Nová Kouzelná flétna ve Vídeňské státní opeře

redakce, 21.11.2013 0:03

Výběr z ohlasů v zahraničním tisku

Hudebně i scénicky nedostačující

Premiéry Mozartovy Kouzelné flétny se téměř nikdy nepodaří. S touto to ovšem bylo ještě horší. Ne sice tak hrozné, jak zvěstoval plakát, který visel v Operncafé už o přestávce a na němž stálo: „Dnes se nehraje. Zítra Madam Butterfly.“ (Obvykle se titul následujícího dne vyvěšuje až po představení). Ale obsahově to souhlasilo. Tato Kouzelná flétna nebyla adekvátní, určitě ne jako velká premiéra Vídeňské státní opery, divadla, které by mělo stát v mozartovské interpretaci na špici. Co všechno schází
Jestliže se na tomto místě uvádí nová produkce díla, jako je tato tajuplná, mýty opředená opera, pak musí přinést argumenty. Prvotřídní obsazení, jež se přinejmenším rovná těm legendárním. Dirigenta, jehož přístup je přesvědčivý nebo aspoň fascinující. Nebo (také) scénický tvar, který se alespoň pokusí o výklad, který osvětlí, jak se to má s těmi záhadnými postavami jako Sarastro a Královna noci. Nic z toho Státní opera bohužel nabídnout nemůže.

Aby nedošlo k nedorozumění, tato Kouzelná flétna není umělecká katastrofa, ani vysloveně nevadí. Schází jí ale závažnost a chvílemi je dokonce nudná. Vinu na tom má v první řadě dirigent Christoph Eschenbach, který přistupuje k dílu energicky, ale postrádá esprit a hloubku. Nějaká diferenciace? Dynamické odstíny? Ani zdání. Jeho podání je tuhé, těžkopádné, rozvláčné – a často příliš hlasité.

Dokonce orchestr Státní opery tentokrát postrádá hodně ze své zvukové barevnosti a nuancí. A režie Moshe Leisera a Patrice Cauriera (oba sklidili bučení) k atraktivnímu výkladu rovněž nepřispívá. Sází na pár kouzelnických triků, z nichž překvapí jen málokteré, a na pyrotechnické efekty. Tito režiséři zřejmě hlavně rádi nechávají protagonisty létat nad jevištěm.Divoká zvířata pobaví, některá z nich (například pštrosy) máme ještě v paměti z inscenace Otto Schenka. Zasvěcenci jsou tentokrát šedí pánové v oblecích a nechápeme, proč se jim Tamino, který na začátku vypadá, jako by „utekl ze serailu“, chce opticky podobat. Pro čisté divadlo kouzel je to málo – Jérôme Savary nebo Achim Freyer to dokázali lépe. K analýze nedojde. Jeviště Státní opery se muselo zmenšit, této úzkokolejné režii s kulisami z celého světa to však odpovídalo.

Co tam je
Obsazení by dostačovalo pro repertoárový večer, na premiéru však bylo slabé. Markus Werba se snaží být jako Papageno vtipný, ale působí jako v jakékoli jiné Kouzelné flétně. Proč se to jednou nezkusí s herci, třeba s Nicholasem Ofczarkem nebo Johannesem Krischem? Chen Reiss je jako Pamina z dámského obsazení nejlepší, její soprán je však chladný a nemá příliš odstínů. Benjamin Bruns (Tamino) krásně frázuje, schází mu ale působivý témbr předchůdců.

Olga Pudova zvládá koloratury výšky Královny noci, jenže bez šarmu. Brindley Sherratt (Sarastro) ohlásil indispozici a jeho postavě scházel profil. Thomas Ebenstein neměl v tomto domě Monostata vůbec zpívat. Menší role jsou obsazeny průměrně. Papageno se prošel hledištěm a dal pusu Helmutu Lohnerovi. Lohnerova Kouzelná flétna (inscenace k Mozartovu roku 2006) ve Volksoper ovšem prozrazovala znalce věci. Této však schází srdce.

(Kurier – 18. 11. 2013 – Gert Korentschnig)
***

Pouze kouzla podle předpisu

Čas krize je neúprosný, prognózy neurčité. A světlo na konci kulturního tunelu znamená i pro velké kulturní stánky zřejmě jen zuřivě šetřit; menší pořadatele už nutnost úspor pohltila. Je to doba, kdy se musí dělat, co se dosud nedělalo, jednat s novými partnery, odpoledne pro vytvoření nálady v zoo v Schönbrunnu, večer s kombinovanou vstupenkou pro rodinu při Kouzelné flétně.K Papagenovi se tu slétají praví holubi; nosorožec, gorila, pštrosi a medvědi utěšují Tamina (po počáteční nejistotě zdařilý výkon Benjamina Brunse). A také strážce zákona v sobě objeví jakousi taneční stránku a předvádí se hopsáním v tutu. Stan Dětské opery ze střechy tedy dobyl velké jeviště Státní opery, neboť režisérské duo Moshe Leiser a Patrice Caurier se na dávné kouzlo předměstského divadla dívají vskutku nevinnýma očima a cvičí se (vzdáleni jakémukoli výkladu) v umění ilustrace.

Všechno tak trochu působí, jako by to inscenoval obyvatel povrchu zemského Papageno sám. Kde dojde na vážné hlubiny duše, necháme řádit ohňostroj, také hada, obtěžujícího Tamina, se zbavíme výbuchem. A když si Pamina hodlá podřezat žíly, skočí jí na záda plyšový medvěd. Všecko dopadne dobře! Ti, kdo medvídka hodili, totiž tři chlapci, se proletují kolem u prostřeného stolu; a také Pamina (působivě Chen Reiss s několika magickými tóny) se ráda vznáší v operním nebi. Papageno (skvělý Markus Werba) se naopak propadá do země, pokud se zrovna, pronásledován strachem, neprohání hledištěm a nehledá ochranu na klíně některého diváka.

Začátek měl svůj půvab. Šprýmy však nejsou takové okouzlující virtuozity, která by byla potřeba, aby inscenaci jako celku propůjčila nádech fantastična. Vzpomeneme-li si na salcburskou Kouzelnou flétnu Achima Freyera, pak víme, co to znamená rozehrát opalizující divadelní svět. To se zde nedaří už kvůli prostoru. Vše se odehrává většinou před jakousi rezavou zdí (scéna Christian Fenouillat), za níž je skryta Sarastrova říše. Nálada zkažená na celý večer.Tak se inscenační reflexe divadla pro děti spojila s prostředím bez iluzí v Kouzelnou flétnu, v níž se v žádném směru nepostupuje důsledně. Jako by režisérské duo rozevřelo dveře k jakémusi konceptu, ale už jimi neprošlo. Jistěže působí jako vážný kontrast, když se Královna noci předvede jako unavená návštěvnice jakéhosi bálu (Olga Pudova sice zazpívala nejvyšší tóny, její hlas však je poněkud drsný a občas selhává intonačně).Jistě lze přijmout, že je Sarastro (Brindley Sherratt zněl přes ohlášenou indispozici přijatelně) obr a šéf debatního klubu (Sbor Státní opery byl dobrý, také Alfred Schramek jako Hlasatel), který demokraticky dovolí diskutovat tak dlouho, až se mu výsledek hlasování zamlouvá. A samozřejmě lze akceptovat, že je Tamino v obleku a Pamina oděna jako dáma byznysu – jako vizitka jejího zařazení do světa dospělých. Vcelku ovšem není tato inscenace ničím jiným než milým prstovým cvičením repertoárového kusu.

Tomu odpovídá i orchestrální stránka. Dirigent Christoph Eschenbach probouzí hybným tempem předehry naději na akcenty naplněnou interpretaci. V průběhu večera se však z jeho záměru vytvářet lehkost stane rezervovanost. Orchestr Státní opery nezní vždy čistě a občas je nevýrazný, několik hrubých akcentů působí nelogicky a frázování je krátkodeché. Ani stopy po onom zvuku, jakého je toto těleso schopno. Tleskalo se všem.

(Der Standard – 19. 11. 2013 – Ljubiša Tošić)‎

Wolfgang Amadeus Mozart:
Die Zauberflöte
(Kouzelná flétna)
Dirigent: Christoph Eschenbach
Režie: Patrice Caurier, Moshe Leiser
Scéna: Christian Fenouillat
Kostýmy: Auguste Cavalca
Choreografie: Beate Vollack
Světelný design: Christophe Forey
Orchestr a sbor Wiener Staatsoper
Premiéra 17. listopadu 2013 Wiener Staatsoper Vídeň

Sarastro – Brindley Sherratt
Tamino – Benjamin Bruns
Königin der Nacht – Olga Pudova
Pamina – Chen Reiss
Papageno – Markus Werba
Sprecher / 2. Priester – Alfred Šramek
1.Priester – Benedikt Kobel
1. Dame – Olga Bezsmertna
2. Dame – Christina Carvin
3. Dame – Alisa Kolosova
Papagena – Valentina Nafornita
Monostatos – Thomas Ebenstein
1. Geharnischter – Marian Talaba
2. Geharnischter – Dan Paul Dumitrescu
3 Knaben – Wiener Sängerknaben