jeden ze svých baletů.

Když pak dojdete po takovém představení jako je Nižinsky nebo Dáma s kaméliemi či Labutí jezero, které jsou na hranici fyzických sil do šatny a vidíte Jiřího nebo Ottu, jak jsou zničení, protože do toho dali všechno, neproklínáte balet?

Ne, obdivuji je. Na druhé straně je mi jich líto. Po těchto představeních jsou totálně vyčerpáni. A to ne pouze fyzicky, ale i duševně. Dívají se v šatně do prázdna a nedá se s nimi mluvit. Tento stav poleví tak za půl hodiny.

Když se na ně díváte jako otec ve chvílích, kdy dělají některé pohyby, gesta nebo mají své zvyky, či když vidíte jejich tělo, připomíná vám to vás nebo vašeho otce v jejich věku?

V něčem moji manželku. Totiž i ona byla výborná tanečnice. A po mém tatínkovi by mohli mít zděděnou eleganci. Táta byl mistr Čech a Moravy ve společenském tanci.

Je těžší být artistou než tanečníkem?

Těžko posoudit. Každé má své. U artistiky hrozí větší úrazy a je větší riziko. U baletu je zase zapotřebí více herectví, krásy, elegance a snad i více dřiny.2. července 2000 měl světovou premiéru balet Johna Neumeiera Nižinsky. Šéf souboru a choreograf vyznamenal Jiřího tím, že roli Nižinského postavil pro něho. Byl to i pro vás jeden z vrcholů kariéry vašeho syna, když na jevišti tančil postavu nejslavnějšího tanečníka všech dob?

Ano… Bylo to nádherné. Na tuto premiéru přišli snad všichni šéfové všech vynikajících souborů. Přijel dokonce i zástupce českého baletu pan Vlastimil Harapes. Všichni Jirkovi gratulovali. Pouze pan Harapes pospíchal na vlak a nemohl se zdržovat…

Jeli jste do Ruska, když Jiří získal baletního oscara Benois de la Dance v roce 2002?

Ne, ale byl jsem s Jirkou v duchu s ním.Máte svou milovanou roli u Otty a Jiřího?

U Jirky role Václava Nižinského a Armanda v Dámě s kaméliemi. Tento balet tančil i jako host několikrát na scéně Pařížské opery s její přední sólistkou (pozn. red: Aurélie Dupont a Agnès Letestu). A u Otíka je to role Ludvíka II. krále Bavorského. Dále miluji jeho roli Zlatého otroka v baletu Nižinský. V této roli je absolutně jedinečný a bez konkurence.

Zlatý otrok je skutečně nádherný, vzpomínám si, jak přímo John Neumeier řekl, že Otto je pro něho ztělesněním erotičnosti a senzuality tohoto mystického okamžiku – tedy když Otto tančí převyprávěnou verzi původní Fokinovy choreografie, ale zároveň představuje Nižinského jako vášnivě zamilovaného muže. Pozorujete někdy doma, že jsou synové v nějaké roli?

To ne. Většinou mají divadla dost v práci.

Mnozí rodiče s péčí i obavami sledují život svých dětí; jejich práci, zdraví, bydlení, vztahy, charakter. Máte to taky podobně?

Ovšem, tak jako ostatní rodiče. S tím rozdílem, že nám chlapci dělali vždy a jedině radost.

Udělali někdy něco, co byste jim mohli vyčíst?

Ne, nikdy…

Je skoro nemožné skloubit uměleckou profesi na špičkové úrovni se spokojeným soukromím. Myslíte, že vedle úspěšné kariéry, která se rozšiřuje na choreografii u Jiřího a scénografii a hudbu u Otty, mají vaši synové šťastný i osobní život?

Určitě.

Oba tanečníci měli dlouhodobé, krásné a úspěšné partnerky, zajímavé umělkyně a chtěli by založit rodinu. Co je k tomu – s ohledem na vaše šťastné manželství – potřeba?

U špičkových umělců je založení rodiny vždy velmi těžké. Mají mnoho povinností a málo soukromí. Dívku z takzvaného privátu si tanečník těžko může vzít. Mohlo by se stát, že se ho po půl roce soužití zeptá „Kdy miláčku také přijdeš domů?“. Mají spoustu tréninků, zkoušek, představení, zájezdů, hostování a na manželku minimálně času. A dívku z branže? Každá si myslí, že bude jednou v budoucnu primabalerína. Proto odkládají vdavky a rodinu na co nejpozdější dobu. Často se však stává, že je už potom příliš pozdě……myslíte, že v dnešní pragmatické době ještě vůbec existuje – mimo romantické baletní či operní příběhy – pravá láska?

Ale to snad určitě…

Máte požehnaný věk, překonal jste úrazy i nemoci. Zažil jste dětství, kdy bylo štěstím mít rádio… A dnes? Bezvadně ovládáte internet, email. Je to úžasná doba, ve které žijeme?

Snad se u mne ještě o požehnaném věku nedá mluvit… Mám pouze šedesát osm roků. Nemocí mám za sebou více, nežli dost. To ano. Také hodně pracovních úrazů, ze kterých mám do dneška následky. Internet a počítač? To je můj velký koníček. Ale máte pravdu. Pamatuji si, jak jsem poslouchal radiovysílání na krystalku.

Zažili jste tvrdou řeholi umělců a taky těžkou dřinu jako rodiče – co je těžší?

Oboje je velmi náročné…

Jak byste charakterizoval každého samostatně – Ottu a Jiřího?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na