Norma ve Státní opeře vzdává důstojný hold belcantu

Veronika Vejvodová, 03.10.2015 14:53

Jako první operní premiéru v letošní sezoně nabídlo Národní divadlo interpretačně nesnadnou Belliniho Normu, která tvoří jeden ze základních pilířů italského belcantového repertoáru. V řadách našich zpěváků bychom jen těžko hledali ty, kteří se celoživotně a úzce specializují na techniky belcantového zpěvu. Zcela zásadní byl pak především výběr hlavní postavy Normy, kterou na první premiéře ztvárnila Marie Fajtová. Pěvkyně spolu s představiteli dalších rolí dokázala, že je možné uvést Normu na české jeviště v ryze českém obsazení a přitom dostát žádané pěvecké a hudební kvalitě. Režie Japonce Toma Sugaa nechala vyniknout hudební složce opery, byla decentní a do původního děje vlastní koncepcí v podstatě nezasáhla.

Norma přitom vzhledem ke specifickým nárokům nemá v českých zemích kontinuální provozovací tradici. Budova Státní opery se letos dočkala teprve druhého uvedení (Nové německé divadlo uvedlo Normu v roce 1899). I když Národní divadlo mělo tuto operu na repertoáru v minulosti již vícekrát, bylo to na konci devatenáctého a počátku dvacátého století (premiéry v letech 1884, 1889, 1898, 1904, 1918, 1929, 1935). Naposledy zde Norma byla uvedena v roce 2007, tato inscenace se však dočkala po dvou premiérách pouze tří repríz a obě hlavní ženské role byly svěřeny hostujícím zahraničním pěvkyním. O to více se v případě současné premiéry jedná o událost pro českou operu zcela neobyčejnou.

Režisér Tomo Sugao oprostil děj od historického kontextu doby (římská okupace Galie), jeho postavy se pohybují v době jakéhosi bezčasí, čemuž odpovídají i modernizující kostýmy z dílny Alexandry Gruskové.Kostýmy římských vojáků velmi volně parafrázují vojenské uniformy (kožené „motorkářské“ obleky), Norma byla oblečena do velmi slušivého a vtipně vyřešeného kalhotového kostýmu, který podtrhla štíhlá postava Marie Fajtové. Samotná scéna Borise Kudličky kladla důraz na jednoduchost, vyznačovala se neutrálností časového i místního zařazení. Připomínala strohou architekturu na bázi pohledového betonu, jejímž základem bylo několik kvádrovitých objektů, které byly zprvu umístěny na stranách jeviště. Postupem času se přibližovaly více ke středu a působily jako mlýny osudu. V samém závěru opery tyto objekty nahradily tři na zemi umístěné reflektory, znázorňující zapálenou hranici.Sugao ve své režii nechal vyniknout hudbě a dokonce se dá říci, že jeho režie hudbu pouze podkresluje. I já jako příznivec komplikovanějších režijních přístupů musím konstatovat, že v tomto konkrétním případě lze i takovouto koncepci kvitovat s povděkem (i když nejde o jedinou inscenační možnost Normy). Souhlasím také s režisérovým tvrzením, že Belliniho hudba v sobě nese obrovské drama. Není pak potřeba vytvářet druhotné drama další režijní vrstvou.

Tomo Sugao vytvořil neutrální svět, který jemně komentuje události na scéně, dokresluje je a dotváří. Jedním z hlavních konceptů byl pro Sugaa rozpor mezi realitou a snem, mezi tím, co je a co bychom chtěli, aby bylo. Tento rozpor je příznačný zejména pro hlavní představitelku Normy, která si v Sugaově intepretaci v některých scénách přímo vysnívá skutečnost nebo vzpomíná na šťastné okamžiky strávené s Pollionem. V těchto scénách, které jsou snad až příliš popisné, se pak na jevišti objevují postavy, o kterých se pouze zpívá. Už v předehře se objeví na jevišti, aby krátce zinscenovali nastalou situaci – trpící Norma a Pollione, který o ni ztratil zájem.

Velmi podstatný byl pro režii světelný design (Wolfgang Göbbel), který dodal scéně v kombinaci se šedými barvami betonu až mystickou atmosféru. Pro začátek opery byla důležitá i video animace Stanislawa Zaleského, která nastínila děj v oparech poetických nálad. Chvílemi však budila dojem povrchnosti a pouhého obrazového komentáře hudby připomínající vizualizaci hudby počítačových audio přehrávačů.

Představení dominovala Marie Fajtová coby Norma, která tuto extrémně náročnou roli zvládla s přehledem. Pěvkyně patrně nenechala nic náhodě a na svůj debut se připravila velmi precizně. Její projev byl naprosto suverénní a do detailu promyšlený. Koloraturní pasáže byly téměř bezchybné, kromě toho jí nechyběla potřebná dramatičnost v hlase a krásně znějící výšky. Norma Fajtové byla atraktivní, vášnivá a plná emocí. Žena, která intenzivně hledá východisko ze své zoufalé situace. Marie Fajtová předvedla své vynikající herecké schopnosti v plné síle. Ačkoliv Aleš Briscein není pro roli Polliona co do typu hlasu úplně nejvhodnějším kandidátem (místy by mohl hlas více odlehčit), vcelku byl však jeho výkon také vynikající a zcela bezchybný. Herecké kvality pěvce jsou již známé a ani tentokrát nezklamal.Jana Horáková Levicová jako Adalgisa v duetech hlasově vhodně konvenovala k Marii Fajtové. Její celkový hlasový projev byl výborný – zaujala především krásou barvy hlasu a jeho celkovým dramatickým zabarvením. Pochválit je třeba i Jiřího Sulženka jako Orovesa.

Sbor Státní opery (sbormistr Adolf Melichar) předvedl skvělý výkon po pěvecké i herecké stránce. Dirigent Enrico Dovico doslova čaroval s barvami orchestru, přitom nechal vyniknout pěvcům, aniž by se je snažil zastínit zvukem orchestru. Zvýraznil důležité melodické i harmonické momenty a vytvořil tak téměř dokonalou belliniovskou partituru.

Vnější úspěch premiéry byl mimořádný. Nejen, že obecenstvo tleskalo po jednotlivých áriích (zejména Marii Fajtové po árii Casta diva), ale po konci představení se Státní opera dočkala i ovací ve stoje. Přestože režie bývá v posledních letech nejspornější inscenační částí, mnohé „bravo“ sklidil k mému překvapení i režisér Sugao. Můžeme předpokládat, že Belliniho Norma se stane divácky oblíbeným představením.

Hodnocení autorky recenze: 80%

Vincenzo Bellini:
Norma
Dirigent: Enrico Dovico
Režie: Tomo Sugao
Scéna: Boris Kudlička
Kostýmy: Alexandra Grusková
Sbormistr: Adolf Melichar
Světelný design: Wolfgang Goebbel
Video: Stanislaw Zaleski
Pohybová spolupráce: Petr Jirsa
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Orchestr a sbor Státní opery
Koncertní mistři: Radovan Šandera (alt. Štěpán Kaniak)
Externí tanečníci
Premiéra 2. října 2015 Státní opera Praha

Norma – Marie Fajtová
Adalgisa – Jana Horáková Levicová
Pollione – Aleš Briscein
Oroveso – Jiří Sulženko
Clotilde – Sylva Čmugrová
Flavio – Václav Cikánek
Kněžka – Eliška Sedláková (alt Gabriela Pešinová)