Norma operního gurmána: Caballé versus Gruberová
Hned zkraje bychom měli připomenout pár věcí: Třeba to, že Belliniho Norma – operní drama, vlastně milostný trojúhelník, odehrávající se za starého Říma – obráží mimo jiné i to, že někdejší uctívaná primadona Giuditta Pasta toužila mít efektní roli, psanou přímo sobě samé na tělo. Slavná kavatina Normy „Casta diva“ („Božská panno“) je nesmírně obtížným, až pověstně vražedným zpíváním, ale taky nejslavnější scénou z téhle opery. O renesanci Normy se v padesátých letech minulého století zasloužila slavná Maria Callas. Od té doby je s ní každá další interpretka téhle role pochopitelně nemilosrdně poměřována. To ale nejspíš všichni milovníci opery vědí…
Přiznávám, tohle srovnání je vzrušující hlavně pro fajnšmekry, je totiž hodně obtížné říct, která z obou dam je v oné slavné árii lepší. A zdůrazňuji : Výsledný dojem, tedy hodnocení a přiklonění se na tu či onu stranu, záleží především na vkusu toho kterého obdivovatele belcanta…
Soustřeďme se tedy teď na obě divy: Na Montserrat Caballé a na o třináct let mladší Editu Gruberovou. Jistě, Caballé měla daleko širší “záběr” své víceméně již uzavřené kariéry, zatímco stále excelující Gruberová má velmi úzký výběr rolí, které neustále zdokonaluje a “vypilovává”. Se svojí Normou měly obě dvě veliký úspěch.
K Montserrat Caballé (mimochodem – před ještě před Normou ztvárnila mezzosopránovou Adalgisu): Na záznamu Normy z roku 1974 (bylo jí tehdy jednačtyřicet) působí rozhodně uvolněnějším dojmem, než v některých nahrávkách (nejen) této role z pozdějších let. Její hlas (hlavně v nižších polohách) má ohromnou, až magickou vroucnost, je nádherně plný (což byla ve spojení s jeho pohyblivostí dlouho přednost téhle hvězdy), ovšem na několika málo místech, ve vyšších tónech mám dojem, že Caballé zbytečně (byť jen na okamžik) zatlačí na hlas. Evidentně to přitom nemá za potřebí. A pokud by člověk chtěl být velký hnidopich, závěrečný tón (byť piano je přikladné) vykazuje mírné vibrato.
Zajímavé je si poslechnout záznam téže slavné árie, pořízený o tři roky později: Soprán Caballé se tady už místy zdá – byť skutečně neznatelně – být malinko opotřebený, po výrazové stránce možná o krůček zpátky před nahrávkou předchozí, výšky působí trochu ostřejším dojmem. I tak ale jde bezesporu o první ligu!
Na mnichovském záznamu z roku 2006 je projev Gruberové oproti tomu dřívějšímu vídeňskému koncertnímu více zklidněný, tón působí plnějším dojmem, má ohromnou naléhavost a fascinující je nepatrné zvolnění tempa při nejvyšších tónech. Koloratura zní lehčeji, přirozeněji. A až neskutečná je také práce sopranistky s dechem a vůbec celá její dokonalá technika. Za pozornost určitě stojí i to, jak výkon Gruberové v téhle roli vyzrává (jak dokládají tři vídeňské série koncertního provedení Normy, které všechny postupně odvysílal rakouský rozhlas). Tady je ještě pro srovnání záznam další, koncertní, pořízený až jako poslední v pořadí. Prakticky jediná spíš kosmetická výtka: Souhlásku „r“ Gruberová zdůrazňuje na několika místech aspoň na mé gusto příliš.
Takže tedy: Caballé nebo Gruberová? Která je v oné klíčové árii Belliniho Normy lepší? Přesvědčivější? Hodně těžké rozhodování. U mne, byť s těžkým srdcem, osobně vítězí Gruberová. Vlastně těžko přesně pojmenovat, proč. Prostě mě víc oslovuje. To všechno, o čem zpívá, jí víc věřím…
A tady je pomyslná tečka tohoto povídání. Přece jen se dejme okouzlit i Marií Callas…
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
