Nová Nová generace i mladá pantomima: HAMU na každém kroku

Pojďme se nejprve vydat do Mlejna, kde se uskutečnil tanečně performativní večer ve velmi úsporném diváckém složení. Se svou tvorbou se představila nejprve začínající choreografka Amálie Cuplová, která uvedla svou Fantasmagorii. Jako prolog zvolila text, který si mohou diváci přečíst i v programu, trochu surreálný výklad života tvora, který se jeví jako zakuklená larva. Ta je tu skutečně přítomná i na jevišti, na světlém piedestalu jako v hnízdě nebo rybníčku, postava v bílém síťovaném přiléhavém kostýmu obklopená polyetylenem jako šustící blánou. Připomíná také spícího ledního medvěda na bílé kře, její ruce jsou jako nepřirozeně umělé pařátky, začínají se zvídavě pohybovat. Dívka ztělesňuje neurčitého tvora, který prozkoumává své okolí, obchází své hnízdo, dokud mu, či jí, není průhledný závoj odňat. Choreografie bytost vede do izolací a různých úsečnějších gest, ale také do interakcí s dalšími postavami, v duetu s tanečníkem, jehož kostým je ozdoben suchou travou, jež připomíná závoj ostnů dikobraza, jako kdyby i on byl animální podstaty, ale je to žena, kdo se především projevuje jako dominantní tvor, lovec i průzkumník v jednom, i vůči dalším výrazným postavám, definovaných kostýmy, jako kdyby pocházely ze zvířecí říše. Jako celek zapůsobí choreografie svou divadelností, v člověku zůstává zachycený pocit, obraz situace a emocí, rozehraných kol onoho zvláštního tvora, ale neuchová se konkrétní podoba pohybového tvarosloví.

Výraznější byly choreografie hostujících stážistů a zahraničních studentů. Senegalský tanečník Aliou Diafoune nazval svůj opus Smrt mého přítele a přinesl v něm směs současného tance a urban dances, jeho profesionální fyzický projev jej předurčuje k tomu být vynikajícím tanečním interpretem. Prvky pouličního i lidového tance se splétají, jeho tělo je současně ve velikém napětí a každý pohyb zcela kontrolován, zároveň se ale rozpouští v extrémně měkkých vlnách, které dokáže posílat koncentrovaně i izolovaně z jedné části těla do druhé s přirozeností toku vodní hladiny. Skvěle ovládá izolace a pracuje nezávisle s pohybem, točí se v přízemní pozici, zaklání hluboko k zemi, jeho ruce a paže připomínají křídla, spojuje jemný pohyb s dynamickými převaly, rytmus je jeho přirozeností. Zda tančí o životě nebo o smrti, zda smrt tancem oslavuje nebo udobřuje, komentuje nebo s ní komunikuje, je lhostejné, protože především prociťuje život v samotném tanci. Ukazuje nám onu esenci, proč být tanečníkem. V jeho vystoupení je prožitek ztotožnění těla a tance, formy a obsahu. V přímém světle vidíme, že má těle body paint, který může znamenat rituální stav, a i jeho tanec pak nabývá jakýchsi rituálně folklorních rozměrů, když se blíží ke konci. Střídá se prudce tma a světlo, snad abychom si sami uvědomili, jak blízko jsou tyto veličiny a polarity u sebe. Napadá mě, co tu vlastně takový tvůrce a tanečník hledá, protože se mi zdá být již hotovým choreografem i interpretem, který by měl vykročit na velké jeviště…

Také choreografie mladých dívek s kořeny v Portugalsku a Polsku, Isy Oliveiry a Karoliny Mikołajec, je výrazná. Světlo se v díle Interwined nejprve opře do diváků, jako bychom měli být povzbuzeni a skutečně je pozornost na místě. Tanečnice se inspirovaly růstem břečťanu, stávají se jeho šlahouny a úponky, plynulý pohyb na výrazný rytmus je naplněný moderní estetikou a příjemně lahodící, sledujeme gesta rukou, jejichž význam ale není specifický, chvílemi trhavý pohyb reagující na perkuse, abstraktní dialog dvou tančících těl, jejich třes a vzájemné zachycení, jako by jedna druhou chtěla uklidnit, ale ne skrze příliš silný kontakt, jejich duet se nakonec také rozkládá do odloučení. A zůstává jako výrazná vzpomínka na harmonickou práci.

Natálie Vacková, už zkušená mladá choreografka, uvedla dílo I Know, We Know, v němž tančí Alva Olsson a Hertta Mulari ze souboru Lenky Vagnerové. Ve zvukové rovině jako bychom se na začátku propadli do počítačové hry z dřívějších dekád, postavy žen působí trochu jako kyborgové nebo androidky, které spolu pomyslně zápasí, nebo jsou přinejmenším v prudkém dialogu, za zvuku elektronického echa evokujícího vědeckofantastický film (vždycky, úplně vždycky si u takových soundů vzpomenu na našeho průkopnického Lišku a jeho Ikarii), rozléhá se nad prázdným prostorem, kde se pohybují ty dvě zvláštní ženy, které postupně ovládají scénu. Šedá barva uniformních šatů nechává soustředění na nich, sledujeme ladnost jejich trupů, zad, i strohost a úsečnost jejich krátkých doteků. Také mluví, ale slovům příliš rozumět není, snad je to neznámá nová řeč, které si vytváří nová robotická civilizace na troskách zmizelého světa. Porozumění samo ale důležité není, protože hlavní dialog probíhá v pohybu, stejně tak jako v jeho ustrnutí a znehybnění. Střípky dojmů zapadají do společné mozaiky.

Kaleidoskop doplňuje jemné introspektivní sólo další studentky Erasmu, Slovinky Maji Vidić, která se v choreografii Tri Hčere, Dve Materi in Ena Babica (Tři dcery, dvě matky a jedna babička) pomyslně symbolicky vysvléká z osudů žen své rodové linie, aby se osvobodila a procitla ve vlastním životě. Opět zůstává především dojem na úrovni nefyzické a nehmotné – jemnost, křehkost, zranitelnost, ale také síla ženy zaměřené dovnitř do sebe, do svého prožívání. Ale ne vizuální otisk konkrétního pohybu… Všechny ty křehké introspektivní choreografie ovšem dramaturgicky „převálcovala“ performativní bojovka Filipa Nováka a Kamily Hrnčířové z katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU, kteří přinesli jiný žánr a jiné principy. V rámci programu jako celku si nejsem jistá, že to bylo vhodné řešení, jakkoliv performance samotná je profesionální a působivá.

Divadelní bojovka na motivy básně o indiánských táborech z diváků učiní na chvíli děti, jsou na letním táboře a jdou do noci za dobrodružstvím, v táboře, kde každý má své specifické potřeby a někdo se třeba za tmy i ztratí… Jde o autorskou činohru a performeři se především cvičí v komunikaci s divákem, jejich „obětí“. Velká medvědice a Jim Bridger provádí své zkoprnělé publikum po areálu KD Mlejn a obloukem přes zadní vchody do noci a z noci zpět, je tu patrná již velká zkušenost s prací s publikem a tím, co já osobně vnímám vždy jako umění lstivé manipulace, spíš než vlídnou nabídku k participaci, protože jsou to situace, v nichž je divák lapen a možnost nesouhlasit s účastí je pouze formální rádobysvoboda. Rozhodně je však jejich přístup funkční, přednes zvučný, energie silná. Není mi však úplně jasný účel činoherní tečky za tanečním večerem, protože silně smazal dojmy z některých choreografií, které by si zasloužily doznít, a ne být okamžitě vytlačeny do roviny matných vzpomínek na nepostižitelnou křehkost.

Pantomima žije
Na mladou pantomimu jsme si tenhle podzim mohli zajít do divadla DISK i do divadla Inspirace, která jsou obě hájemstvím studentů AMU. V DISku je k dispozici větší scéna, komorní Inspirace zase připomíná klubové prostředí a trochu se tam zastavuje čas. A taky tak hluboko do sklepení nedosahuje wifi signál.

V DISKU se na konci října odehrál Kompot – komponovaný večer nonverbálního divadla, taková malá ukázka, malá ochutnávka, co se na škole „vaří“. Chodí na sebe navzájem studenti a přátelé, což je úplně v pořádku, ale potěšil a pobavil by se každý divák. V kratším večeru si návštěvníci mohli zopakovat například dvě absolventské bakalářské etudy či mimografie, od Kateřiny Vernerové a Kristýny Koudelové. Kateřina svou etudu hrála již mnohokrát a propracovává její dynamiku. Milá na motivy balady Milá sedmi loupežníků nabízí možnost prožívat s hrdinkou intenzivně její dobrodružství – jen tedy pouze s jedním loupežníkem, což ale úplně stačí. Při opakovaném sledování se alespoň může divák soustředit na detaily a doplnit si místa, která nestačil zachytit dříve. Například dívčina cesta divočinou a lesem je plná setkání a boje s přírodními živly, podaří se jí ulovit rybu, vyšplhat na skálu, rozdělat oheň… A vyrušit loupežníka, který ale nepostrádá galantnosti. A která dívka by odolala krásnému šperku? Díky paravánu se může mimka ve vteřině měnit z postavy v postavu a je pravda, že tyhle „skoky“ z roztomilé upejpavé slečinky v zamračeného podsaditého loupežníka jsou skvěle groteskní. Za nejlepší scénu ale stále považuji tu, v níž se něžná dívka pouští se zcela necivilizovanou chutí k jídlu do čerstvě urožněné srnky. Kateřina Vernerová v etudě také používá loutku a jejich dialogy jsou čím dál tím uvěřitelnější. Na pantomimě i objektovém divadle je vůbec zvláštní především to, jak rád se člověk vlastně nechává oklamat svými smysly a jak rád vidí věci, které nejsou (jako ostatně i v životě – jen na divadelním představení to obvykle nemívá katastrofální důsledky).

Své absolventské vystoupení Za oponou opakovala i Kristýna Koudelová (podrobný popis všech absolventských etud ostatně najdete ZDE). Nyní, když člověk není zahlcený množstvím kusů v jednom programu, se nad ním může i trochu víc zamyslet. Bílé pírko zavěšené na tenkém lanku, které je právě tak o fousek mimo dosah natažené ruky, stále vypadá jako symbol něčeho krásného, bájného, čistého, nedosažitelného… Tentokrát to působilo, jako kdyby se performerka sama svému cíli aktivně vzdalovala, kladla si pasti na cestu, sabotovala úspěch, zaplétala se do červeného lana jako moucha do pavučiny vlastním přičiněním. To vzdalování se od cíle a paralelní komplikování si cesty je něco hluboce lidského a fatálně obvyklého. Čím víc… tím víc. Až když se člověk začne s klidnou hlavou „vymotávat“, přijde na řešení a na to, jak uchvátit to bílé nic, které ve tmě tak lákavě září. Zákeřné lano se opět v rukou mimky mění v předměty, psíka, děťátko a mnoho dalších symbolů (ač si trochu myslím, že tahle pasáž je v etudě spíš proto, že byla absolventská a bylo prostě nutné v ní mít imaginární pantomimu, jinak by neprošla hodnocením). Celé je to totiž především silné fyzické divadlo, a když je performerka soustředěná na hlavní situaci, hlavní motiv, význam je zcela jasný a sdělení silné. V těch kratších scénkách ale také můžeme vidět různé drobné životní peripetie, kterými prochází, než přijde na to, jak si pomoci k vítězství. Že by stačilo pořídit si vyšší střevíce? No… Za pokus by to rozhodně mohlo stát! Otázkou je, co se vlastně stane a změní, až člověk dosáhne svého cíle a ukořistí to, po čem tolik toužil. Ale to už je zase jiná inscenace…

Iva Kalová, která by teď, nepletu-li si matematiku, měla být studentkou třetího ročníku, piluje už delší dobu komickou scénku matky a dítěte. Paraván sice také používá, ale ne pro všechny proměny, jen pro zdůraznění některých situací. Proměna znuděné matky ve zvídavé či řvoucí dítě je jinak tak rychlá, že o etudě člověk zpětně skutečně uvažuje jako o kusu, kde vystupovaly dvě osoby. Mozku, tebe je opravdu extrémně snadné ošálit… Situace jsou svým způsobem opravdu jako ze života nebo alespoň ze čtenářské rubriky nějakého lifestylového časopisu. Maminka by si ráda v klidu vypila kávičku se svou nejlepší kamarádku a dítko se mezitím zabavuje – na houpačce, zkoumáním psích hovínek nebo plácáním báboviček. Že se z pískoviště nedá odejít jinak než předčasně a s hysterickým brekem, je asi každému jasné. A také, že je potřeba sahat vždycky do té správné kapsy.

Tečkou z jiného oboru bylo na konci tohoto programu krátké vystoupení Jana Jiráka, který se specializuje na stojky a jeho výkony jsou především vybroušeně artistické. Do svého světa nad povrchem země vstupuje v masce mimozemšťana či neznámého zvířete, kterou později odkládá, aby z nadhledu vše kolem sebe prozkoumal lépe. Kam se však tato metamorfóza bude vyvíjet dál? Určitě je základem budoucí inscenace, protože ten zvláštní tvor by na zemi, respektive nad zemí mohl prožít mnoho dobrodružství, než do tajů tohoto světa zcela pronikne…

V Inspiraci se zase čas od času děje zajímavost s názvem Nonverbál & Jazz, aby nikdo nebyl na pochybách o tom, které katedry HAMU se v programu propojují a vypouštějí svoje studenty na scénu současně! Jedna se konala zrovna 12. listopadu. Nevím, do jaké míry byla připravena témata nebo náměty scének, jistě však bylo dáno pořadí a délka programu. Mladé hudebníky doplňoval Martin Zbrožek z KND se svými houslemi, který se ale zapojoval skromně a nechával vše na studentech. Někdo se – byť v menšině – vydal cestou reagovat na živou hudbu jakýmsi freestylem fyzického mimu, většina studentů však rozehrávala scénky ve více lidech a vždy došli k vypointované situaci. Hlavní rekvizitou a scénografií se stala stará kancelářské skříňka, která se podle potřeby měnila v barový pult, loď, hrobku nebo útes, mladí adepti nonverbálního umění používali především fyzické divadlo, prvky akrobacie, byla tu přátelská setkání, hecování, rande, výlet do zvířecí říše, často se nakonec přeci jen uchylují i k mluvenému slovu. Po počátečním pomalém tempu se hodinový program rozvinul do bohatého sledu čísel, v nichž bylo vždy patrné, jak se účinkující uvolňují, jak se nechávají unášet okamžitými nápady. Čím více zapomínali na to, že je potřeba držet se nějaké formy, tím bezprostřednější a živější se vystoupení stávalo, a ten pocit by si měli pamatovat. Není to klasické představení, patrně se ani neočekává, že na ně dorazí laická veřejnost, ale klidně by mohla. Plno bylo především proto, že akce navazovala na Den otevřených dveří HAMU, takže sem zavítalo i mnoho zájemců o studium, které snad veselá a neformální atmosféra naláká. Takové bezprostřední zážitky v divadle, které se nebere vážně, s lidmi, kteří se neberou vážně, ale mají poctivý vztah k řemeslu, ty rozhodne potřebujeme a víc a častěji.

Nová generace 21. 11. 2024

Fantasmagorie
Choreografie: Amálie Cuplová
Interpretace: Vojtěch Vaculík, Amálie Cuplová, Oliver Zabystrzan, Nela Šedová, David Kodys
Hudba: Sojka Severní, Luteja
Kostýmy/Scénografie: Amálie Cuplová, Josefina Dusk/Jan Cupl
Konzultace: Kateřina Stupecká

Smrt mého přítele
Choreografie a interpretace: Aliou Diafoune (SN)
Hudba: Oumou Sangaré, Airport Prison Hospital

Intertwined
Choreografie a interpretace: Isa Oliveira (PT), Karolina Mikołajec (PL)
Hudba: Raime

I Know, We Know
Koncept, choreografie: Natálie Vacková
Interpretace a pohybová tvorba: Alva Olsson (SE), Hertta Mulari (FI)
Hudba: Mark Karpilovskij
Text voiceover: Jakub Vaverka
Hlas voiceover: Soňa Linhartová
Kostýmy: Josef Kovář
Pedagogické vedení: Jan Kodet

Tri Hčere, Dve Materi in Ena Babica
Choreografie a interpretace: Maja Vidic (SI)
Hudba: Philippe Rombi 

Indiánská
Koncept, interpretace: Filip Novák, Kamila Hrnčířová – Třetí hřiště

Program uveden 21. 11. 2024 v KD Mlejn.

Kompot – komponovaný večer nonverbálního divadla
Divadlo DISK 30. 10. 2024

Nonverbál & Jazz
Divadlo Inspirace 12. 11. 2024