Notebook Michala Maška (25)

Padesát let spolupráce Daniela Barenboima a Berlínské filharmonie 

Zdá se mi neuvěřitelné, že je tomu již padesát let, kdy Daniel Barenboim poprvé vystoupil s Berlínskou filharmonií.V roce 1964 přednesl s Pierrem Boulezem 1. klavírní koncert Bély Bartóka a tak na letošní jubileum připravili se Simonem Rattlem společný program. A když jsem minulý měsíc psal o jeho společném koncertu s Mauriziem Pollinim, kdy si tito umělci doslova nesedli, netušil jsem, že zanedlouho, v tento nádherný prosluněný berlínský den, uslyším něco tak mimořádně překvapivého. Čekal jsem logicky velice mnoho, Rattla i Barenboima znám více než dobře. Ale i přes to byla pro mě každá vteřina tohoto dlouze dopředu vyprodaného koncertu něčím novým, nečekaným.Vše začalo pro mě neznámou skladbou Charlese Ivese – The Unanswered Question. Na pódium nastoupil smyčcový orchestr, jehož hráči neseděli, ale stáli, a na dalších místech (sektorech) sálu byly rozmístěny další nástrojové skupiny. V různých sekcích sálu se tak ozývaly z velké dálky třeba flétny, trumpety, napravo zcela nahoře téměř u stropu byl pak další malý orchestr, který řídil jiný dirigent. Simon Rattle stál k orchestru na pódiu zády, tedy k divákům čelem a dával jen nástupy jednotlivým nástrojům v návaznosti na to, co slyšel od orchestru hrajícího nahoře. Bylo to nevěřícně působivé dílo, které každého doslova elektrizovalo a nutilo k pozornosti, kdo, kdy, kde a co hraje.

Po několika málo minutách začal konečně také hrát orchestr, který stál na pódiu. Rattle se otočil, nyní již stál k publiku klasicky zády a začal dirigovat. Nevím, kdo s tímto nápadem přišel, ale Rattle propojil Ivesovu skladbu s Metamorfozami Richarda Strausse. Jsem přesvědčen, že 99 procent lidí v sále nepostřehlo, že došlo ke změně autora. Ne, že by hudba byla stejná, Ives je velice avantgardní a moderní, mnohem více než třeba Martinů třicátých let, ale Ivesova skladba zněla jako předehra. Něco jako mimořádně inteligentní úvod, který vás vede jak po zvukové, tak vizuální stránce a nedovolí vám vypnout pozornost. Posléze začnou Metamorfozy, které plynou, doslova tečou jako velká řeka, kterou neslyšně pozorujete a opíjí vás svým zvukem. Rattle dirigoval zpaměti, chodil a vzdaloval se od jednotlivých hráčům pouze smyčcového orchestru (10 houslí, 5 viol, 5 violoncell, 3 kontrabasy) a my jsme jen pozorovali, jak tato zcela neobvyklá skladba, komponovaná v úplném závěru druhé světové války graduje. Simon Rattle nepatří k mým oblíbeným dirigentům, tady mně však učaroval a předvedl výkon nadpozemského původu. Z každého jeho gesta, sebemenšího pohybu byl slyšet zvuk. Lidé potleskem šíleli, a to uběhlo pouze pětatřicet minut.

Během přestávky pak technici připravili Steinway upravený Fabbrinim, aby mohl hned vzápětí přijít Daniel Barenboim a začít hrát 1. klavírní koncert Johanesa Brahmse d moll op. 15.Byl jsem moc zvědavý, jak Rattle pojme předehru, jak vlastně budou s Barenboimem sehraní a také na porovnání s orchestrálním pojetím, kdy Barenboim nesedí u klavíru, ale diriguje. Když jsem minule psal, že Barenboim pojímá hudbu vertikálně a Poliini horizontálně, nyní se pozice sólisty obrátily. Avšak v tomto případě to fungovalo dokonale.

Rattle se s tempy zcela sžil s Barenboimem, to však neznamená, že si nezachoval svou tvář. Rattlův styl je dlouhodechost, tedy jak jsem již několikrát psal, schopnost stavět obrovské fráze, které se pak zdají být mnohem menší a hudba je velice srozumitelná i laikovi. Navíc hudba také mnohem více dýchá, dlouhé fráze mají i svůj i agogický vrchol.

V praxi to vypadlo tak, že kdykoli začal Barenboim hrát, tempo si ještě malinko sedlo a bylo zcela jasné, že nyní se hraje sólo. Když se pak začal přidávat orchestr, tempo se opět vrátilo. To vše naprosto nenásilně, plynule a tak, že pokud například motiv – téma přenese orchestr, slyšíme ho řekněme sborově, jednotně. Jako když povídá mnoho lidí současně. Jindy, když to samé říká jednotlivec, tedy sólista, může si dovolit mnohem více. Zdůraznit určité harmonie, zasnít se, tady poukázat na toto, jinde zas na něco jiného. V každé notě dal Barenboim najevo, že je on ten hlavní, avšak s tím, že se nad nikým nepovyšuje a ctí dílo jako jeden celek. Protože je to velice vzácné, dovolím si malé přirovnání. Představme si třeba krále a jeho vojsko, jak bojují. Král velí, určuje směr, styl taktiku, zřetelně vyčnívá, ale také někdy stojí v řadě s pěšáky a bojuje na frontě. Avšak vždy, i v tomto případě je vidět, že to je král.

Znám jen Horowitze v pozdních letech, který si mohl toto v takové míře dovolit, a možná Barenboim jde ještě dál. Mnoho klavíristů se s Brahmsovým prvním koncertem trápí a jen málokdo mu rozumí, v tomto případě šlo o naprostý ideál vystižení podstaty vyznění Brahmsova díla.

Pokud jde o samotnou interpretaci, Barenboim hraje Brahmse odjakživa. Existuje skvělá nahrávka s Johnem Barbirollim nebo záznam se Sergiem Celibidachem. Každé provedení včetně tohoto koncertu je jiné, zejména v tempech, ale v podstatě stejné ve stylu. Barenboim hraje velice pateticky, každá nota je vytesaná do kamene. Přichází li sólo, hraje maximálně zpěvně, s dostatkem času  uzavírá fráze, dokáže najít citlivý vztah sousedních not tam, kde ho netuší 99,9 procent muzikantů, a nabízí tak úplně jiný pohled na notoricky známou frázi. Najednou vidíte, že to, co dobře znáte, může vyjadřovat trochu něco jiného, protože i v hudbě může platit že: Jak něco říkáme, je důležitější než to, co říkáme. Barenboimovou specialitou je v tomto směru drobné uzavření nebo řekněme částečné rozdělení běžné fráze. Tam, kde všichni ostatní jdou spíše dopředu, aby vytvořili jednotný „oblouček“, aby se fráze nerozdrobila, Barenboim ubere a zpočátku cítíme zastavení, uzavření, které ale v polovině vytvoří  přirozenou spojnici k druhé části fráze a následně takto propojí mnohem větší plochu než ostatní. A to vše za cenu, že odkryje vazby, tedy průtahy, průchody, citlivé tóny atd., kteří všichni další obyčejně v „zájmu celku“přejdou.

Barenboim byl ve všech shodných případech takto dokonale sjednocen s orchestrem. Fráze se společně přelévaly jedna do druhé, zastavovaly se a zase rozjížděly. V mnoha případech se také ozvaly odpovědi dechových nástrojů, které jsou vždy skryté, utopené pod klavírem. Orchestrální part byl tak detailně propracovaný a vybalancovaný, že nebylo hlavní „červené nitky“, která by byla nevyslovena. Na obou umělcích bylo vidět, že znají skladby více než dokonale, že oba dva znají každou notu partu toho druhého. I Rattle dirigoval vše zpaměti a musím říct, že i toto „vizuální“ sebevědomí má hodně co do sebe.Potlesk, který následoval, byl stejně výjimečný jako celý předchozí výkon – úplně jiný než všechno ostatní. Barenboim po dlouhé době přidal Chopinovo Nokturno Des dur, kde předvedl dechberoucí nezávislost pravé ruky od levé. Takto toto slavné nokturno také nehraje nikdo. Levá ruka a pravá byly natolik oddělené, jak stylem, tak dynamikou, jako by hráli dva muzikanti.O Danielu Barenboimovi přemýšlím v poslední době čím dál více, kromě jeho koncertů mě také zaujal jeho nový projekt Peral Music, ale o tom až příště.
Foto archiv