Nová premiéra Baletu ND: Skvělá trefa i zklamání

Pod zkratkou bpm se skrývá sousloví „beats per minute“, údery za minutu. Mohou symbolizovat tempo a rytmus hudby, neúprosné odpočítávání metronomu, nebo také srdeční tep, který se zrychluje či zpomaluje nejen v tanci. Nový triptych na repertoáru Baletu Národního divadla je různorodou kolekcí choreografií izraelských tvůrců Eyala Dadona, Sharon Eyal a Gai Behara, mezi nimiž svou první divadelní premiéru představil zástupce české taneční scény Yemi A.D.

Izraelský choreograf Eyal Dadon a Tamar Barlev vytvořili autorskou choreografii ARTZA. Tanečníkům Baletu ND není izraelský tanec naštěstí neznámý, mnozí už se setkali s dílem Ohada Naharina a Emanuela Gata. Choreografie předkládá pohybovou živelnost a expresi, kterou okruh izraelských umělců sdílí. Můžeme ji vidět ve specifickém tělesném napětí a rychlé reakce-schopnosti, živočišnosti. Tančící tělo je jako pružina kdykoli připravená vymrštit se. Něčí rukopis je výraznější, něčí méně, ale kvalitu tohoto druhu vyžadují prakticky všichni choreografové z regionu. A soubor Baletu ND je schopen tyto kvality v sobě objevovat a dokazovat svou všestrannost.

Jádrem choreografie je ono slovo artza, jakýsi příkaz a zatažení za brzdu, kterým člověk ovládá své vnitřní pudy, vztek nebo příliš vroucí energii, červené tlačítko civilizační nutnosti a řadicí páka sebeovládání. Tanečníci formují proudy energie v nitru člověka, které se střetávají a narážejí na zhmotněnou postavu vnitřního „démona“, divoké zvíře v nás. Umírněná a poslušná část této mnoho-osobnosti je oděna do tmavých obleků, a ti, kteří zastupují nespoutanost a snahu vymanit se, jsou oblečeni do pestrých kostýmů připomínajících peří či srst exotické fauny. Téma samotné patří k oblíbeným: manipulace, ovládání a sebeovládání, vnitřní rozpor mezi divokostí a uměřeností, v tomto případě jsou to antagonické síly dvou skupin, v nichž ti, kteří zastupují divokou pudovost, dostávají násobně větší prostor i po stránce tance samotného. Plasticitou těla vynikají například Kristina Kornová, Mathias Deneux, Kristýna Němečková, Matěj Šust a další… Hudební podkres tvoří populární písně z regionu, jež znějí exoticky a nádechem dobrodružství, jsou kompilovány, aby se dynamika prostřídala.

Pokud jde o choreografii jako celek, je vystavěna jako kus s jasným dramaturgickým obloukem, ale v některých aspektech naráží na schéma, na čitelnost až příliš předjímající a doslovnost, v níž se pak nemůže uplatnit metafora – sémioticky řečeno místo symbolů předkládá ikonické prvky, což je v divadle zbytečné. Klec, řetězy nebo bič v rukou sólisty – k čemu, když máme k dispozici nepřeberné výrazivo samotného tančícího těla, které umožňuje ponechat konkrétní objekty v náznaku a dotvořit význam pohybem? Není třeba velkého efektu. Nepříliš prostoru pro fantazii ponechává i téměř infantilní maska, která v prvním obsazení ukrývala Marka Svobodníka. Ten si sice užívá i oko kamery v reálném čase a jeho zjev je přízračně slizký, ale je to výjev, který právě zbytečně sklouzává k jiným konotacím, než je zobrazení moci, sebe/ovládání a manipulace… Navíc ve chvíli, kdy projekce přebíjí jevištní akci a strhává na sebe pozornost, nejde o komplementaritu a umocnění zážitku, jak tomu je v multimediálním divadle, ale o tříštění elementů, což se právě zde stalo, ač neúmyslně. Záběry na tanečníky ve skupině už tolik celkový obraz nenarušují a vytvářejí skutečně představu jakýchsi přihlížejících kontrolorů, kteří svými pohledy utužují vládu nad ostatními subjekty.

Opus je v podstatě vystavěn poměrně konvenčně, což není chybou, jen jsme možná ve větším očekávání experimentu a rozvolnění formy, neboť jsme zvyklí, že choreografie izraelské provenience bourají zažitá klišé s větší prudkostí a intenzivnější divokostí. Nicméně v rámci repertoáru ND a na půdě historické budovy je tento přístup funkční a jistě není nutné vyvolávat tu a priori kontroverze. Člověku jen tanou na mysli některé práce Batshevy nebo Kibbutzu (jím Eyal Dadon též prošel), které jsme viděli třeba na Tanci Praha nebo na různých streamovacích platformách v době covidu, ale tím možná jen sám sebe usvědčuje ze stereotypního uvažování, v němž si choreografy této provenience zbytečně „zaškatulkoval“ jako ty, kteří jdou „na krev“ vždy a za všech okolností. Jen kdyby se opravdu potlačily některé popisné prvky, především ona vlčí maska, která rozbíjí kouzlo divadelní metafory…

Vrcholem programu je choreografie Bill, kterou vytvořila Sharon Eyal a Gai Behar. Je skvělým dramaturgickým počinem, že máme konečně jedno z jejích děl na trvalém repertoáru. Účinkuje v ní dvacet tanečníků napříč souborem – na první pohled nepřehlédnutelní jsou například Nikola Márová, Alina Nanu, Kristina Kornová, Matěj Šust, a to přesto, že choreografie i celkový vizuál (spolutvůrci vytvořili i kostýmy) tanečníky unifikuje. Bílé trikoty, bílé tváře i nabílené vlasy vytvářejí z tanečníků skupinu nadlidských androidů, s téměř dokonale synchronizovanými pohyby, jež se řídí výraznou hudbou, která je rytmická a využívá přechodů v duchu minimalismu.

I samotná choreografie využívá ve své kompozici tento princip, tvar se mění prostřednictvím drobných odchylek, které jsou někdy stěží postřehnutelné, ale díky nim je choreografie plynulá i bez přestání proměnlivá zároveň. Kdybychom hledali další příklady takové pohybové kompozice, byli by to například Kyliánovi Falling Angels. Soustředění a dokonalost v neustálém kontinuálním rozbíjení struktury. Tato choreografie však vedle rytmu a proměnlivosti pohybové partitury také zdůrazňuje všechny plastické úhly, jež je lidské tělo schopno zaujmout a jež téměř vzdorují anatomickým možnostem. 

Vizuálně i pohybově jde o styl, který je typický pro poslední třetinu 20. století a je stále fascinující, kdy se tančící tělo stává bezpohlavní materií a dokonalým nástrojem choreografa, kdy pohyb nevytváří vztahy mezi muži a ženami, lidskými bytostmi, ale mezi objekty, částicemi a body. Tanečníci zde v choreografii Bill v zásadě formují tři skupiny, ale nechybí sólové výstupy a rafinovaná přeskupování podtrhuje i světelný design. Čistota pohybu je tím, na co se všichni interpreti soustředí jako dokonalá mašinerie, atomy svázané v pevné krystalické mřížce. Sledovat jejich kombinace je požitek.

Prostřední část večera tvořil program nejproblematičtější. Bohemian Gravity měl největší propagaci a sliboval mnoho – až příliš mnoho. Je to projekt, který stojí nad silami jeho samotných aktérů. Národní divadlo sáhlo ke spolupráci s tvůrcem z mimodivadelní oblasti, což je tah mimořádně odvážný, ale nese s sebou také mimořádné riziko, zvláště v případě, že se umělci nedostane podpůrného vedení, spolupracovníka, který by jej zákonitostmi stavby divadelní inscenace, jakkoli abstraktní a pocitové, provedl, ani kdo by mu vytvořil rešerše na témata, s nimiž chce pracovat. Výsledek takové neopatrnosti je zřejmý: obrovské odhodlání, obrovský energetický výdej, obrovské nasazení – ale k lítosti neodpovídající výsledek.

Tanečník a pedagog Yemi A.D. je zkušený a velmi oblíbený ve své oblasti show a street dance, kde se obklopuje spolupracovníky a tvoří pro speciální eventy, hudební klipy, pro své žáky je vzorem atd., ale je to oblast divadlu poměrně vzdálená. Bylo by pošetilé se nad ni jakkoli vyvyšovat a chtít porovnávat kvality obou specifických území. Jen s jevištěm je ten jejich svět méně kompatibilní. A to i ve chvíli, kdy se po boku tvůrce objeví legie spolupracovníků, jako je Jan Šikl, NobodyListen, Studio Lunchmeat nebo slavná návrhářka Liběna Rochová. Už jen její jméno se postará o návštěvnost a – nic proti tomu! Není samozřejmě nikterak nemožné tvořit pro divadlo i pro kulturní průmysl zároveň, onou membránou procházejí mnozí umělci, není tedy neprostupná. Ale vložit tvorbu komplexního díla pro naši První scénu zcela do rukou tanečníka a choreografa nedivadelní produkce by bylo možné nazvat pochybení či přešlapem – ačkoli ne jeho. Je zřejmé, že se té příležitosti zhostil s nadšením a že vložil do její realizace vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jenže upřímnost a nadšení někdy nestačí. Celý kus trpí především absencí dramaturgie a režie, schopnosti dosáhnout pointy v jednotlivostech i celku, klouže po povrchu, některé obrazy jsou jakoby stavěné na efekt, ale ani k němu nedospějí.

Nejsilnější složkou je light design Elišky Sky, efektní zdroje ve tvaru kruhů s programovanými světelnými změnami tvoří zásadní složku scénografie, ať už jako objekty samy o sobě, jako nástroj dotvářející a utvářející prostor, samostatně nebo v kombinaci s umělým kouřem. Jsou to okamžiky, kdy alespoň výtvarná složka obsahuje jistou čistotu, potenciál k vytvoření imerzivního prostředí.

Scénografie dále v jedné ze svých částí obsahuje využití pružné bílé látky jako kužele, který vede vzhůru mezi světelnými kruhy, jenže ruce či tváře tanečníků objevujících se jako přízračné obrysy v takové tkanině jsme už viděli tolikrát… Vynalézavě ji využili například Losers Cirque Company, a použití tohoto materiálu v aktuální choreografii vyvolává podezření, že tvůrci si z novocirkusové inscenace vzali více než pouhou inspiraci – doufejme jen, že to opravdu nebyl úmysl, protože to už bychom se pohybovali vůbec v jednání, které není důstojné kohokoli, kdo pracuje pro Zlatou kapličku. Podobnost tu je, ale s nadsázkou řečeno jde o „třikrát přefiltrovanou kávu“, není dotažený výtvarný nápad, a pokud si tvůrci myslí, že je přelomovým prvkem vystoupat někomu na ramena, pak se hluboce mýlí a měli by si zaskočit podívat do Braníku a na Jatka… A v případě, že si inspiraci opravdu vzali z konkrétní inscenace, kráčejí po extrémně tenkém ledu.

Problém nedokončeného propojení stylů se nese celou inscenací. Nevyužitý potenciál akrobacie je jen prvním stupněm, nikdo ji předem neočekával, tudíž zklamán ani být nemusí. Spíš udiven, proč je určitý pohybový směr jen naznačen, ale nerozvíjen (roztříštěnost, rozbíhání se hned k jednomu, hned k druhému stylu, narušuje v základu estetickou jednotu díla). Na co však publikum jistě čekalo, byla avizovaná fúze se street dance. Ani ta ale nenastala, přitom tanečníci Baletu ND jsou disponovaní a mají rozhled, nejsou to „klasikáři“ uzavření v jedné bublině, jak ostatně ukazují i v první a třetí části programu, a i v minulosti mnozí z nich své výstupy obohacovali třeba prvky break dance, který do této rodiny patří, umějí pochopitelně zacházet s izolací atd.

Zde jsme se ale výrazného použití žádné z odnoží urban/street dances a jejich principů ve skutečnosti nedočkali, ačkoli příležitostí se naskytlo hned několik. Bál se snad choreograf, že tanečníci na větší experiment nestačí? Že by pro ně byl nepřekonatelným problémem house, litefeet, poppin… nechce se věřit. Balet ND není výhradně tradičně zaměřené těleso už velmi dlouhou dobu, měl na repertoáru různorodé inscenace: stačilo by prostudovat jeho repertoár za posledních deset, patnáct let, aby opadly pochyby o tom, že členové dokáží zakomponovat do svého projevu i nedivadelní techniky. A mnoho tanečníků se věnuje pohybu i ve svém volném čase, i před studiem konzervatoře či paralelně s ní se věnovali stejným stylům jako jejich vrstevníci. Kapacity souboru využity nebyly, což i pro samotné tanečníky může být značně frustrující.

Tolik očekávané kostýmy v choreografii variují od jednoduchých bílých přes prosté černé úsporné, v nichž by mohlo zcela vyniknout tančící tělo (a jež jsou využívány v této podobě celkem standardně). S efektem se kalkuluje až v části, která by mohla symbolizovat jakési osvobození a rebelii, kdyby nebyla utopena v šedi pohybové. Zlatá barva nemusí být prvoplánově laciná, pokud ji provází scénická metafora, hyperbola, kdy je užití něčím překlopeno do absurdity, zasazeno do jiného kontextu nebo vyjádřeno ve svém vlastním extrému. Zbořit konvence? Ale klidně! Jenže ani to se bohužel nestalo. Už už by se zdálo, že tanečníci „rozjedou“ alespoň exhibici ve vogue stylu a tutting (a že by také bylo kde čerpat inspiraci, i z naší alternativní taneční scény – ale prosím nezaměňovat inspiraci a plagiátorství, to zase pozor). Je až zarážející, jak nevyužita jejich energie zůstává a spokojí se s několika pózami a nepříliš složitými gesty. Bohužel, National Theatre is not burning. Nehoří, jen doutná…

V našem prostředí sice fúze divadelních a nedivadelních tanečních stylů a žánrů není obvyklá, ale jsou umělci, již se jí nezříkají. Jako choreografka mezi dvěma světy úspěšně balancuje Jana Burkiewiczová, která režíruje a tvoří pohybová aranžmá pro Ceny Czech Grand Design, Designblok i módní přehlídky – a spolupracuje i s Liběnou Rochovou. Snahu o propojování street dance a divadla jeví kolektiv Contemporary Theatre, jemuž nicméně také schází určitá průbojnost… Pokud jde o kostýmní výtvarnictví, scénografii a úmyslné, funkční zařazení kýče do výtvarné složky (tj. že není účelem, ale objektem jiného sdělení nebo dekonstrukce), jmenujme Marka Cpina, který je nezpochybnitelně divadelníkem s vytříbeným vkusem, a zároveň úspěšným aranžérem v komerčním sektoru.

Jak již bylo naznačeno, problémem je omezená orientace v divadelních žánrech, jež není chybou, ale zcela prostým stavem věci. Tvůrci premiérového kusu, kteří ve své vlastní oblasti jsou profesionály, jako by neměli v této nové pozici k dispozici žádnou rešerši a ani jako by nevěděli, v jakém bodě vlastně vstoupili na tvůrčí scénu, co již bylo zpracováno, kde lze navázat, kde se již vyvarovat opakování, ať už jde o postupy ve scénografii nebo strukturování choreografie, jakým způsobem tvůrci před nimi pracovali s tématem touhy a dosahování svobody a mnoho dalších aspektů. Je na místě podotknout, že skutečně nejde o nějaký útok na jejich uměleckou či lidskou hodnotu tvůrčího týmu, ale konstatování, že za daných okolností není ani vůči nim vhodné, ponechat je takto bez opory. Jde nejen o to vytvořit produkční podmínky či zprostředkovat nejmodernější technologie, ale nabídnout i uměleckou tvůrčí konzultaci, ať po stránce dramaturgické či estetické: to přeci není zásah do umělecké integrity. Nadšení tvůrců je nelíčené a zápal pro věc nepředstíraný. Jejich nejbližší spolupracovníci, ať jsou to fotografové, filmaři či jiní, je mohou obdivovat a v procesu povzbudit, ale bez širších souvislostí není bohužel taková podpora návratnou investicí.

Velká příležitost a zcela zbytečné zklamání na několika stranách… Tato premiéra má potenciál i narušit několik přátelství. Je mi to upřímně líto, ale mlčet nemůžeme – to je zase integrita teoretiků, kteří tvoří živé zázemí oboru a kteří toto artikulovat musí, aby se nezpronevěřili sami sobě.

ARTZA
Choreografie a koncept: Eyal Dadon
Spolutvůrce: Tamar Barlev
Hudba: Eyal Dadon, Nicolas Jaar, Daler Mehndi
Scéna: Eyal Dadon
Kostýmy: Bregje van Balen
Light design: Daniel Tesař
Dramaturgie: Liran Michaeli
Baletní mistr: Jan Kodet, Miho Ogimoto

Tančí: Kristina Kornová, Irina Burduja, Ayaka Fujii, Kristýna němečková, Matěj Šust, Mathia Deneux, Paul Tudor Moldoveanu, Marek Svobodník, Jonáš Dolník
Stíny: Cornelia Seibold, Anna Novotná, Klára Jelínková, Abigail Bushnell, Sami Gossart, Samuel Price, Erivan Garioli, Marek Kašparovský

Bohemian Gravity
Choreografie: Yemi A.D.
Hudba: NobodyListen
Aranžmá orchestru: Jan Šikl
Hlavní asistent choreografie: Tomáš TOMMY Pražák
Asistent choreografie: Michaela Kadlčíková, Anastasiya Piatrenka, Tomáš Böckl
Scéna: Eliška Sky Kysilková
Světelný design: Eliška Sky Kysilková, Lunchmeat Studio, Daniel Tesař
Kostýmy: Liběna Rochová
Baletní mistr: Alexandre Katsapov, Jiří Kodym

Tančí: Rebecca Mabin, Olga Bogoliubskaia, Diana Alonso, Alexandra Pera, Aya Watanabe, Alice Petit, laura Laušmanová, Mariana Gasperin, Jakub Rašek, Roger Duart, Angelo Marco Accardi, Pederico Ievoli, Danilo Lo Monaco, Paul Irmatov, Fraser Roach, Vaeceslav Burlac

Bill
Choreografie a kostýmy: Sharon Eyal, Gai Behar
Hudba: Ori Lichtik, Oren Barzilay
Nastudování: Mariko Kakizaki
Světelný design: Avi Yona Bueno (Bambi)
Baletní mistr: Alexey Afanasiev, Radek Vrátil

Tančí: Alina nanu, matěj Šust, Paul Irmatov, Kristina Kornová, Ludovico Tambara, Danilo Lo Monaco, Sami Gossart, Abigail Bushnell, Alexandra Pera, Mariana Gasperin, Louise Coprechot, Giacomo De Leidi, Evgeniya Victory Gonzalez, Nikola Márová, Marco Piraino, Anna Novotná, Erivan Garioli, Samuel Price, Elias Frantziskonis, Marek Kašparovský

Premiéra v Národním divadle: 31. 3. 2022