Nová inscenace Salome jako geniální psychothriller

Již druhá operní premiéra letošní sezony v Národním divadle dokazuje, že nové vedení směřuje naši přední operní scénu ke skutečným výšinám. Uvedení Salome není samo o sobě tak významným dramaturgickým počinem (poslední nastudování opery – v koncertní podobě – se uskutečnilo v Národním divadle před čtyřmi lety), nicméně opera byla uvedena při příležitosti letošního výročí Richarda Strausse (sto padesát let od narození skladatele) a navíc se ukázalo, že spojení této opery se jménem polského režiséra Mariusze Trelińského stojí opravdu za to.Nová inscenace je režijně tak výrazná, že by se v tomto případě dalo mluvit o autorském díle. Pokud by režisér udělal nějaké změny v libretu či škrty, pak by o tom už nebylo pochyb. Příběh Salome je pojat zcela nově, neotřele, a přesto se nejedná o pouhé povrchní přenesení děje do současné doby. Kostýmy a výprava nejsou jediné, co nás přesvědčuje o režijní novosti. Je to především hluboké zamyšlení se nad samotným příběhem, psychologií postav a převedení do současného a reálného příběhu. I když se Treliński pohybuje na hranici režijních možností, stále jeho pojetí dává smysl.

Trelińského režie v sobě skrývá mnohovrstevnatost a podle všeho ukazuje typické rysy režiséra. Jeho práce „hojně využívají symboliku, jsou protkané mýtickými odkazy, tlumočí složité příběhy zalidněné realistickými a psychologizujícími portréty hrdinů a jejich vizí.“ (web Národního divadla). Tato charakteristika je přesná a sedí i na inscenaci Salome v Národním divadle. Rozeberme si ji trochu podrobněji.Podle Trelińského je Salome dívka, která od malička žije ve složitých rodinných vztazích zatížených vraždami, lžemi a přetvářkami. Nevlastní otec Salome (Herodes) je bratrovrah, který Salome od malička sexuálně zneužívá. Matka Salome o tom ví a je si velmi dobře vědoma napětí mezi ním a svou dcerou. Herodes by mohl být jedním z dnešních lobbistů, magnátů či byznysmenů s dlouhými prsty. Jedná bez skrupulí a nemá žádné svědomí. Zásadní změnu provedl režisér tím, že postavu Jana Křtitele (Jochanaan) postavil zcela mimo jeviště a tím posunul i symboliku a význam celé opery. Představitel této postavy zpívá celou dobu za scénou, resp. v orchestřišti a jeho vstupy doprovází vizualizace – promítání obrazu koule, jakéhosi měsíce, na průhledné opony. K tomuto všudypřítomnému měsíci na scéně přítomní vzhlížejí. Do děje v takovou chvíli vstupuje někdo či něco, co všechny přesahuje, rozbíjí pokřivené vztahy a ukazuje přítomným cestu k nápravě. Setkání Salome s Janem Křtitelem je pak znázorněno jako pohled Salome do zrcadla, na sebe samu, na reálnou podobu jejího nitra a skutečnost. Zrcadlo jí otevírá oči a konfrontuje ji s realitou, která není vůbec pěkná. V zrcadle se jí ukazuje podoba jejího vlastního „já“, které po chvíli třepotání zmizí úplně.V tu chvíli ztrácí Salome opět sebe sama a propadá se snad ještě hlouběji do sebe sama, kde se ocitá opět zcela osamocená a na pokraji zoufalství. Její stav se zhoršuje, protože poznala chvíle prozření, které ale opět zmizely. Přesunout postavu Jana Křtitele na tuto úroveň je výborný nápad. Bohužel stětí jeho hlavy v tomto smyslu působí trochu rozpačitě. Nedokázala se Salome vyrovnat se skutečností, která ji obklopuje? Nedokázala své negativní emoce ventilovat proti osobám kolem ní, a proto je otáčí proti sobě samé? Je stětí hlavy Jana Křtitele, a tím pádem i jediného světla v jejím životě myšleno tímto způsobem?Incestnímu vztahu Salome s Herodem je věnováno hodně prostoru. Když Herodes požádá Salome o tanec a ta svolí, vyjeví se publiku skutečný vztah mezi oběma postavami. Tanec je nejpůsobivější částí celé inscenace. Jedná se o jakési retrospektivní vyprávění, útržky vzpomínek Salome konfrontované se současností. Salome se ukáže jako malá dívka, která si hraje ve svém pokoji, když ji poprvé navštíví nevlastní otec a ten nic netušící dívku znásilní. Následuje série dalších událostí (dívka Salome ve více podobách s maskou na obličeji jako šrámem na duši), které vrcholí totální křečí Salome v hudebním vrcholu této části. I tento pohybový prvek byl velmi dobře pojat a nacvičen. Znázorňuje pulzující nitro Salome, křeč v jejím psychickém rozpoložení, která je způsobena otcovými návštěvami. Celá část tance je také pojata velmi zajímavě po vizuální stránce a dokonale koresponduje s hudbou. Můžeme také mluvit o filmovém ztvárnění této části – filmové střihy, záblesky vzpomínek s velmi zajímavou vizualizací. Psychedelický pokoj dívky má vysoké stěny, vzorované tapety, dveře uprostřed. Kostým dívky je jakási školní uniforma, šaty z viktoriánské Anglie či amerického hororu (černé šaty s bílým límečkem, bílé podkolenky).Celkem zajímavá je i postava Narrabotha, který kvůli nešťastné lásce k Salome spáchá sebevraždu. V tomto pojetí dojde k jeho vzkříšení v části, kde se mluví o prorokovi, který dokáže křísit mrtvé. V tu chvíli mrtvý Narraboth povstane a odejde ze scény. Tento moment byl trochu méně uvěřitelný, ale v celkové režijní koncepci dával smysl.

Co se týče kostýmů, jsou všichni členové „domácnosti“ oblečeni do jakýchsi domácích oděvů. Herodes pouze ve spodním prádle a županu, Herodias v jakési teplákové soupravě, Salome v dlouhé saténové noční košili s županem stejné látky. Proč ne. Domácnost bohatých zvrhlíků, kde vládne bezčasí a bezcílnost, si jistě na konvence moc nepotrpí.Co bylo pro mě nejodvážnější, byla postava nahého muže, který se zjevoval na scéně za průhlednou oponou jako vizualizace Jana Křtitele. Měl pravděpodobně znázorňovat snovou představu Salome o muži, po kterém by toužila. Někdo mladý, zdravý a krásný, který na ni promlouvá hlasem proroka a pomáhá jí se osvobodit od jejího zoufalství. Nahé ženy na divadelní scéně jsou v poslední době celkem běžné, ale docela nahý muž už méně. Chvílemi tato scéna působila až příliš popisně a samoúčelně – Jan Křtitel byl za scénou, jeho proroctví vizuálně zpracována, tak proč ještě chodící postava nahého muže? Ve vztahu k Salome ale postava mladého a dobře vypadajícího muže dává větší smysl. Ve svých fantaziích klidně mohla po někom takovém toužit. Ostatně intimně znala jenom svého nevlastního otce, nejméně o generaci staršího.Vizuální pojetí zasazené do rytmu opery je velmi výrazný aspekt celé inscenace. S klidným svědomím můžeme říci, že opera je po obrazové stránce ztvárněna spíše jako film (promítaní do hraných scén) a i po stránce formální (filmové střihy a časté měnění scény). Scéna se mění opravdu velmi často a mnohdy s pomocí vizuální techniky. Režisér přenesl filmové techniky na operní scénu – přesto do sebe všechno zapadá. Treliński nejedná a nemyslí povrchně. Místy scény připomínají psychologické thrillery – Salome skrčená v koutě pod kuželem světla (zbytek scény zhasnutý) a na ní promítání obrazu „šumivé obrazovky“ je scéna jako vystřižená z Alfreda Hitchcocka. A takových momentů bychom našli více.Mezi zpěváky suverénně vynikal Tomasz Konieczny jako Jan Křtitel, jenž vládnul silným a barevným hlasem. Dále to byla Gun-Brit Barkmin, představitelka Salome. Ta tuto náročnou roli zvládla výborně jak po pěvecké, tak herecké stránce. Její projev byl nezaměnitelný – snažila se místy o jakousi deklamační techniku v duchu expresivity. V historii provozování Salome jsem ale zaznamenala i lepší představitelky. O deklamační techniku se pokoušel i Jacek Laszczkowski v roli Heroda. Jinak vynikající tenor (a kontratenor) byl herecky výborný, pěvecky však zcela nezaujal. Jeho hlas je krásně barevný, nicméně jeho celkový projev, který měl odkazovat na techniku „sprechgesangu“ byl místy nepříjemný – dlouhé nájezdy na první tón, klesnutí hlasu po ukončení fráze. To vše mělo odkazovat na mluvený projev, v tomto případě ale na úkor samotného zpěvu. Více zpívání a méně mluvení. Výborná byla Veronika Hajnová jako Herodias – její výkon byl přesvědčivý, bez nedostatků.

Orchestr pod vedením Heiko Mathiase Förstera předvedl perfektní výkon. Salome je po hudební stránce velmi náročná opera. Hráči orchestru, a zejména dechová sekce, byli výborně připraveni. Hráli přesně, čistě a bezchybně.

Inscenace Salome je v každém případě naprosto mimořádná. Doufejme, že další premiéry na naší první operní scéně budou pokračovat v tomto duchu – že se bude jednat o stejně kvalitní inscenace po režijní stránce, promyšlenou dramaturgii a výborné hudební nastudování.

Richard Strauss:
Salome
Hudební nastudování: Heiko Mathias Förster
Dirigenti: Heiko Mathias Förster (alt. Jiří Štrunc)
Režie: Mariusz Treliński
Scéna: Boris Kudlička
Kostýmy: Marek Adamski
Světelný design: Felice Ross
Videoprojekce: Bartek Macias
Choreografie:Tomasz Wygoda
Dramaturgie: Piotr Gruszczyński
Orchestr Státní opery
Koncertní mistři: Radovan Šandera / Štěpán Kaniak
(koprodukce Národní divadlo Praha / Teatr Wielki – Opera Narodowa Varšava)
Premiéra 23. října 2014 Státní opera Praha

Salome – Gun-Brit Barkmin
Herodes – Jacek Laszczkowski
Herodias – Veronika Hajnová
Jochanaan – Tomasz Konieczny (alt. Miguelangelo Cavalcanti)
Narraboth – Zbigniew Malak
Páže Herodiady – Štěpánka Pučálková
První žid – Josef Moravec
Druhý žid – Aleš Voráček
Třetí žid / Druhý Nazaretský – Václav Sibera
Čtvrtý žid – Václav Barth
Pátý žid / První Nazaretský – Ivo Hrachovec
První voják – Miloš Horák
Druhý voják / Kapadočan – Paweł Kołodziej
Otrokyně – Lenka Pavlovič

www.narodni-divadlo.cz

Foto ND Praha / Ilona Sochorová