Nová premiéra Baletu ND: Skvělá trefa i zklamání

Vizuálně i pohybově jde o styl, který je typický pro poslední třetinu 20. století a je stále fascinující, kdy se tančící tělo stává bezpohlavní materií a dokonalým nástrojem choreografa, kdy pohyb nevytváří vztahy mezi muži a ženami, lidskými bytostmi, ale mezi objekty, částicemi a body. Tanečníci zde v choreografii Bill v zásadě formují tři skupiny, ale nechybí sólové výstupy a rafinovaná přeskupování podtrhuje i světelný design. Čistota pohybu je tím, na co se všichni interpreti soustředí jako dokonalá mašinerie, atomy svázané v pevné krystalické mřížce. Sledovat jejich kombinace je požitek.

Prostřední část večera tvořil program nejproblematičtější. Bohemian Gravity měl největší propagaci a sliboval mnoho – až příliš mnoho. Je to projekt, který stojí nad silami jeho samotných aktérů. Národní divadlo sáhlo ke spolupráci s tvůrcem z mimodivadelní oblasti, což je tah mimořádně odvážný, ale nese s sebou také mimořádné riziko, zvláště v případě, že se umělci nedostane podpůrného vedení, spolupracovníka, který by jej zákonitostmi stavby divadelní inscenace, jakkoli abstraktní a pocitové, provedl, ani kdo by mu vytvořil rešerše na témata, s nimiž chce pracovat. Výsledek takové neopatrnosti je zřejmý: obrovské odhodlání, obrovský energetický výdej, obrovské nasazení – ale k lítosti neodpovídající výsledek.

Tanečník a pedagog Yemi A.D. je zkušený a velmi oblíbený ve své oblasti show a street dance, kde se obklopuje spolupracovníky a tvoří pro speciální eventy, hudební klipy, pro své žáky je vzorem atd., ale je to oblast divadlu poměrně vzdálená. Bylo by pošetilé se nad ni jakkoli vyvyšovat a chtít porovnávat kvality obou specifických území. Jen s jevištěm je ten jejich svět méně kompatibilní. A to i ve chvíli, kdy se po boku tvůrce objeví legie spolupracovníků, jako je Jan Šikl, NobodyListen, Studio Lunchmeat nebo slavná návrhářka Liběna Rochová. Už jen její jméno se postará o návštěvnost a – nic proti tomu! Není samozřejmě nikterak nemožné tvořit pro divadlo i pro kulturní průmysl zároveň, onou membránou procházejí mnozí umělci, není tedy neprostupná. Ale vložit tvorbu komplexního díla pro naši První scénu zcela do rukou tanečníka a choreografa nedivadelní produkce by bylo možné nazvat pochybení či přešlapem – ačkoli ne jeho. Je zřejmé, že se té příležitosti zhostil s nadšením a že vložil do její realizace vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jenže upřímnost a nadšení někdy nestačí. Celý kus trpí především absencí dramaturgie a režie, schopnosti dosáhnout pointy v jednotlivostech i celku, klouže po povrchu, některé obrazy jsou jakoby stavěné na efekt, ale ani k němu nedospějí.

Nejsilnější složkou je light design Elišky Sky, efektní zdroje ve tvaru kruhů s programovanými světelnými změnami tvoří zásadní složku scénografie, ať už jako objekty samy o sobě, jako nástroj dotvářející a utvářející prostor, samostatně nebo v kombinaci s umělým kouřem. Jsou to okamžiky, kdy alespoň výtvarná složka obsahuje jistou čistotu, potenciál k vytvoření imerzivního prostředí.

Scénografie dále v jedné ze svých částí obsahuje využití pružné bílé látky jako kužele, který vede vzhůru mezi světelnými kruhy, jenže ruce či tváře tanečníků objevujících se jako přízračné obrysy v takové tkanině jsme už viděli tolikrát… Vynalézavě ji využili například Losers Cirque Company, a použití tohoto materiálu v aktuální choreografii vyvolává podezření, že tvůrci si z novocirkusové inscenace vzali více než pouhou inspiraci – doufejme jen, že to opravdu nebyl úmysl, protože to už bychom se pohybovali vůbec v jednání, které není důstojné kohokoli, kdo pracuje pro Zlatou kapličku. Podobnost tu je, ale s nadsázkou řečeno jde o „třikrát přefiltrovanou kávu“, není dotažený výtvarný nápad, a pokud si tvůrci myslí, že je přelomovým prvkem vystoupat někomu na ramena, pak se hluboce mýlí a měli by si zaskočit podívat do Braníku a na Jatka… A v případě, že si inspiraci opravdu vzali z konkrétní inscenace, kráčejí po extrémně tenkém ledu.

Problém nedokončeného propojení stylů se nese celou inscenací. Nevyužitý potenciál akrobacie je jen prvním stupněm, nikdo ji předem neočekával, tudíž zklamán ani být nemusí. Spíš udiven, proč je určitý pohybový směr jen naznačen, ale nerozvíjen (roztříštěnost, rozbíhání se hned k jednomu, hned k druhému stylu, narušuje v základu estetickou jednotu díla). Na co však publikum jistě čekalo, byla avizovaná fúze se street dance. Ani ta ale nenastala, přitom tanečníci Baletu ND jsou disponovaní a mají rozhled, nejsou to „klasikáři“ uzavření v jedné bublině, jak ostatně ukazují i v první a třetí části programu, a i v minulosti mnozí z nich své výstupy obohacovali třeba prvky break dance, který do této rodiny patří, umějí pochopitelně zacházet s izolací atd.

Zde jsme se ale výrazného použití žádné z odnoží urban/street dances a jejich principů ve skutečnosti nedočkali, ačkoli příležitostí se naskytlo hned několik. Bál se snad choreograf, že tanečníci na větší experiment nestačí? Že by pro ně byl nepřekonatelným problémem house, litefeet, poppin… nechce se věřit. Balet ND není výhradně tradičně zaměřené těleso už velmi dlouhou dobu, měl na repertoáru různorodé inscenace: stačilo by prostudovat jeho repertoár za posledních deset, patnáct let, aby opadly pochyby o tom, že členové dokáží zakomponovat do svého projevu i nedivadelní techniky. A mnoho tanečníků se věnuje pohybu i ve svém volném čase, i před studiem konzervatoře či paralelně s ní se věnovali stejným stylům jako jejich vrstevníci. Kapacity souboru využity nebyly, což i pro samotné tanečníky může být značně frustrující.