Nikolaus Bachler srovnává mnichovskou a vídeňskou scénu

Od roku 2008 je Nikolaus Bachler intendantem Bavorské státní opery v Mnichově, jeho smlouva byla nyní prodloužena na dalších deset let. V dosavadní kariéře vystřídal Berlín, Paříž, v letech 1991-1995 vedl festival Wiener Festwochen, další tři roky byl intendantem vídeňské Volksoper a poté deset let ředitelem Burgtheatru. Vídeňský tisk měl o odchodu přesvědčeného zastánce moderní tváře divadla rozpolcený názor; vyčítalo se mu dokonce jako znak kariérismu, že s odchodem do Mnichova začal tento rodák ze Štýrska používat místo dosavadního křestního jména Klaus „noblesnější“ (ve skutečnosti pravou) podobu jména Nikolaus. Pro nedělní Kurier 23. září 2012 poskytl rozhovor, v němž srovnává divadelní scénu v Mnichově a Vídni, vyjadřuje se k současné politice a mnohému jinému.***

Jsem šťasten, že jsme riziko, nastudovat produkci celého Prstenu během pouhého půlroku, podstoupili a že to tak dobře dopadlo. Celé divadlo bylo v tu dobu v zajetí Wagnera, byly tomu přizpůsobeny i další projekty a byla to neuvěřitelná zkušenost.

Dobří zpěváci, ale také scénická náročnost – takové je vaše pravidlo pro největší operní dům Německa?

Určitě. Je to totiž tak: Mnoho hudebních divadel, především v Německu, Belgii, Holandsku, má snahu interpretovat díla moderně. Často však nemají hudební možnosti velkých divadel. Operní divadla světových metropolí zase mají prvotřídní orchestry a zpěváky, ale většinou vytvářejí bezobsažné, zpátečnické inscenace. Myslím, že v současné době není na světě divadlo, které by se – tak jako Mnichov – snažilo spojit obojí. Soudobé scénické nároky přece nejsou žádná troufalost, nýbrž umělecká nutnost.

Vaše smlouva v Bavorské státní opeře je do roku 2018. Martin Kušej vede Rezidenční divadlo. S Josefem E. Köpplingerem v Divadle na Gärtnerplatzu k Vám přišel do Mnichova další rakouský kolega. To je Mnichov pro rakouské divadelníky atraktivnější než Vídeň?

Mnichov je velmi atraktivní město pro všechny divadelníky. Kultura tu má ústřední důležitost. Podporuje ji politika i obyvatelstvo. Nejdůležitější však je to, že Mnichov hledí kupředu. Láska k minulosti, jakou tak dobře známe z Vídně, ta tu neexistuje. V Mnichově vládne láska k současnosti, velká otevřenost, ale jsou tu také užitečné, živé třecí plochy.

Je tedy mnichovské publikum víc ochotné jít novými cestami než publikum ve Vídni?

Z určitého hlediska publikum v Mnichově víc zažilo a vidělo. Také není jiné město na světě se třemi tak špičkovými orchestry a prvotřídními šéfdirigenty. Nejkonkrétnější rozdíl mezi Mnichovem a Vídní představuje skutečnost, že v Mnichově je silná kulturní scéna, jíž jde o věc, nikoli o klevety a vyvolávání nálad. A už vůbec ne o kulturní politiku od hospodského stolu. Nevnímám tu žádný omezený obzor. Média tu nevykřikují nic o světovém významu, na to je všude velká konkurence. Ale ve Vídni se o světovosti mluví, a končí přitom většinou na hranici Vídně. Vídeň má úžasné stránky a fantastické instituce, ale jaký je v nich život, to je jiná věc.Máte pocit, že Vídeň momentálně není dost živá?

Málo jsem toho ve Vídni v poslední době viděl a nemohu přispět konkrétními příklady. Ale mohu říci, že tady v Německu se o Vídni sotva něco doslechneme. A to mluví za všechno.

Nešetřil jste kritikou svého nástupce v Burgtheatru, Matthiase Hartmanna…

Člověk si musí dávat pořád velký pozor. Kritika není správný výraz. Jen jsem řekl, že tam podle mě dochází k bulvarizaci. Burgtheater a Divadlo v Josefstadtu jsou teď skoro totéž. Ale jak říkám: tady se o tom skoro nic nedozvím. Neslyším ani o operní premiéře, u níž bych si řekl – to musím vidět a jet kvůli tomu do Vídně. Nic tam nepulzuje.

Dostalo se k vám, co se dělo kolem Wiener Festwochen, festivalu, který jste také vedl a jehož intendantem se stal Markus Hinterhäuser? A že Shermin Lanhhoffová, která měla nastoupit jako šéf činohry, zůstane raději v Berlíně?

Projekty Wiener Festwochen jsou ještě tu a tam zajímavé. Ale otázky ‚Co je to za festival?‘, ‚Kde je ukotven?‘, ‚Jaký je jeho vztah k vídeňskému divadelnímu světu?‘ zůstávají. Markus Hinterhäuser je nadaný, osvědčený odborník pokud jde o koncerty. Ale při dramaturgii Feswochen to téměř nehraje roli, na to jsou Konzerverein a Konzerthaus. Ve Vídni mají tradici stará vévodství.

Ve Vídni mají zjevně velký kulturněpolitický vliv Zelení, kteří žádají „postmigrantské divadlo“, ať už je to cokoli. To měla také realizovat Shermine Langhoffová.

Strany si žádají určité umění! To vypadá jako stalinismus. Instrumentalizovaná kultura! To přece vůbec nejde.Co vám z Rakouska schází?

Kdo odejde do ciziny, teprve vidí, jak moc je Rakušan. Jsou to city. Sentiment. Ze všeho nejvíc postrádám jazyk, jeho zabarvení. Když se však podíváme zblízka, vidíme, že je to stát darebáků třetího světa a žádná civilizovaná západoevropská země. Mám pocit, že nejzaměstnanější jsou v Rakousku státní návladní a vyšetřovací soudci. A ptám se: Je vůbec ještě někdo, kdo do těch intrik není zapletený?

Váš nový kolega v Klagenfurtu Florian Scholz nedávno prohlásil, že Korutany nejsou výjimečný případ. Sdílíte jeho názor?

Samozřejmě. Korutanští politici jsou totéž co rakouští a naopak. Celá ta hnědá stopa možná odtamtud vychází, ale táhne se napříč celou zemí. Vezměme jen tu poslední karikaturu, kterou tak obhajuje pan Strache [H. C. Strache zveřejnil na svém facebooku silně antisemitskou karikaturu, tvrdošíjně však obhajoval její nevinnost; pozn. překl.], něco tak nevkusného. A takoví lidé sedí v parlamentu mé země, z toho se člověku dělá špatně.

Pořád se říká, že v Německu vládne jiná kultura.

To rozhodně. V Bavorsku jsem si hned všiml, že celý ten rasismus, na jaký jsme si v Rakousku tak zvykli, plakáty, výroky, nic z toho tady neexistuje. Už Franz-Joseph Strauss říkal, že vpravo od CSU už nesmí nic existovat. A také to dodrželi. Myslím, že Němci po katastrofě třetí říše udělali důležitý krok a naučili se demokracii. Rakušané tu katastrofu vytěsnili, oni přece byli první okupovaní. A tak to pokračuje. Rakušané jsou velmi schopný národ. Ale bohužel schopný všeho. I zrady a podvádění. Dneska už však neříkám, že v Rakousku je všechno strašné. Spíš se za to stydím.

V Burgtheatru, které jste dlouho vedl, se stále častěji konají podniky, které bychom tam neočekávali: kabaretní pořady, koncerty popu, taneční večery pod hlavičkou Red-Bull Flying Bach. Zdá se, že vedení divadla dělá všechno pro zvýšení příjmů. Připadá vám to také?

Musím přiznat, že o tom nic nevím. Umělecká zodpovědnost se vždycky prokáže večer, a to bych žádné skupině Red-Bull vystoupit nedovolil. Je to však už tak, a ani sebe z toho nevyjímám: Umění je dnes stále víc obchodem, rozhodují peníze, finanční bilance. Všichni mluví jen o číslech, ne o umění. Ale podnikatelství je přece pouhý základ, ne jádro věci! To se musí otočit jinam. Dnes se k návštěvnosti už připočítávají i různá zahájení, oslavy a tomboly. Brzo budeme tak daleko, že budeme připočítávat k návštěvnosti i ty, kdo jen přejdou kolem Festspielhausu.Když už není v Mnichově nic slyšet o Vídni – o Salcburském festivalu je jistě slyšet hodně. Intendant Alexander Pereira hodně zvedal hlas. Co si o tom myslíte?

Pereira je autentický. Dělá to, na co věří. Víme to a známe. Nepřekvapilo mě to. Je jasné, že mám jinou uměleckou představu. Víc, výš, dál a rychleji – to mě nezajímá. Nejsem přece manažer ani ekonomie, ani sportu. Co mě však zaskočilo: Že se právě ze Salcburku ohlašuje konec režijního divadla! Aha! A co přijde teď? Koncertantně uváděná opera v kostýmech a maskách? Peter Stein? Harry Kupfer? Spása v minulosti? To je prostě jen hloupé. Protože některé inscenace nedosáhnou na vrchol, na němž stojí dílo samo, tak se vzdáme režie? Dirigenti a režiséři jsou přece ono médium, které vypráví na jevišti o světě. A to jde jen z pohledu dneška, jinak by opera neměla smysl. Dělá se, jako by režie byla nějaká epocha, jako byl například barok, a ta teď skončila. A nastoupí renesance!

Ve Vídni však také panuje názor, že se v opeře rezignuje na divadelní efekty ve prospěch hudby.

To je velký omyl. Vidíme přece právě v Itálii, jak tam opera umírá, protože tam už desetiletí nejsou žádné nároky na její divadelnost.

Proč je vlastně režie tak důležité téma?

Protože lidé hudbě rozumějí mnohem méně než hraní divadla. Peter Stein a Frank Castorf si nejsou tolik vzdáleni jako Pierre Boulez a Christian Thielemann. Jenže jen málokdo to rozliší.

Castorf bude roku 2013 režírovat jubilejní Prsten. Vy ho znáte, spolupracoval jste s ním – myslíte, že to zvládne?

Věřím, že ano. Castorf je divadelní praktik, a nijak bojácný. Pokud jde o logistiku, je dobrý organizátor.

A čím přispějete k Wagnerovu a Verdiho roku vy v Mnichově?

Při Festspielen budeme hrát Wagnera a Verdiho, a k tomu už jen světové premiéry. Až na Mistry pěvce, kteří už jsou u nás obehraní, to budou všechna Wagnerova díla z bayreuthského kánonu. V této sezóně máme tři verdiovské premiéry: Rigoletta, Simona Boccanegru a Trubadúra s Jonasem Kaufmannem a Anjou Harteros. Oba zde tyto role budou zpívat poprvé. Právě však zkoušíme na první premiéru, která bude 27. října. Bude to Babylon, první velká opera Jörga Widmanna [mnichovský rodák, nar. 1973, pozn.překl.], libreto napsal Peter Sloterdijk, uskuteční ji katalánská skupina La Fura dels Baus.

Zahájil jste v Mnichově také přenosy online, v tom jste průkopník.

Na rozdíl od mnoha svých kolegů si nemyslím, že spásu přinese šestitisící DVD nebo pětistý televizní přenos. To je dnes passé. Každý večer jako live-stream považuji za nejsoučasnější formu, jak otevřít brány operních divadel do světa. Je to live jako v divadle – a se spuštěním opony je konec. Ročně budeme internetem přenášet šest až osm operních večerů. Bezplatně!

Budete mít také nového hudebního ředitele.

Na podzim 2013 nastoupí Kirill Petrenko, po svém Prstenu v Bayreuthu. Petrenko je možná ve své generaci nejdůležitější dirigent a pro Mnichov ideální volba. Má velký repertoár a v jeho uměleckém působení je vždy něco výjimečného. A je to člověk, který se dobře integruje.
Ptal se Gert Korentschig, přeložila a připravila Vlasta Reittererová