Nicola Proksch: Na koncertním pódiu je dnes více hudební svobody, než v divadle

Nyní ji budeme mít možnost slyšet s Janáčkovou filharmonií Ostrava, s níž provede na koncertě 24. listopadu 2022 pod taktovkou Rista Joosta Koncert pro koloraturní soprán a orchestr f moll op. 82 Reinholda Glièra. Tento koncert uvede Předehra pro orchestr H 345 Bohuslava Martinů a uzavře jej Symfonie č. 1 c moll op. 68 Johannese Brahmse. S Janáčkovou filharmonií vystoupila Nicola Proksch naposledy v roce 2018 při uvedení slavného Haydnova oratoria Stvoření. Nyní ji čeká skladba zcela jiného charakteru.

Dílo Reinholda Glièra nepatří mezi ta nejznámější, v poslední době jej ale začínáme slýchat častěji. Přesto jeho Koncert f moll pro koloraturní soprán a orchestr je, alespoň u nás, vlastně raritou. Jak vnímáte Glièrovo dílo obecně a jak tento konkrétní koncert?
Když jsem poprvé slyšela Koncert pro koloraturní soprán, znala jsem od Reinholda Glièra jen Koncert pro lesní roh. Ihned mi bylo jasné, že tento koncert musím zpívat, je to Olymp koloraturních sopranistek. Je ovšem báječné, že to smím učinit s tak skvělým orchestrem, jakým je Janáčkova filharmonie. Z dnešního pohledu je jistě Glière politicky sporným skladatelem, jehož díla jsou navíc zastíněna jeho mnohem proslulejším žákem Sergejem Prokofjevem. Koncert pro koloraturní soprán je však skutečně nádherný a není divu, že tento nanejvýš náročný kus se opět vrací na pódia. Mnohé pěvkyně však zpívají jen jeho první větu.

Glière v partituře nedává pěvci žádný návod pro interpretaci, při absenci textu v tomto čistě vokálním partu se hlas stává nástrojem takřka neomezených možností. Pokud ovšem zvládá náročné koloratury. Je tato volnost výhodnou, nebo naopak?
Nu ano, svoboda – sama o sobě bez interpretačních pokynů „jásat, vzdychat, zářit“ je přirozeně výzvou. Podaří se však přiblížit publiku city i bez textu? Myslím, že to lze. Konec konců svoboda, kterou má koloraturní sopranistka k dispozici v partech belcanta, je ještě větší, myslíme-li na možnost připojení vlastních ozdob.

Jaké autory preferujete, kteří vám jsou blízcí?
Miluji Mozarta – poslouchat ho i zpívat je balzám pro hlas, třebaže se jedná o špičkový výkonnostní sport. V mozartovském koncertu na jaře jsem během jednoho večera zpívala sedmkrát tón f3, a přesto zůstal můj hlas neuvěřitelně svěží. Ale velmi si cením i Beethovena, o němž se tvrdí, že se špatně zpívá. Já to vidím zcela jinak – zpívala jsem nejen jeho 9. symfonii nebo Missu Solemnis, ale také náročnou partii Seraphima v oratoriu Kristus na Olivetské hoře. Toto dílo miluji! Velmi jsou mi však blízcí také Johann Sebastian Bach, Richard Strauss a Vincenzo Bellini.

Interpretujete koncertní sopránové party, ale ve svém repertoáru máte i divadelní role. Kde se cítíte lépe, co vám lépe vyhovuje – koncertní pódium, nebo divadelní jeviště?
Och, jedno bez druhého by bylo k ničemu. Na koncertním pódiu je v dnešní době více hudební svobody než v divadle, doba velké Edity Gruberové, kdy si ještě dirigent udělal čas a rok s ní připravoval Zerbinettu, je bohužel pryč. A právě ten, kdo hodně a rád zpívá ansámbly, může na koncertě mnohem citlivěji muzicírovat.Přesto je interakce s kolegy na operním jevišti báječná a nedovedu si představit, že bych se jí zřekla! V souhře s kolegy, kdy se zpívá zpaměti, vzniká v mnoha večerech něco zcela zvláštního. Co nemám ráda, jsou kompletně zkomolené inscenace, kdy režisér chce pouze prosadit své ideje – myslím například scénické provedení Carmina Burana v Meiningenu. Režisér tu chtěl zaujmout stanovisko k problematice utečenců a vlastní kus prostě neinscenoval. Naproti tomu jednu z nejkrásnějších a nejnapínavějších nových produkcí, které jsem dělala, byl Život prostopášníka v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Myslím, že není možné ho lépe inscenovat, než to tehdy udělal Jiří Nekvasil.

Jako Královna noci jste vystoupila v Rakousku už v roce 2007, v následující sezóně jste byla členkou operního studia Komické opery v Berlíně a ve Státní opeře v Berlíně jste jako Královna noci debutovala v sezóně 2016/2017. Jaký je váš vztah k této roli?
Královna noci mě provází od samého začátku. V roce 2007 jsem přirozeně neměla ty dramatické možnosti, jaké mám nyní po tolika produkcích, mimoto se dále rozvinul můj hlas. Často se mě ptají, jak Královnu noci vidím – člověk slyší a čte o tolika interpretačních možnostech Mozartovy Kouzelné flétny. Byla skutečně původně koncipována jako „dobrá“? Já to nevím a Mozarta se už nemůžeme zeptat. Ale hodně odpovědí dává dialog před její druhou árií, který je bohužel často vypuštěn nebo přinejmenším zkrácen. Královna je ctižádostivá, krásná mladá žena, provdaná za starého, snad moudrého muže – pravděpodobně se nejedná o sňatek z lásky. A najednou její muž zemře a moc, tedy také osobní svoboda, je na dosah … Ale ne! Nástroj moci, sedminásobný sluneční kruh, přechází na cizího povýšence, představeného jedné sekty – a tento nejvyšší vůdce sekty unese její dceru. O jeho úmyslech není nic známo, ale z první scény s Paminou je jasné, že dívka není jeho hostem, ale zajatkyní. Domněnka, že by ji Sarastro chtěl pro sebe, je nasnadě. Královna se bojí, že by se historie mohla opakovat. A v této bezmocnosti je původ její zloby. V Erfurtu uvedla režisérka pozoruhodným způsobem vztah Královny a Tamina – tam ho Královna v první árii nejprve z říše lidí převede do své říše, aby mohl Paminu zachránit. To mne velmi upoutalo.

Váš debut v roli Aminy v Belliniho La Sonnambula byl kritikou označen za „objev roku 2014“. Které z rolí vašeho hlasového oboru máte nejraději a které byste si přála ztvárnit?
Mám dvě role snů, jednak Konstanci v Únosu ze serailu – postavu, která je nejen hudebně, ale i svým charakterem velmi komplexní, to mě velmi láká – a jako druhou Donizettiho Lucii z Lammermooru, kterou jsem již zpívala koncertně, ale ráda bych ji také ztvárnila na scéně. Z partů, jež jsem zpívala na jevišti, mám ráda nejvíce Gildu v Rigolettovi. Její vývoj z malého děvčátka, které je otcem doma zavíráno, k silné, milující ženě, která se obětuje, až k umírající dceři, je obrovský a Verdiho hudba je tu nepřekonatelně krásná.

V roce 2003 jste získala cenu publika na rakouské mezinárodní soutěži Nico Dostala v operetním zpěvu. Jaký je váš vztah k operetě?
Nikdy jsem v operetě neúčinkovala na scéně, ačkoliv jsem samozřejmě zpívala mnoho operetních koncertů. Soutěže jsem se zúčastnila ještě před vlastním studiem zpěvu a Hlasy jara Johanna Strausse a Ukolébavkou Nico Dostala jsem si zřejmě získala srdce publika. V mnoha operetách Lehára nebo Kálmána je zapotřebí dramatičtější hlas „spinto“ jako pro Toscu anebo subretní hlas, ale ani jedno z toho nemám. Samozřejmě bych šíleně ráda jednou zpívala Adélu v Netopýrovi, ale zatím, kdykoliv jsem předzpívala Adélu, byla jsem vždy angažována jako Královna noci.

V mezinárodní pěvecké soutěži v Karlových Varech jste zvítězila v roce 2010, v roce 2016 jste poprvé vystoupila s Českou filharmonií, a to v Beethovenově Ódě na radost. Co vás čeká na tuzemských scénách v nejbližší době? A co na zahraničních?
Zpívám velmi ráda v Česku, díky svému manželství se cítím jako poloviční Češka. A spočívá to přirozeně i v mých kořenech. Nejbližším termínem je pro mne překrásný Glièrův Koncert pro koloraturní soprán v Ostravě s Janáčkovou filharmonií, na rok 2023 jsou plánovány další nahrávky pro Český rozhlas s mým ansámblem Duettino. Naplánován je i další projekt, kterým by se splnilo mé velké přání, ale o tom ještě nemohu mluvit.V Berlíně se již těším na obnovenou premiéru Kouzelné flétny ve Státní opeře Unter den Linden, tentokráte opět v klasické inscenaci Augusta Everdinga – ta poslední, kterou jsem tam zpívala před přestávkou způsobenou koronavirem, byla v nové inscenaci Yuvala Sharona. A pak dále koncertně Schubertova Mše As dur.

Nelze se nezeptat – vaším životním partnerem je basista Jan Martiník. Společně jste vystoupili na koncertních projektech, setkali jste si i na jevišti?
Se svým manželem Janem Martiníkem jsem se opravdu seznámila v práci, když jsme oba byli angažováni v Komické opeře v Berlíně. Tam jsme byli také poprvé spolu v produkci Pikové dámy. Na operním jevišti jsme se mimoto setkali také v Ostravě ve Stravinského Životě prostopášníka, kde Jan zpíval mého otce. V Kouzelné flétně jsme se potkali teprve ve Státní opeře Unter den Linden, a to při mém debutu – René Pape jako Sarastro byl tehdy tak laskavý, že si s Janem vyměnil představení – od té doby jsme tam společně zpívali hodně Kouzelných fléten. Zábavné bylo, že jsme jednou ve stejný den zpívali v Carmen – Jan Zunigu ve vídeňské Volksoper a já Micaëlu na japonském turné.Na koncertním pódiu vystupujeme spolu často, protože tam se náš repertoár zvlášť dobře doplňuje. Beethovenovu 9. symfonii jsme zpívali mnohokrát, mimo jiné také s Jakubem Hrůšou a Bamberger Symphoniker nebo s Petrem Altrichterem a Českou filharmonií. Ale také Mozartovo Requiem a Dvořákovo Te Deum jsme už společně provedli několikrát.

A jak skloubíte své umělecké diáře s „obyčejným“ životem?
V roce 2021 jsme se stali rodiči a já jsem poslední rok s malými výjimkami, kdy jsem doháněla zameškané koncerty z období korony, strávila s malým Tommim doma a v Rakousku. Snažíme se však prožít dohromady co nejvíce času a Jan je natolik nekonvenční, že si tu a tam sedne i po představení do auta, aby k nám přijel. Tento rok v dubnu jsem zpívala dva koncerty ve Švýcarsku a Jan měl zároveň operní produkci v Ženevě – tak byl ve svých volných dnech u nás a my jsme potom za ním jeli do Ženevy. Samozřejmě to není logisticky vždy snadné.

Nicola Proksch je koloraturní sopranistka často účinkující v České republice. (přečtěte si více…)