Notebook Michala Maška (17): Pollini v berlínské Filharmonii a Lang v drážkách

Po delší odmlce jsem minulý týden opět navštívil můj milovaný Berlín, centrum hudebního průmyslu a místo, kde se potkávají ti nejlepší umělci. Setkal jsem se spoustou přátel, kteří pracují s největšími osobnostmi hudebního světa, a znovu jsem si tak ověřil, že i když je Berlín chudý, je opravdu sexy a je to jedno z posledních míst, kde tento hudební průmysl může alespoň částečně zdravě fungovat. Podíváte-li se do ulic, lidé smíšených národností na sobě nemají drahé oblečení, nejezdí v nejnovějších autech, ale také nemají posmutnělé obličeje a jde z nich pozitivní energie.Ve středu jsem navštívil koncert Maurizia Polliniho a Berlínské filharmonie a také si v prodejně na Friedrichstrasse koupil nejnovější LP Lang Langa. Mimochodem, oddělení klasické hudby bylo zcela přeplněné; kdykoliv sem zajdu, není tomu jinak.

Možná si říkáte, že neustále píši o těch samých lidech, ale věřte, že jakékoliv setkání s Pollinim i Langem je vždy jako poprvé a vy objevíte něco nového.

Koncert Maurizia Polliniho byl součástí filharmonického cyklu a opakoval se celkem čtyřikrát. Každé vystoupení bylo beznadějně vyprodáno, což svědčí o velké úctě, které se tento Ital nejenom v Německu těší. V Itálii se například jeho poslední album s novou nahrávkou chopinovských čtyřiadvaceti preludií stalo prodejním trhákem a předčilo i popová alba. Tento večer byl na programu 21. koncert  Wolfganga Amadea Mozarta C dur KV 467, který je také známý pod názvem „Elvira Madigan“ a to kvůli jeho druhé větě. Tu proslavil v šedesátých letech Géza Anda, který také nahrál hudbu k tomuto filmu a byl po dlouhé době prvním umělcem, který se vrátil ke komornímu orchestru, dirigování od nástroje a také ještě ke komponování vlastních kadencí. Pollini, zejména s Vídeňskou filharmonií, také často řídí orchestr od klavíru, tady ho ale doprovázel Christian Thielemann.Pollinimu je jednasedmdesát let a vypadá nyní velice křehce, u klavíru se však mění v titána, Fabbrini zní pod jeho prsty extrémně vzdušně, ale přitom velice pevně, bez jakéhokoliv náznaku pochybnosti nebo slabosti. Příval energie je stále obrovský, že by mu mohla většina mladých umělců jen závidět. Propracovanost nebo spíše společné souznění s dirigentem bylo dech beroucí a ačkoliv jsem příznivcem koncepce bez dirigenta, považuji pojetí této dvojice za naprosto ideální (uvědomme si však, že neexistuje jen jedno jediné „ideální“ provedení,že je možné podat ten stejný obsah desítkami různými způsoby).

První nota, kterou orchestr zahrál, měla spojitost s klavíristovou poslední; je to jakýsi vyšší stupeň, umění udržení posluchačovi nepřetržité pozornosti, umění vedení jedné jediné melodické linky odlišené od všeho ostatního, a proto šlo o podání díla v té nejprostší podobě. Jako když si zpíváte jednoduchou písničku. Občas je také Polliniho zpívání slyšet. Nenajdete u něj pianissima ani fortissima a ani jakékoliv extrémy. Je však pravda, že třeba po kadenci ve třetí větě nebo i v některých místech ve druhé větě by mě Polliniho pianissima velice potěšila, stejně jako občasné upozornění na zajímavé harmonické vazby nebo větší zvýraznění hlavního hlasu oproti orchestru. Ale to je typický Pollini, tohle on nikdy nedělal ani dělat nebude. A i proto je jeho styl nyní tak extrémně snadno rozpoznatelný, prakticky během několika vteřin.

Obliba vinylových edicí stále roste a tak se můžeme u vybraných projektů setkat jak s CD verzí, s digitálním downloadem, tak i s verzí LP. Vinylové verze jsou v současnosti dělané v mnohem větší kvalitě, než před nástupem CD a tak se na jednu stranu desky vejde pouze 15 minut hudby a jedno album je tak rozloženo na čtyři strany. To proto, že drážka je o poznání širší a na rozdíl od CD je schopná zaznamenat plné 24 bitové spektrum záznamu. Když se připravuje klasický master na CD, je nutné 24 bitovou verzi osekat na 16 bitovou. Buďto se třemi různými způsoby dosahuje jakési simulace, komprese 24 bitů nebo se jednoduše těch horních 8 odřízne.

Možná si říkáte, kdo tohle slyší, ale věřte, že rozdíl je opravdu znát a výhoda vinylu je zejména v jeho příjemnějším zvuku pro lidské ucho. Není to slyšet na první poslech, ale posloucháte-li déle, je celkový vjem ze zaznamenaného zvuku mnohem, ale mnohem lidštější. Samozřejmě hraje roli už samotný proces, kdy musíte desku vyndat z obalu, vidíte, že se otáčí, nemůžete ji jednoduše vracet, musíte ji po chvilce obracet. To vše je pak ale jen ku prospěchu hudby a navozuje to pocit „živého hraní“ než CD konzervy či jiného digitálního nosiče. Pamatuji si doby, jak byli zvukoví mistři přímo posedlí tím, že skladba na cd musí začínat přesně na čísle nula. Výsledkem byl vždy jen naprosto nepřirozený začátek, hned po stisku tlačítka Play. Jako když je umělec v pozoru a v křeči čeká na váš povel. Vždycky jsem s tím vedl boje a dnes je zcela běžné, že hudba začíná někdy i na 5 vteřině. Hudba má svůj čas, klid, je to svátek. Langovo album obsahuje Chopinovy etudy op. 25, tři nokturna, Grande Valse Brillante, Andante spianato a Grande Polonaise, a na závěr minutový valčík. Po celý rok hrál Lang etudy na koncertech vedle Schubertovy sonáty a tak pro mě nepředstavovaly veliké překvapení. V bookletu se dočteme, že je studoval již ve svých osmi letech společně s Rachmaninovým třetím koncertem a dokázal si tak velice brzy, že má schopnost zahrát cokoliv a jakkoliv. Etudy v jeho podání tvoří nádherný celek. Naprosto kouzelná je první etuda As dur, kterou hraje také velice často jako přídavek. Dá se říci, že je to živý sen, jak hudba plyne. Druhou etudu f moll, kterou slyšíváme často v neuvěřitelných tempech, hraje naopak s maximální znělostí melodie a nutkavou naléhavostí. Objektivně je tempo velice pomalé, subjektivně si to vůbec neuvědomíte. Třetí etuda F dur zpočátku nedává tušit, jak je možné po chvíli hrát trylkové variace v extrémní znělosti a síle. To vše v kombinaci s velkou dávkou fantazie. Fantazijnost pak vrcholí v etudě e moll a její střední části. A tak postupně plyne čas a vy musíte obrátit desku. Následuje Des dur sextová etuda, z které čiší čistá radost z hraní a opět údiv nad neuvěřitelnou silou prstů. Asi nejvíce se však Lang „předvádí“ v etudě terciové. Začne velice znenadále, pomalinku, intimě a stejně jako v té sextové je vyrovnanost dvojhmatů tak dokonalá, že tomu prostě nemohu uvěřit. Nutnost mačkat jednou za čas dvakrát po sobě palci v pravé ruce ve spodním hlase zní, jako by měl o prst víc a mohl tak pohodlně prosty podhazovat. Oktávová etuda, předposlední a moll a závěrečná c moll jsou víceméně podobné a gradují k velkolepému závěru.

Langův Chopin je velice robustní, velice a u etud se mi to líbí, ale u zbylých skladeb mi schází lehkost dotyku kláves. Takové to sotva stisknutelné přelétnutí pasáže, jak to uměl třeba Horowitz. Sebejistota a konkrétnost zvuku je tak výrazná, že mně tady u Chopina chybí pocit jakéhosi risku, možnosti rozechvělosti, řekněme náznaku zranitelné lidskosti. Nemáte pochyb, že se i ten nejslabší tón ozve přesně jak má; u Horowitze to nevíte a to vás vzrušuje. A tohle mi zde, na druhém LP, výrazně chybí.Lang a Pollini představují a ztělesňují to nejlepší, co lze v hudebním světě slyšet. Dalo by se říci, že každý reprezentuje jeden určitý styl prezentace hudby a jsou vlastně jakýmisi symboly. Absolutní protipóly, které však mají to nejpodstatnější společné. Umí předávat prostřednictvím hudby radost, pozitivní poselství milionům lidí.

Berliner Philharmoniker
Dirigent: Christian Phielemann
Maurizio Pollini (klavír)
12., 13., 14. a 15. prosince 2012 Philharmonie Berlin
(psáno z koncertu 12.12.2012)

program:
Felix Mendelssohn Bartholdy:
– Meeresstille und glückliche Fahrt D-Dur op. 27
Wolfgang Amadeus Mozart
– Klavierkonzert Nr. 21 C-Dur KV 467
Franz Liszt:
– Von der Wiege bis zum Grabe, Symphonische Dichtung Nr. 13
– Mazeppa, Symphonische Dichtung Nr. 6
– Les Préludes Symphonische Dichtung Nr. 3

www.berliner-philharmoniker.de

***

Lang Lang – The Chopin Album

Etudes for Piano, Op. 25
Nocturnes for Piano, B 152/Op. 55: no 2 in E flat major
Nocturnes for Piano, Op. 15: no 1 in F major
Waltz for Piano in E flat major, B 62/Op. 18 “Grande valse brillante”
Andante spianato et Grand polonaise brillante in E flat major, Op. 22
Nocturne for piano in C sharp minor (doubtful), KK Anh.Ia/6
Waltzes for Piano, B 164/Op. 64: no 1 in D flat major “Minute Waltz”