Nová generace představila pestrou přehlídku choreografií

Celý program začal jemným krátkým sólem zdůrazňujícím křehkost a eleganci projevu, reminiscence of… Výstup doprovázený hudbou téměř filmové nálady charakterizovala gesta smutku či žalu, pohyby s akcenty jako synkopami, ale jemně vykrouženými, s důrazem na krásu. Autorka miniatury Akari Saida na sebe v bílém kostýmu nechala dopadat poměrně ostré světlo pro jasnou hranici stínu, jako kdyby se právě v něm měly schovat vzpomínky, které jsou jeho námětem.
Zatímco tento první vstup představoval záblesk čisté estetiky a poezie jednoho pocitu, v dalších choreografiích přišel současný tanec s větší či menší měrou zapojení rekvizit a v závěru došlo i na projekce. Míra zkušenosti se samozřejmě v dílech také odráží, některé působí ještě jako cvičení na téma, z jiného roste ucelená nosná inscenační struktura. Všichni mladí umělci jsou na cestě, která slouží k tomu, co nejvíce poznat a co nejvíce si vyzkoušet.



Student prvního ročníku Vojtěch Brož se pustil do ženského duetu abstraktního tvaru (jehož pochopení nepomáhají ani útržky a věty, které místo anotace vytvářejí něco jako báseň o jedné sloce). Dívky tančily v navrstvených topech se zvýrazněnými rukávy a dlouhými rukavičkami, kostým je odlidštil a pohyb přeměnil v mechanická stvoření. Mladý choreograf využil bodová boční světla i stroboskop, světlem ohraničené plochy na scéně v obdélníkových i kruhových tvarech, zřejmě uvažuje v intencích světla jako výtvarného prostředku a nástroje, jak segmentovat plochu striktně a účinně. Choreografie after a state of standstills vytvářela pocity disharmonie a nestability, zmatení v prostoru i vůči sobě, boj rovnováhu a neodvratný pád. Tanečnice se postupně transformovaly do postav, které jsem si pro sebe pojmenovala jako „bojující androidky“. Z choreografie je jistě znát už jistá praxe či zkušenost, která je nyní formována a rozvíjena, nezabývá se konkrétním prožitkem nebo citem, ale naznačuje znepokojení ze světa a jeho nestability. To ale bude jistě v choreografiích nové generace objevovat čím dál častěji, protože umění je zrcadlo.



K dalším dvěma choreografiím byli jako interpreti přizváni studenti Pražské taneční konzervatoře, tak jako minulý rok proběhla spolupráce s Taneční konzervatoří hl. m. Prahy. Kateryna Lopakhtina vytvořila choreografii Maraton, ve které se přidržela současného slovníku, dynamiky pohybu, už její začátek v duchu pádů a převalů navodil dojem nevyhnutelného budoucího vyčerpání. Tanečníci na scéně mířící každý za svým cílem, odbíhající, freneticky stíhající pomyslný cíl, zastavující se nebrat dechu… Maraton obdivujeme jako disciplínu, ale neuvědomujeme si, jak dalece symbolizuje nezdravý stav našich vlastních životů a že na jeho principu nic obdivuhodného není. V choreografii byla patrná prostorová představivost v rozmístění tanečníků a střídání pohybových sekvencí, nechyběl okamžik vyjadřující snahu o manipulaci s druhým (marnou), společné víření v dynamickém tanci, stejně tak zklidnění nebo motiv pozorování. Ať už měl být doslovný nebo metaforický, pro mladé tanečníky to pohybový maraton svého druhu určitě byl.


Se dvěma studentkami PTK pracovala pak Žaneta Musilová, která v Sisdentical zpracovávala obraz biologické podstaty dvojčat. Zajímavé však bylo sledovat sesterský duet zcela nezaujatě a dívat se na něj jako na pohybovou hru. Obě dívky vybaveny jen jednou špičkou, která z počátku fungovala jako dorozumívací prostředek a nástroj gesta, nikoliv jako taneční obuv. Povídají si tanečnice, nebo si povídají spíš jejich špičky? Pokud jde o vyjádření sourozenectví a identity dvojčat, jde vlastně o těžké téma, protože je samo o sobě stereotypem a žádá si jaksi samo očekávatelné prostředky – protože to ani jinak nejde: vymění a prolnou se barvy oblečení, pracuje se s osovou symetrií, aby bylo dosaženo iluze jednoty pohybu. Navíc je to i vždy vizuálně potěšující, člověk jednoduše k symetrii tíhne. Dynamický duet byl v každém případě nápaditý a plný proměn nálad a dynamiky celého dívčího vztahu. Chvíli zvlášť a chvíli zase spolu, jako by věděly, že se nemohou opustit. Spor a přetahování v tichu, souboj za podkresu elektronické hudby, balancování a opora, vzájemnost. Předvídatelné, leč svěží a svým způsobem zábavné. V rámci večera krátkých choreografií je to zase jiný styl a jiný pohled na pohyb, a tak to má být.




Choreografka Irene Parisi představila choreografii věnovanou prazákladnímu ideálnímu tvaru, kruhu. Její tři tanečnice měly své těla kruhy pokresleny a další a další menší kroužky k nim přidávaly, zároveň neustále manipulovaly s obručemi, ve volných pohybových hrách připomínajících bezstarostnou taneční avantgardu objevující svého času kouzlo geometrie a jednoduchých tvarů. Jako kdyby si takovým okouzlením tvůrci periodicky stále procházeli a procházeli. Manipulace s rekvizitou je v něčem i omezující, což bylo jedním ze sdělení choreografie, která stavěla do kontrastu funkci kruhu jako ochrany a existenci kruhu jako překážky, přičemž jedno nevylučuje druhé. Choreografii doprovodila živá hra na harfu, což přineslo do programu také osvěžení.






Johana Panenková představila již ucelenou inscenaci, která prostřednictvím současného tance, zvuku, slova a videoprojekcí, v nichž se vedle vizuálního obsahu objevil i znakový jazyk, vyprávěla o překonání traumatu z fyzického zneužití. Druhým rámcem, který ale zůstal spíš v pozadí, jí byla legenda o ženě kostře, která získá nové tělo a život pomocí srdce ochotného rybáře, což může být metaforou pro znovunabytí sebevědomí i důvěry vůči druhému člověku, které jsou podmínkou vstupu do „nového života“ a nových vztahů. Také rezonuje s naším českým úslovím o kostlivci ve skříni, které se také dá aplikovat na prožitek, který člověk vytěsňuje, ale nemůže se jeho otevření vyhnout, chce-li skutečně žít.

Těžké téma je pojato s citem, s vnitřní vážností, ale bez zbytečně akcentovaných emocí. Je pochopitelné i bez prostudování obsahu choreografie. Scénu dotváří v prvním obrazu kruh z netkané látky a bílý šátek zabalený v uzlíček. Až do poslední scény nevíme, jaký křehký obsah se v něm skrývá – a její civilnost také ten poslední výjev chrání před popisností a před patosem. Nad jevištěm visí kruhový objekt s pomyslnými bílými rameny, připomíná medúzu hovící si v prostoru oceánu, a i ona má svůj výtvarný a ve výsledku myslím i symbolický účel, které se opět vyjevuje až na konci.

Choreografie vychází z moderního tance, plyne hladce a jemně, uklidňujícím způsobem, ať už se rozehrává duet dvou žen na jevišti, nebo v projekci, která jej doplňuje a je plně funkční. Je to jeden z řídkých případů, kdy nejde o samoúčelně rozpohybovanou kulisu, ale samostatnou obsahovou vrstvu, která skutečně dění na jevišti dotváří a nese konkrétní význam. Promlouvá z něj především fyzickou přítomností třetí ženská postava, která ale může být také jen projekcí obou žen na scéně. Uvažovala jsem o tom, jaké je jejich postavení, i s ohledem na konverzaci, již spolu vedou v projekci. Jsou to přítelkyně, které si chtějí pomoci v utrpení, nebo vyloženě partnerky? Protože je trochu matoucí to zaštítění se pověstí o kostře a rybáři, žádný muž na jevišti není… Snad by mi v tomto případě stačilo vědět méně o konkrétních inspiracích, dokonce se i obejít bez rozepsaného obsahu, a nechat choreografii promlouvat samotnou. Na druhou stranu jsem po představení také narazila na diváka, který v něm tento děj či obrazy vůbec nerozpoznal (ačkoliv je to podle mne nad slunce jasné, když ze záznamu zní i hlas a vyprávění jedné z „obětí“ – ať už je skutečná či je to jen příklad zrozený z potřeby právě toto téma otevírat).
Choreografii Skeleton Woman bych se tedy nebála uvádět jako samostatnou, má jasnou strukturu, dramaturgický oblouk, její multimedialita je opodstatněná a nasycená obsahem. Sice jsem si zapsala přesně její průběh, ale nemám potřebu si jej oživovat a reprodukovat. Má sílu jako celek a působí velmi vyzrále. Čímž nechci ubírat důležitost choreografickým cvičením na zadání nebo popírat důležitost začínat od malých pokusů, krátkých sól a hledat si cestu spolu s přizvaným publikem. Ale zkušenost a jasné vědomí toho, co a proč chci na jevišti zobrazit, to zkrátka odlišuje variaci pro praxi od choreografie, která roste jako promyšlený složitý tvar.







reminiscence of…
Choreografie a interpretace: Akari Saida
Hudba: Christoffer Franzen
after a state of standstills
Choreografie: Vojtěch Brož
Interpretace: Irene Parisi, Lujza Spáčilová
Kostýmy: Josef Kovář, Kevin Smolka
Hudba: Iannis Xenakis
Maraton
Choreografie: Kateryna Lopakhtina
Interpretace: Maksym Nimak, Adam Klepáč, Tereza Výborná, Alexandra Lur’je, Emma Mrázková
Hudba: Isorine
Sisdentical
Choreografie: Žaneta Musilová
Interpretace: Alexandra Mádrová, Tereza Moulisová
Hudba: David Lang, René Aubry
cacciaVITE
Choreografie: Irene Parisi
Interpretace: Amálie Špachtová, Lujza Spáčilová, Aurélia Rapušáková
Harfa: Minja Stojanovic
Skeleton Woman
Režie: Johana Panenková
Kameramanka: Alžběta Kristína Viskupová
Střih: Tomáš Bucher
Choreografie: Johana Panenková a kolektiv
Interpretace: Johana Panenková, Barbora Matějková, Lara Hereu
Světelný design: Klára Pavlíčková
Zvukový design: Amélie Girodová
Asistentka pro znakovou řeč: Tereza Hromádková
Psáno z představení Nové generace 17. 3. 2024, divadlo DISK.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]