Mezi německými skladateli posledních desetiletí je Detlev Glanert jedním z mála, kdo soustavně a úspěšně dodává současnému hudebnímu divadlu materiál a obsah, který oslovuje široké publikum. Také proto obdržel v roce 2020 cenu OPUS Klassik v kategorii Skladatel roku za svou fontánovou operu Oceane a v letech 2020 a 2021 získal International Opera Award.
Glanert klade na diváky vysoké nároky, protože témata, která zhudebňuje, mají obvykle komplexní povahu – ať už historickou nebo literární. Příkladem mohou být díla jako Zdrcadlo velkého císaře (premiéra 1995, podle Arnolda Zweiga, oceněno Operní cenou Rolfa Liebermanna), Joseph Süss (premiéra 1999, předlohou byla skutečný finanční rada stejného jména), Žert, satira, ironie a hlubší význam (premiéra 2001, podle Christiana Dietricha Grabbeho, oceněno Bavorskou divadelní cenou) nebo Solaris (premiéra 2012, podle Stanisłava Lema).
Nová opera Detleva Glanerta Židovka z Toleda má zdánlivě jednoduchou zápletku – pomalu stárnoucí a navíc ženatý muž, potká mladou a krásnou ženu – téměř ještě dívku – a vášnivě se do ní zamiluje. Mladá dívka, okouzlená a polichocená jeho vášnivým dvořením, s ním naváže vztah. Fakt, že tím mužem je král Alfons VIII. Kastilský (1148–1215), ženou Židovka Ráchel, dcera jeho ministra a oba žijí v Toledu, městě obléhaném a ohrožovaném Maury, dodává příběhu na složitosti. Ze zdánlivě jednoduchého příběhu o vášni a cizoložství, který překračuje všechny hranice víry a společenského postavení se tak stává stále spletitější historická, politická a společenská tragédie, v níž krásnou Ráchel, čeká krutá smrt.
Právě tato spletitost proslulého milostného příběhu, který se zachoval ve středověké sbírce legend, se zasloužila o jeho časté dramatické i románové adaptace (Lope de Vega, Franz Grillparzer či Lion Feuchtwanger). Krásná Židovka a její tragický osud se tak staly tradiční literární konvencí a motivem i v operních dějinách – motivem, který dokáže nabýt specifické aktuálnosti v každém historickém období.
Právě Grillparzerovo drama, které bylo poprvé uvedeno posmrtně v roce 1872, se stalo jedním ze základů pro Glanertovu novou operu. Text si vyžádal volnou úpravu, aby byl vhodný ke zhudebnění. Glanert tímto úkolem pověřil svého osvědčeného libretistu Hanse-Ulricha Treichela, který vytvořil do značné míry autonomní verzi látky vycházející z pětiaktového dramatu psaného blankversem. Po Caligulovi (2006) a Oceane (2019) se jedná o třetí spolupráci obou autorů.
Detlev Glanert používá lyrický a vášnivý hudební jazyk, který se neuzavírá tradici, ale vrhá na ni nové světlo ze současné perspektivy. „Nepatřím k tvrdé avantgardě. (…) Vnímám se jako konzervativní anarchista, chci být nezávislý na každodenně se měnící moderně, snažím se svou hudbu individuálně promýšlet a přetvářet ji v hudbu pro lidi dneška. Nechci skládat hudbu pro pár zasvěcených. Z osobního přesvědčení jsem si například zakázal elektronickou hudbu, protože ji nedokážu pořádně procítit,“ říká. Co se týče instrumentace, diváci mohou očekávat propracovanou zvukovou krajinu přizpůsobenou tématu s klasickým orchestrem ve spojení s různými bicími nástroji včetně krotalů, různých zvonkoher, trubicových zvonů, gongu, templ bloku a tamburíny. Raritním strunným nástrojem v orchestru bude arabský oud. Šestici sólistů doplňuje smíšený sbor.
Roli Ráchel ztvární americká sopranistka s výraznou jevištní osobností Heidi Stober, její sestru pak norská mezzosopranistka Lilly Jørstad. V roli Alfonsa se představí barytonista Christoph Pohl. Jako Eleonora Anglická se divákům představí mezzosopranistka Tanja Ariane Baumgartner, v rolích hraběte Manriquea a jeho syna Dona Garcerana pak Markus Marquardt a Aaron Pegram.
Režie světové premiéry této operní novinky se ujal Kanaďan Robert Carsen. S Glanertem již dříve spolupracoval na premiéře Oceane. Orchestr Staatskapelle Dresden a sbor povede Jonathan Darlington, současný šéfdirigent Nürnberger Symphoniker.
