Pitoreskní sny E. T. A. Hoffmanna v krátké taneční grotesce

  1. 1
  2. 2

Experimentální prostor NoD, který představuje důležitou pražskou scénu pro alternativní umění, přivítal 23. a 24. října soubor rusko-německého tanečního divadla Do-Theatre. V komorní sestavě tří interpretů uvedli surrealisticky laděné představení Gofmaniana. Dust of Dreams (Prach snů). Jde o doslovný přepis z ruštiny, divákovi ale určitě více napoví název Hoffmanniana, což je titul nerealizovaného scénáře ruského filmaře Andreje Tarkovského, který se chystal zachytit poslední dny života spisovatele E. T. Hoffmanna. Hoffmann sám žije v povědomí lidí především jako postava díky Offenbachově opeře Hoffmannovy povídky, a milovníci baletu zase vědí, že podle jeho pohádkové předlohy vnikl Čajkovského balet Louskáček. Hoffmann byl však inspirací i pro mnoho dalších autorů a jeho imaginace dodnes udivuje. Je předchůdcem tvůrců alternativních světů i surrealistů, neboť byl fascinován sny. A tak i představení pojednávající o něm a jeho představách je plné surreálna a absurdity, zvlášť když se ho chopí soubor, který se hlásí k odkazu mimo jiné i našeho Jana Švankmajera.Inscenace kombinuje projekci s jednoduchými scénografickými prostředky, jako by se odkazovala k tradici kočovného divadla, v němž maska a jednoduše načrtnutá dekorace jsou vstupenkami do nové reality, na jejímž sdílení se umělci s diváky shodli. Jednotlivé obrazy jsou uváděny četbou Hoffmannovy povídky Der Sandmann (v anglickém překladu), přednášené zastřeným tajuplným hlasem. Představení otvírá jakýsi prolog – dvě postavy zahalené v černém a ukryté v beztvarém kostýmu z papírové hmoty, podobné zvířatům bez končetin, se pomalu pohybují po jevišti, aby se na konci staly projekční plochou. Z jejich zad nás najednou sledují čísi pronikavé oči a hlas hovoří o strachu z nich. Pochopíme, že jde o noční můru, jež pronásleduje umělce. On sám zatím stojí zády k publiku, navlečen do obřího pláště, který visí na ramínku a postavu v něm jen tušíme – díky rukám, které se nervózně pohybují, jako kdyby byl oblek živý. Když se pak zpoza límce vynoří jeho vyholená hlava, máme pocit, jako kdybychom se dívali na naddimenzovanou loutku, a ne na člověka. Ačkoli by to musela být podivná loutka, která by dokázala dát svým rukám plavné pohyby.Hororová atmosféra představení se však neprohlubuje ani nerozvádí, následuje sled obrazů, které jsou spíš pitoreskní než děsivé výjevy. V jednom okamžiku vytváří projekce na horizontu iluzi zdí středověkého kamenného města a před námi se objevuje shrbená postava v masce italského Zanniho, či obdobné maškary ze staré komedie, opírá se o hůlku a groteskně se šourá v ústrety krásné dívce ve špičkách. Pantomimická hra jako by vypadla z dávných staletí. Hlas vzpomíná na otce, matku a noční sny. Spisovatel uléhá na lože a jeho noční můry se zhmotňují v černou a bílou tanečnici v náznaku kostýmu s balerínou. Tanečnice jsou však ještě maskované a pohybují se s ptačí toporností, ruce zkroucené jako pařáty. Připomínají trochu lidová strašidla, jakými bývaly třeba české Lucky na obchůzce. Spící muž na posteli se probouzí a začíná pohybově nejzajímavější část večera, duet s bílou dívkou, příjemným snem. Pasáž, kdy oba sedí na posteli a pohyb se rodí ze vzájemné reakce na dotyky druhého, je promyšlená.

Hlas vzpomínajícího muže, do nějž se možná spisovatel stylizoval, přednáší znepokojivý příběh, který mu vyprávěla jeho matka, aby jej postrašila a zahnala večer do postele. Na děti, které nechodí včas spát, přichází v noci démon, Sandman, písečný muž, který nezbedníkům krade oči. (Jde vlastně o povídku, v níž vystupuje bláznivý vědec Coppélius, který je zase předobrazem a námětem pro další oblíbený balet.) Kdo ví, jestli je to jen vynalézavá fantazie anebo varianta přízraku klekánice, který jistě obchází všemi kulturami a zeměmi v nejrůznějších podobách.Náhle se však nálada inscenace mění, ocitáme se v malém kabaretu, který podle nápisu nad improvizovanou oponou vede „Meister Floh – Mistr Blecha“. Tanečnice předvádějí komické číslo, karikující revuální tanec a pantomimu. A je tu další střih, dívky se vracejí na jeviště v šatečkách s květinami a tvářemi zakrytými maskou, připomínají staré porcelánové panenky na hraní a v jejich pohybech snad můžeme nalézt předobraz Hoffmannovy oživlé loutky Olympie. Groteskní tanec sesterského hašteření končí a inscenace spěje ke svému závěru, v němž je jeviště pohřbeno pod nánosem bílého peří.

Odkazy na různé podoby divadla a vůbec způsobu předvádění se na veřejnosti jsou zřetelné. Nejen na kočovné komedianty, ale i lidové maškary, na barokní líčení, kabaret, grotesku. Snad nejzajímavější je úspornost prostředků, s nimiž lze představení vytvořit – tři interpreti, projekce, kostýmy, jež jsou groteskní, ale ne nutně nákladné, postel, dva malé paravány, vývěsní štít a pytel peří, snad by se to vše vměstnalo do maringotky potulných umělců. Se správně zvoleným nasvícením se i ze stojící postavy dá vytvořit bizarní objekt, je to vlastně typ inscenace, která nám připomíná, že fantazie je pro tvorbu iluzí důležitější než množství použitých technologií.Hodinová inscenace v sobě skrývá mnoho překvapení, ale je trochu škoda, že se autoři nepokusili víc vytěžit z makabrózně hororového začátku. Pohybová nadsázka v duetech tanečnic působí trošku strojeně, divák se nemůže od srdce zasmát, protože stále očekává, že inscenace zase nabere děsivější směr. Nejpůsobivější je první část čerpající z textu o nočních můrách a tajemném písečném muži, stejně jako karikatury dávných postav maskované komedie. Surrealistická výprava do podvědomí spisovatele je v každém případě pestrá, doprovozená působivou minimalistickou hudbou, její rámcová kompozice nechává prostor i divákově fantazii. Kdyby však měla trvat déle, potřebovala by přeci jen pevnější dramaturgii.

Hodnocení autorky recenze: 75 %

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Alexandrowa/Bondarev: Gofmaniana. Dust of Dreams. (NoD Praha)

[yasr_visitor_votes postid="131231" size="small"]

Mohlo by vás zajímat