Norman Lebrecht: Covid-19 – katastrofa nebo příležitost?

Nepodceňujme však škodu. Velká část obecenstva klasické hudby zmizela a už se nikdy nevrátí. Když se tu a tam konaly v létě koncerty, posluchači starší 70 let se neobjevili. Největší a nejbohatší demografická skupina v obecenstvu klasické hudby dala přednost přežití. Mnoho mecenášů uteklo z města na venkovské domky. Newyorští abonenti zdrhli. Hudba v Americe utichla až do roku 2021. Až se vrátí, přivítají ji prázdná sedadla.

Instituce ztratily rok příjmů. Muzikanti stráví zbytek svých kariér splácením dluhů. Mezi hráči bez příjmů a jejich zbohatlými šéfy panuje zatrpklost. Hudební ředitelé vzali nohy na ramena. Někteří dělají, že se vše zase vrátí do normálu. To by byla ta nejhorší varianta.

Svět vážné hudby dnes vypadá jako Ohio, když zkolaboval automobilový byznys, nebo West Midlands po zásahu Margaret Thatcherové. Zkrátka země bez naděje a slávy. Orchestry budou mít problém svůj produkt exportovat na turné. V době “všeho-streamu” si nikdo lístek na orchestr z Filadelfie nezaplatí, když si mohou pustit Vídeňskou filharmonii doma. Bez turné nebude dostatek práce. Mnoho londýnských orchestrů bude mít méně hráčů a ještě více hráčů ubyde, až jim Arts Council vezme granty. BBC, které za 2. světové války zvedalo morálku, nás během pandemie zklamalo. I přes ty nejrůžovější brýle se díváme na těžkou budoucnost.

V Americe se hudební velikáni zachovali špatně. Hned jak přišel covid, Metropolitní opera přestala platit své hudebníky, aby docílila jejich přijetí snížení platů o 30%. Během dohadování nevpustili na pracoviště techniky. Místo toho, aby hráli hudbu, dělají orchestry politická gesta tím, že programují “znovuobjevené” minoritní skladatele a najímají si vedoucí úředníky rasové a genderové rozmanitosti. Živá hudba mezitím bledne v sépiovou vzpomínku k shlédnutí na YouTube.

Proč jsem tedy tak optimistický? Protože Covid-19 nabízí možnost, která se naskytne jednou za život. Je to možnost zvrátit praktiky a domýšlivost, které toto umění učinily téměř irelevantním. Jestli chcete sami zjistit, jak nízko klesla klasická hudba v očích lidu, zeptejte se svého taxikáře, aby vyjmenoval jedinou hvězdu klasické hudby. Nanejvýš si vzpomene na Lang Langa. Před třiceti lety by to byl také Luciano Pavarotti, Kiri Te Kanawaová, Kennedy, Georg Solti, Yehudi Menuhin, Jessye Normanová a dvanáct dalších. Co se slávy týče, prohráli jsme. Systém nám nerozvinul talenty, které by dokázali udržet pozornost na sobotním televizním programu. Tři Tenoři už se nikdy nesejdou. Úplné dno však není špatným místem, kde začít znovu stavět.

Když jsem si ve dvaceti letech zvykl chodit na koncerty, všichni, kdo seděli kolem mě v Royal Festival Hall, byli zhruba stejně staří jako já. Často jsme svírali miniaturní partitury, abychom kontrolovali, zda to dirigent dělá správně. Pravda, seděli jsme na levných místech za orchestrem, ale tam také seděli mladí doktoři a sestřičky, kteří dostávali lístky zadarmo od jednonohého nemocničního vrátného jménem Frank, který zajištoval, že byl sál vždy plný. Koncert vážné hudby byl skvělým způsobem, jak učinit dojem na rande. Kampak jsme se všichni poděli?

To je jednoduché. Oženili jsme se a měli děti. O hudbu jsme se přestali zajímat. Kostely a synagogy nabízely hlídání dětí, ale koncertním sálům jsme byli ukradení. Naše místa se prodala lidem se stříbrnými účesy a penězi navíc. Studentům bylo v této gerontokracii nepříjemně. Nikdo na nevyhnutelné odumření obecenstva nepomyslel.

Nyní máme šanci si znovu osvojit budoucnost. Nabídněme mladým párům lístky za rozumnou cenu a hodinu strávenou mimo dosah dětí. Koncerty budou stejně kratší nežli před tím. Pandemií předepsaný limit 90 minut se stane normou. Obecenstva beztak preferují koncerty bez přestávky, kde se akorát čeká v dlouhé frontě u baru.

Kratší koncerty také redukují potřebu zkoušek a dovolují orchestrům zahrát stejný program dvakrát za večer. Proměnlivé časy koncertů budou odrážet nové pracovní návyky. Život v kanceláři od 9:00 do 17:00 hodin skončil. Většina lidí si zvykla pracovat z domova a v časech, kdy jsou kolegové na druhé straně světa vzhůru. Dva koncerty denně se budou hodit širšímu spektru pracujících lidí. A co se programování týče: Jak často se vám stalo, že jste museli protrpět dvě skladby, které se vám nelíbí, abyste mohli slyšet tu jednu, na kterou jste přišli? To už nikdy nebudete muset absolvovat.

Hudební ředitelé ztratili svůj význam. Orchestry vymyslely novou pozici “rezidentního dirigenta”, který bydlí blízko, může přiklusat do hodiny a nebude omezen karanténou. Místní nahrazuje globální. Koncerty ohlášené na poslední chvíli, v reakci na nejnovější protipandemická opatření, získaly popularitu.

Rodina Kanneh-Masonových je důkazem lokalizace umění. Domácnost z East Midlands upoutala pozornost, když violoncellista Sheku hrál na svatbě prince Harryho. Od té doby se stala fabrikou na komorní hudebníky jejíž entuziasmus láká pozornost mladých posluchačů různých původů. Sheku je nyní prominentním sólistou poloviny britských orchestrů a začíná pronikat i do Ameriky. Opera v Birminghamu našla hudebního ředitele Alpeshe Chauhana, britského Asiata, který žije pár zastávek od operního domu a je nesmírně nadaný. Čtyřiadvacetiletý klavírista Martin James Bartlett využil čas covidu k tomu, aby se naučil hudbu skladatelů vlastního věku. Už to chápete? Změna pochází z lidu.

Staré hudební firmy krachují a ještě dlouho krachovat budou. Malé agentury se vynořují s novými talenty. Royal Opera House usiluje o pozornost mladistvého Scala Radio. Máme namířeno k novým pravidlům účasti. Co to říkal Karl Marx o odhození řetězů? Nemohu slíbit, že to, co jsem popsal, dokáže smést dinosaury a dát rozkvést tisíci květům, ale toto je nejlepší šance v živé paměti. Když tu příležitost neuchopíme, vážná hudba skutečně zemře.