Noční můry Pražského komorního baletu

  1. 1
  2. 2
Abyste rozuměli, premiéra Pražského komorního baletu rozhodně nebyla diváckou noční můrou – právě naopak. Z představení 22. října v Divadle na Vinohradech mohl člověk odcházet s hřejivým pocitem, že je svědkem obrody a ustalování směru, že Pražský komorní balet, i když neustále bojuje s protichůdnými požadavky být souborem pražským a současně zájezdovým, přichází s dramaturgií, která je dlouhodobě udržitelná: pokud se ubrání další rozkolísanosti, která ho v posledních letech vždycky srážela, může vytvořit platformu pro českou choreografii, jež chybí, mezistupeň mezi světem kamenných divadel a úplné alternativy. To jen tematicky se všechny choreografie sešly tak, že citlivého diváka mohly na konci večera zanechat vyčerpaného a ponořeného do truchlivých úvah o smyslu života a smrti.
Tomáš Rychetský: Nevyřčené ticho – Pražský komorní balet 2017 (zdroj PKB / foto Michal Hančovský)

Po delší době se k tvůrčí práci vrací choreograf a tanečník Tomáš Rychetský. V době svého angažmá v Národním divadle vytvořil několik pozoruhodných choreografií, nesype je ale z rukávu každý rok, ba ani každých několik let. A jednu ze svých prvních choreografií, Nevyřčené ticho, nyní uvádí s Pražským komorním baletem. Nevyřčené ticho mělo premiéru už v roce 2005 jako laboratorní kus v rámci Miniatur. Nechce se věřit, že už je to tak dávno. Nevyřčené ticho jako výjimečně zdařilý kus převzal Balet Národního divadla do svého repertoáru, když uváděl program Česká baletní symfonie, pak se přestěhovalo na repertoár DekkaDancers a nyní se ho ujal Pražský komorní balet. K němu sedí, svou skutečnou komorností, čistotou i hudbou.

Klavírní sonáta 1. X. 1905 Leoše Janáčka byla inspirována tragickou smrtí mladého dělníka, který přišel o život v Brně při demonstracích spojených se založením druhé české univerzity a nepokojích mezi německým a českým obyvatelstvem. Programní skladba sama o sobě navozuje melancholické pocity a je přímo předurčena pro vážnější téma, pokud ji využije choreograf na scéně. Nevyřčené ticho je možné rozklíčovat různými způsoby. Asi jako nejjednodušší a nejpřímočařejší se nabízí možnost vidět jen dění na scéně a přiřadit význam jednání postav. Odcházející muž, osamocená žena, trpící a váhající, nakonec se vydávající stejnou cestou. Choreograf si v minulosti kladl otázku, proč tolik diváků vidělo v prologu choreografie smrt, ale domnívám se, že jde o jednoduchou konotaci – tanečník kráčí do naprosté tmy a vstříc mu jdou bodová světla. Jednak tento výjev nepříjemně evokuje myšlenku sebevraždy například tváří v tvář přijíždějící lokomotivě, jednak je to zažitá představa, „světlo v tunelu“ symbolizuje okamžik smrti. Nedivila bych se tedy příliš, že divák jako první sáhne k této interpretaci. Ačkoli je jasné, že muž váhá, takže o své budoucnosti rozvažuje. Tanečníkovo tělo není v napětí, trup je uvolněný, nohy podklesávají, sehnutá postava evokuje moment obtížného rozhodování.

Více možností výkladu vždy sliboval vztah mezi třemi tanečnicemi, které zůstávají na scéně. Osamocená žena v prostoru, který vzadu ozařuje poloprůsvitná deska propouštějící bílé světlo, a dotváří kvádr, snad lůžko (evokace már či rakve?), jímž rovněž proudí světlo, ale červeného odstínu. V kontrastu pak dvojice žen, která na scéně manipuluje s jakousi stylizovanou houpačkou, v každém případě rekvizitou tvaru oblého a pohyblivou, umožňující výkyvy i rovnovážný stav. Nakolik je ve scéně přítomná symbolika, a nakolik jde jen o výtvarné nápady, je vždy obtížné rozhodnout.

Vztah mezi osamělou ženou a dvojicí také není zcela jednoznačný. Dlouho jsem v tomto výjevu viděla spíš podobenství ve smyslu srovnání. Nemožnost vypořádat se s žalem nebo vnitřním napětím o samotě versus komunikace dvou osob, které nacházejí společnou cestu a představují vyrovnanost – ten dojem podporuje to, že jejich pohyby či pózy jsou často symetrické nebo je provádějí zrcadlově obráceně, případně některé sekvence probíhají v unisonu, takže vytvářejí dojem harmonie. Opuštěná žena (skvělá Linda Svidró Schneiderová) má daleko expresivnější výraz i výraznější gesta, její tělo je ve větším napětí, silnějších kontrakcích, po všech stránkách zosobňuje silnější emoce. Nikdy jsem se nedopracovala pouhou analýzou k poznání, že dívky symbolizují hrdinčiny myšlenky, pro a proti, rozvažování – samozřejmě, že silným vodítkem je scénografie a několik okamžiků, kdy všechny tři postavy provádí stejný pohyb a je patrné, že jsou provázané, přesto myslím, že to není jednoznačné a že harmonie jejich duetu je matoucí, protože tanečnice mají stejný pohybový materiál, kontrast mezi nimi není, jak by člověk čekal, když mají představovat protichůdné myšlenky.

Choreografie je však natolik komplexní a působivá, že hledání významu je v tomto případě vedlejší, pokud se na ně divák nesoustředí úmyslně. S hudbou autor zachází citlivě a její náladu převádí do pohybu s lehkostí a přímočarostí. Tvarosloví volí v „tradičním“ duchu moderního tance, s důrazem na výraz v celém těle a procítění pohybů. Výprava vytváří sama druhý plán choreografie, rámuje ji jako jednolité výtvarné dílo. Vnímat komplexnost všech zde využitých prostředků je dostatečně silným zážitkem, divák se může nechat strhnout i ukolébat a nebaží po intelektuálním rozboru viděného. Úplnou sílu by choreografii samozřejmě dodala živá hudba, ale to se z produkčního hlediska pohybujeme ve sféře zbožných přání značně nedosažitelných…

V loňském roce měla premiéru tragikomická hříčka Marka Svobodníka Chvilka POEzie (recenzi z premiéry jsme přinesli zde), v níž se inspiroval osobností básníka Edgara Allana Poea a jeho nejznámější básní Havran. Opeřence na scénu nepřivedl, zato trojici přízraků, nočních můr, které jako by vypadly z kresleného filmu. POEzie patří k tomu druhu choreografií, kterým „sluší“ prostředně malý prostor, tak aby bylo vidět stínování kostýmů imitujících kreslenou skicu, stejně jako výraz postav, protože jde spíš o taneční divadlo, proto je mnohem působivější při sledování v přízemí než z balkonu. Tři havrani v lidské podobě s naddimenzovanými klobouky a pařáty místo pravé ruky zdárně terorizují básníka, který upadl do horečnatého snu a se svými přízraky se snaží po dobrém vyjít. Hlavní zbraní je mu červené jojo, ke kterému se utíká možná jako ke spojnici se světem života a bdění. Absurditu žene do další roviny setkání s nemrtvou nevěstou, která jako by se vyhoupla napůl z hororového filmu a napůl z české Kytice. Jejich romantické dostaveníčko za zvuků unylé skladby Bedřicha Nikodéma Poustevník je skoro dojemné.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Rychetský: Nevyřčené ticho (Pražský komorní balet 2017)

[Celkem: 9    Průměr: 4.2/5]

Vaše hodnocení - Svobodník: Chvilka POEzie (Pražský komorní balet 2016)

[Celkem: 8    Průměr: 4.3/5]

Vaše hodnocení - Rychetský: Rekviem za nekonečno (Pražský komorní balet 2017)

[Celkem: 10    Průměr: 4.5/5]

Související články


Napsat komentář