Nola Rae: Chtěla jsem být skvělou tanečnicí, ale oslovila mě pantomima

V čem vidíte rozdíl mezi pantomimou a klaunem?
Myslím si, že si mohou být velmi podobní. Obecně, mim může použít minimum prostředků, protože nepoužívá objekty a nemluví, vše komunikuje prostřednictvím gest. Pantomima vypráví příběhy. Zatímco klaun může používat předměty a nemusí, ale může mluvit. Jsou trošku rozdílní, ale mohou se prolnout.

Jak byste popsala svou cestu k pantomimě, tanci a klaunovi?
Když jsem byla mladá, byla jsem tanečnicí, ale vlastně jsem se cítila smutná. Chtěla jsem totiž být skvělou tanečnicí. Pak jsem ale zjistila, že mohu být pouze „prospěšná“. Prospěšná tanečnice je užitečná, ale to nestačí. A tak jsem tehdy přemýšlela, co mohu dělat s veškerou tou baletní technikou, kterou jsem se učila posledních dvanáct let, a přitom nepoužívat ústa, protože tanečníci nemluví. A pak se mi „rozsvítilo“ v hlavě a přišla mi na mysl pantomima.

Jaké máte vzpomínky na Marcela Marceaua, jehož 100. výročí narození si letos připomínáme?
Ano, je to jeho sté výročí, a dokonce jej oslaví i stanice BBC, která jej připomene hodinovým pořadem, ve kterém budu o Marceauovi také hovořit. Myslím si, že měl výborný vliv na celou pantomimu. Je jejím praotcem, byl by rád za takové označení. Je jedním z nejvýznamnějších mimů. A je známý po celém světě. A možná je i nejslavnějším francouzským mužem minulého století, protože ho každý znal. Kdo byl Generál Charles de Gaulle? Ale Marcel Marceau? Ano! Je zajímavé, že je to právě mim, který je v této době nejproslulejším mužem Francie.

Jak si jej vybavíte jako učitele?
Byl to velmi laskavý učitel. Nebyl nevyzpytatelný, nikdy nikoho neznevažoval. Vždy studentům přál, i když si to občas nezasloužili. Byl velmi laskavý a svou laskavostí vyučoval. My jsme Mistra opravdu milovali, všichni studenti ho obdivovali. V době, kdy jsem u něj studovala, také vystupoval, takže jsem jeho představení viděla snad třicetkrát. A to je očividně také jedna z cest, jak se učit: pozorovat Mistra – učit se přes den techniku a vše okolo a pak večer v podání Mistra mít vše před sebou. Nemůže být nic lepšího.

Co vás inspirovalo k vytvoření celovečerních sól?
Bylo poměrně složité najít jevištního partnera, se kterým si „sednete“. S mými tehdejšími zkušenosti jsem si řekla… pracovala jsem sedm let, mám skeče a etudy a s tím bych již mohla vytvořit představení. Své sólo. A proto jsem to udělala. Ostatně, je to i levnější.

Ve své tvorbě jste preferovala mužské charaktery. Proč?
Uvědomuji si, že většinu mého repertoáru tvoří satiry. V dnešní době, kdy se obrazně „tne nožem do živého“, ale není příliš mnohem žen, do kterých by bylo nutné tnout. Obvykle se míří do mužů. I proto jsem během své profesní kariéry hrála více mužů, a také proto, že si z nich ráda dělám legraci.

Během své kariéry jste potkala i české mimy…
Největším mimem byl samozřejmě Bolek Polívka, kterého jsme několikrát pozvali na London Mime International Festival. Způsob, jakým pracoval, byl zdánlivě tak uvolněný a okouzlující. Jsem jeho velkou obdivovatelkou. On je jedním, kterého si nejvíce pamatuji ze setkání v Československu, když to ještě bylo Československo, a během jeho hostování v Londýně.

Vzpomněla byste si na vaše představení uvedené v roce 1996 v Divadle v Celetné, které se nazývalo Alžbětina poslední štace?
Můj charakter, který jsem nazývala Betty, jsem odvodila od mojí babičky. A většina lidí má takové babičky a tety nebo někoho podobného ve svém životě. Tím bylo srozumitelné, a proto i dobře přijímáno publikem, jak napříč Evropou, tak ve světě. Je to charakter, který lidi opravdu znají. A vy vždycky, pokud pracujete s charakterem, musíte pro představení zvolit takový, který vy sami znáte dobře.

Také jste pracovala na charakterech inspirovaných diktátory…
Ano. Zajímalo mě ďáblovo charisma. Proč lidé následují tyto diktátory? A proto jsem o tom hodně četla. Poté, co jsem hodně načetla, jsem zjistila, že tito muži následují určitou cestu. Všichni ji následují. Například, začneš s pocitem prohry, pak přichází vytěsnění, období ničeho. Pak si malý diktátor pomyslí: „Ha, ha!“ Má sen, že může zachránit svět. Pak se na to začne připravovat, což je mimochodem velmi komické. A poté přichází jeho velký okamžik. A já si například vizualizuji Hitlera. Pak přijde třesk a dostane paranoiu a všechno zničí. Nakonec skončí v izolaci, například jako Napoleon na Sv. Heleně. Taková je jejich cesta a ta se například odehrála v mém představení Exit Napoleon Pursued by Rabbits (v překladu Odchod Napoleona pronásledovaného králíky).

Kolik zemí jste během své kariéry navštívila?
Zatím jsem byla v 69 zemích. Každá země je samozřejmě velmi odlišná. Ale zároveň je krásné zjistit, že obecně se v každé zemi lidé smějí stejným věcem. V Jižní Americe mají odlišnou energii, v Brazílii je to nádherné, neboť jsou neskutečně nadšení, v Německu jsou trochu chladnější, ale také nadšení. V Indii je například zapotřebí být delikátní, a nejlepší publikum pro jedno z mých představení bylo asi v Káhiře v Egyptě, kde bylo tak náruživé publikum, že chtělo vtrhnout na scénu.

Také jste byla spoluzakladatelkou významného londýnského festivalu, který se věnoval pantomimě a trval celých 47 let. Jak vznikl?
Hrála jsem v jednom velmi malém divadle v Londýně, kam nikdy nikdo nechodil. Ale přišli tehdy na pantomimu, na mě a pak podívat se na mé kolegy. Jednou, hned po návratu z avignonského festivalu, jsem šla za ředitelem a řekla jsem mu: „Co takhle festival? Festival je takový krásný svět.“ A tak jsme rozhodli o založení London Mime Festival a pozvali jsme k účasti každého z Anglie a Londýna, kdo se věnoval pantomimě. Nezáleželo příliš, jak je kdo dobrý či špatný, pokaždé bylo v divadle, kam původně nikdo nechodil, vyprodáno. Takže pro další rok jsme si vytyčili, že bude lepší než letos a vyhlásili jsme mezinárodní ročník. Například jsem myslela na Bolka, nakonec se nám opravdu podařilo zrealizovat festival se zahraniční účastí a bylo opět vyprodáno. Nakonec jsme hrávali až v osmi různých divadlech po celém Londýně, vždy a všude vyprodaných po celé ty roky. Čtyřicet sedm let. Jsem opravdu hrdá, že jsem stála u vzniku a velmi smutná, že se již nebude konat.

A jak na vás působí Mime Fest v Poličce?
Jsem zde poprvé a jsem festivalem velmi okouzlena. Je tu úžasná atmosféra, viděla jsem několik opravdu dobrých představení a několik mimořádně talentovaných mimů. Jsem velmi ráda, že jsem tu mohla být a podílet se na něm. Udělal na mě silný dojem.

Rozhovor se uskutečnil v rámci festivalu Mime Fest v Poličce, který de konal ve dnech 20.–23. 9. 2023.

—

Nola Rae se narodila v Sydney. V roce 1963 emigrovala do Londýna. Vystudovala Royal Ballet School v Londýně, tančila v Malmö Stadsteater a Tivoli Pantomime Theatre v Kodani, poté se začala věnovat pantomimě a odjela studovat k Marcelu Marceauovi do Paříže. V roce 1974 založila se svým partnerem Matthewem Ridoutem London Mime Theatre a premiéru své první sólové inscenace uvedla ve Francii na festivalu v Nancy v roce 1975. K dnešnímu dni Nola Rae prezentovala svou práci v 69 zemích světa. Jako režisérka vytvořila mnoho celovečerních komedií a inscenovala několik dramat, zejména v Norsku a Švédsku. Workshopy pantomimy a klaunství vedla doslova po celém světě. Nola Rae iniciovala londýnský mezinárodní festival pantomimy (London International Mime Festival), který od roku 1977 představuje průlomové performance a inscenace vizuálně-pohybového divadla. V roce 2008 byla královnou Alžbětou za své služby Dramatu a Pantomimě jmenována M.B.E.