Noční můry Pražského komorního baletu

Abyste rozuměli, premiéra Pražského komorního baletu rozhodně nebyla diváckou noční můrou – právě naopak. Z představení 22. října v Divadle na Vinohradech mohl člověk odcházet s hřejivým pocitem, že je svědkem obrody a ustalování směru, že Pražský komorní balet, i když neustále bojuje s protichůdnými požadavky být souborem pražským a současně zájezdovým, přichází s dramaturgií, která je dlouhodobě udržitelná: pokud se ubrání další rozkolísanosti, která ho v posledních letech vždycky srážela, může vytvořit platformu pro českou choreografii, jež chybí, mezistupeň mezi světem kamenných divadel a úplné alternativy. To jen tematicky se všechny choreografie sešly tak, že citlivého diváka mohly na konci večera zanechat vyčerpaného a ponořeného do truchlivých úvah o smyslu života a smrti.

Po delší době se k tvůrčí práci vrací choreograf a tanečník Tomáš Rychetský. V době svého angažmá v Národním divadle vytvořil několik pozoruhodných choreografií, nesype je ale z rukávu každý rok, ba ani každých několik let. A jednu ze svých prvních choreografií, Nevyřčené ticho, nyní uvádí s Pražským komorním baletem. Nevyřčené ticho mělo premiéru už v roce 2005 jako laboratorní kus v rámci Miniatur. Nechce se věřit, že už je to tak dávno. Nevyřčené ticho jako výjimečně zdařilý kus převzal Balet Národního divadla do svého repertoáru, když uváděl program Česká baletní symfonie, pak se přestěhovalo na repertoár DekkaDancers a nyní se ho ujal Pražský komorní balet. K němu sedí, svou skutečnou komorností, čistotou i hudbou.

Klavírní sonáta 1. X. 1905 Leoše Janáčka byla inspirována tragickou smrtí mladého dělníka, který přišel o život v Brně při demonstracích spojených se založením druhé české univerzity a nepokojích mezi německým a českým obyvatelstvem. Programní skladba sama o sobě navozuje melancholické pocity a je přímo předurčena pro vážnější téma, pokud ji využije choreograf na scéně. Nevyřčené ticho je možné rozklíčovat různými způsoby. Asi jako nejjednodušší a nejpřímočařejší se nabízí možnost vidět jen dění na scéně a přiřadit význam jednání postav. Odcházející muž, osamocená žena, trpící a váhající, nakonec se vydávající stejnou cestou. Choreograf si v minulosti kladl otázku, proč tolik diváků vidělo v prologu choreografie smrt, ale domnívám se, že jde o jednoduchou konotaci – tanečník kráčí do naprosté tmy a vstříc mu jdou bodová světla. Jednak tento výjev nepříjemně evokuje myšlenku sebevraždy například tváří v tvář přijíždějící lokomotivě, jednak je to zažitá představa, „světlo v tunelu“ symbolizuje okamžik smrti. Nedivila bych se tedy příliš, že divák jako první sáhne k této interpretaci. Ačkoli je jasné, že muž váhá, takže o své budoucnosti rozvažuje. Tanečníkovo tělo není v napětí, trup je uvolněný, nohy podklesávají, sehnutá postava evokuje moment obtížného rozhodování.

Více možností výkladu vždy sliboval vztah mezi třemi tanečnicemi, které zůstávají na scéně. Osamocená žena v prostoru, který vzadu ozařuje poloprůsvitná deska propouštějící bílé světlo, a dotváří kvádr, snad lůžko (evokace már či rakve?), jímž rovněž proudí světlo, ale červeného odstínu. V kontrastu pak dvojice žen, která na scéně manipuluje s jakousi stylizovanou houpačkou, v každém případě rekvizitou tvaru oblého a pohyblivou, umožňující výkyvy i rovnovážný stav. Nakolik je ve scéně přítomná symbolika, a nakolik jde jen o výtvarné nápady, je vždy obtížné rozhodnout.

Vztah mezi osamělou ženou a dvojicí také není zcela jednoznačný. Dlouho jsem v tomto výjevu viděla spíš podobenství ve smyslu srovnání. Nemožnost vypořádat se s žalem nebo vnitřním napětím o samotě versus komunikace dvou osob, které nacházejí společnou cestu a představují vyrovnanost – ten dojem podporuje to, že jejich pohyby či pózy jsou často symetrické nebo je provádějí zrcadlově obráceně, případně některé sekvence probíhají v unisonu, takže vytvářejí dojem harmonie. Opuštěná žena (skvělá Linda Svidró Schneiderová) má daleko expresivnější výraz i výraznější gesta, její tělo je ve větším napětí, silnějších kontrakcích, po všech stránkách zosobňuje silnější emoce. Nikdy jsem se nedopracovala pouhou analýzou k poznání, že dívky symbolizují hrdinčiny myšlenky, pro a proti, rozvažování – samozřejmě, že silným vodítkem je scénografie a několik okamžiků, kdy všechny tři postavy provádí stejný pohyb a je patrné, že jsou provázané, přesto myslím, že to není jednoznačné a že harmonie jejich duetu je matoucí, protože tanečnice mají stejný pohybový materiál, kontrast mezi nimi není, jak by člověk čekal, když mají představovat protichůdné myšlenky.

Choreografie je však natolik komplexní a působivá, že hledání významu je v tomto případě vedlejší, pokud se na ně divák nesoustředí úmyslně. S hudbou autor zachází citlivě a její náladu převádí do pohybu s lehkostí a přímočarostí. Tvarosloví volí v „tradičním“ duchu moderního tance, s důrazem na výraz v celém těle a procítění pohybů. Výprava vytváří sama druhý plán choreografie, rámuje ji jako jednolité výtvarné dílo. Vnímat komplexnost všech zde využitých prostředků je dostatečně silným zážitkem, divák se může nechat strhnout i ukolébat a nebaží po intelektuálním rozboru viděného. Úplnou sílu by choreografii samozřejmě dodala živá hudba, ale to se z produkčního hlediska pohybujeme ve sféře zbožných přání značně nedosažitelných…

V loňském roce měla premiéru tragikomická hříčka Marka Svobodníka Chvilka POEzie (recenzi z premiéry jsme přinesli zde), v níž se inspiroval osobností básníka Edgara Allana Poea a jeho nejznámější básní Havran. Opeřence na scénu nepřivedl, zato trojici přízraků, nočních můr, které jako by vypadly z kresleného filmu. POEzie patří k tomu druhu choreografií, kterým „sluší“ prostředně malý prostor, tak aby bylo vidět stínování kostýmů imitujících kreslenou skicu, stejně jako výraz postav, protože jde spíš o taneční divadlo, proto je mnohem působivější při sledování v přízemí než z balkonu. Tři havrani v lidské podobě s naddimenzovanými klobouky a pařáty místo pravé ruky zdárně terorizují básníka, který upadl do horečnatého snu a se svými přízraky se snaží po dobrém vyjít. Hlavní zbraní je mu červené jojo, ke kterému se utíká možná jako ke spojnici se světem života a bdění. Absurditu žene do další roviny setkání s nemrtvou nevěstou, která jako by se vyhoupla napůl z hororového filmu a napůl z české Kytice. Jejich romantické dostaveníčko za zvuků unylé skladby Bedřicha Nikodéma Poustevník je skoro dojemné.

Mimochodem v úvodní části zní tango Jaroslava Ježka z Koncertu pro klavír a orchestr z roku 1927, skvělá kombinace soudobé hudby a rytmu tehdy moderního a oblíbeného společenského tance, která nese inspiraci skladatelovými současníky. Závěr inscenace pak provází jeho píseň Svítá – pochválen buď Google a YouTube za nápovědu, ale nic by se nestalo, kdyby si choreografové začali zvykat psát názvy použitých skladeb rovnou do programu.

Inscenace stojí na výkonu Igora Vejsady v roli Poea, až na repríze si divák uvědomí, jak je choreografie dlouhá a poměrně náročná, není to jen „o hraní“, ale vyžaduje skutečně fyzickou výdrž. Mnohé momenty a pohybové gagy jsou skutečně zábavné, ačkoli podtón inscenace je vážný. To však musí posoudit každý divák sám za sebe, podle toho, jaké asociace v něm choreografie právě vyvolá. Ani ten nejnezávislejší pozorovatel není stroj, i když se snaží oprostit od předpojatosti a emocí. Marek Svobodník má výhodu, že zřejmě jemu ani jeho rodině ještě nikdy děsivé představy a noční můry nevstoupily do života. Jinak by je asi nepovažoval za tak náramně legrační námět…

V premiéře sáhl choreograf Tomáš Rychetský po Rekviem Antonína Dvořáka. Leoš Janáček i Antonín Dvořák jsou skladateli, které si ke své choreografické práci často vybíral Pavel Šmok, je zde tedy vidět určitá snaha o další naplňování jeho odkazu cestou, kdy česká hudba a český tanec pomáhají sobě navzájem na cestě k novým posluchačům. Kdo neznal Dvořákovo Rekviem, ten si po zhlédnutí či spíše prožití této choreografie určitě skladbu co nejdříve zakoupí, aby ji slyšel celou. Rekviem za nekonečno diváka svou znepokojivou atmosférou vtáhne natolik, že by bylo třeba je vidět nejméně dvakrát nebo třikrát, aby se dokázal přinutit k vnímání jednotlivých částí a složek samostatně, zapůsobí totiž mocným dojmem a až dodatečně si vzpomenete, že jste nesledovali detaily ani potenciální děj… A tak je třeba ocenit především tuto jeho působivost.

Inscenací procházejí dvě ženské postavy, dívka ve staromódních šatech jako symbol života, radosti a dětské hravosti, a pak žena. V tíživé atmosféře choreografie se mi zcela vytratilo uvědomění, která z žen umírá a která je tou, jež chce odchodu druhé zabránit (ráda to však budu považovat za kvalitu díla, které je sugestivní a vylučuje odstup, ačkoli se o něj pozorovatel pokusí). Děj lze sledovat spíš v náznaku, ale je cítit pevnou ruku režiséra, který vede inscenaci k dramatickému vrcholu i ke katarzi. Atmosféra postupně graduje i tím, jak se výjevy od abstraktních stávají stále konkrétnějšími. Nejprve na scénu přicházejí dvojice tanečníků rozehrávající poměrně obvyklé téma manipulace – partner ovládá partnerku, řídí její kroky, směr trhaného úsečného pohybu jejího těla a končetin. Výjev se však postupně promění k mnohem konkrétnější inspiraci, když si tanečníci obléknou lékařské úbory a roušky, netušíme však, že látka na jejich zádech je černá jako havraní peří a nejsou posly života a uzdravování, ale smrti.

Tíživost výjevů prohlubuje využití některých rekvizit (scéna sama je ponořena do tmy, takže vytváří abstraktní bezčasý a beztravný prostor, v němž nic neodvádí divákovu pozornost od tanečníků). Konstrukce ze skla a kovu uzavírá dívčí tělo. Stejně beznadějně je tanečnice uzavřena mezi pruhy fólie jako v ohradě. Náznak života na konci nestačí na to, aby pronikl pocitem zmaru, který choreografie vyvolává. Nekonečno existuje, ale někde tam venku, kam nedohlédne člověk, když je jeho duše uvězněná v těle. Nedokáže překročit stín svého omezeného vědomí, které ho připoutává k jeho slabostem.

Pokud jde čistě o pohybovou stránku, choreografie čerpá z moderního tance, výrazná jsou gesta, exprese je opět přítomna v celém těle. Jen se zdá nepatřičné, téměř svatokrádežné takto chladně a věcně uvažovat o materiálu tak živoucím a tak prodchnutém emocemi. Lví podíl na tom samozřejmě má už Dvořákova hudba, byť zní ze záznamu – představme si provedení s živým orchestrem, a mráz nám běží po zádech. Rekviem za nekonečno je prací zralého choreografa, který s rozmyslem a úctou přistupuje k odkazu skladatele a nesnaží se o inovaci za každou cenu. Je to pro Pražský komorní balet opravdu výjimečně šťastné spojení.

Hodnocení autorky recenze:
Nevyřčené ticho – 100%
Chvilka POEzie – 80%
Rekviem za nekonečno – 100%

Nevyřčené ticho
Choreografie: Tomáš Rychetský
Hudba: Leoš Janáček, Klavírní sonáta I. X. 1905 „Z ulice“
Scéna: Milan Cais
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Daniel Tesař
Asistent choreografie: Linda Svidró Schneiderová
Obnovená premiéra 22. října 2017 Divadlo na Vinohradech Praha

Tančí – Linda Svidró Schneiderová, Dušana Heráková, Aurora Fradella, Patrik Čermák
***

Chvilka POEzie
Choreografie: Marek Svobodník
Hudba: Jaroslav Ježek a Bedřich Nikodém
Hudební koláž: Marek Svobodník
Návrh scénografie: Petr Siedlaczek
Návrh kostýmů: Pavel Knolle
Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Světová premiéra 18. prosince 2016 Divadlo na Vinohradech Praha
(psáno z reprízy 22. 10. 2017)

Tančí – Igor Vejsada, Aurora Fradella, Patrik Čermák, Dominik Vodička, Michal Vach
***

Rekviem za nekonečno
Námět: Pavel Šimák a Tom Rychetský
Choreografie: Tom Rychetský
Hudba: Antonín Dvořák, Rekviem B-moll, op. 89 selection (výběr: Requiem Aeternam, Dies Irae, Confutatis Maledictus, Sanctus, Agnus Dei)
Režie: Pavel Šimák
Scéna a kostýmy: Petra Lebdušková
Světelný design: Jakub Sloup
Asistent choreografie: Linda Svidró Schneiderová
Česká premiéra 22. října 2017 Divadlo na Vinohradech Praha

Tančí – Dušana Heráková, Jitka Tůmová, Eliška Nováková, Aurora Fradella, Karolína Skálová, Patrik Čermák, Dominik Vodička, Aleš Krátký

www.prazskykomornibalet.cz