Novosvětská aneb večer nenápadných překvapení

Koncert zahájila Ravelova suita, následovaná Houslovým koncertem Samuela Barbera. Po přestávce zcela jinou intenzitou rozvibroval Smetanovu síň Obecního domu, těla i duše posluchačů Dvořák. Byl to tedy večer hudebně tříbarevný, či možno říci: první a druhá polovina byla ve dvou odlišných a zajímavě se doplňujících zvukových barvách.

Netřeba představovat Dvořáka nebo Ravela. Oba jsou věhlasní. Mimo jiné svou virtuozitou instrumentace (Dvořák zejména ve svém vrcholném tvůrčím období, odpovídající právě době vzniku 9. symfonie). Všichni tři komponisté mají společnou schopnost skladatelské virtuosity – přesto v jiném kabátě. Jedním z přínosů dramaturgie bylo uvedení skladby méně známého autora Samuela Barbera. K tomu se ještě vrátím.

Osobně mám rád Ravelovo používání „extended chords“, abych použil americký termín. Řečeno terminologií z doby Dvořáka – pětizvuků, či šestizvuků. Dnes by se řeklo “devítek” a zejména pro Ravela typických “jedenáctek”. Tyto harmonické finesy částečně odpovídaly době, v které francouzský „compositeur“ skládal. Podobně jako Debussy, používá Ravel bitonalitu, modalitu, celotónové stupnice, či pentatoniku (kterou právě Dvořák v Novosvětské rád používal). Harmonie (či akordika) sloužila impresionistům pro účely témbrové – nebo jak se také říká – zvukomalebné. To znamená, že harmonie nemá jen tektonickou (stavebnou, strukturální) funkci, jako tomu bývalo převážně např. za Beethovena (abychom si shrnuli dvě hlavní funkce harmonie, resp. akordiky). Rozepisuji se zde o hudební teorii proto, že se v onen večer jakoby rozezněly hudební světy barev i tektoniky vedle sebe.

Barber je u nás poměrně neznámý. I pro mě byl díky tomuto koncertu novým objevem, ačkoliv v polovině 20. století patřil mezi nejuznávanější a nejčastěji uváděné americké skladatele v Evropě a Americe. Dle hudebně vědné literatury se ubíral cestou, která se vyznačovala oddaností tonálnímu jazyku a mnoha formám hudby konce 19. století (všechny skladatele bychom mohli s nutným zjednodušením rozdělit spíše na tradicionalisty a avantgardisty). Téměř všechna jeho publikovaná díla vstoupila do repertoáru brzy poté, co je napsal – a mnoho z nich je dodnes ve světě široce uváděno. Tento dramaturgický počin budiž tvůrcům rovněž přičten ke cti.

Ravelova úvodní skladba koncertu, Ma mère l’Oye, neboli “Má matka husa”, je orchestrální transkripcí původně dětských skladeb pro čtyřruční klavír. Mimochodem, francouzský komponista se nechal slyšet, že “psaní hudby k popisu poezie dětství jej povzbudilo, aby zjednodušil svůj styl a zdokonalil své výrazové prostředky”. Literární podklad suity je založen na příbězích ze 17. a 18. století, mimo jiné z pera Charlese Perraulta. Zmiňovaný je hudební vliv Satieho, osobně mi zní tato hudba typicky impresionisticky, možno říci „Debussyoidně“. Hned v úvodní Pavaně princezny ve spícím lese zní v subtilní, tříhlasé sazbě, undecima ve vrchních hlasech, rovněž typická a krásná “la finesse du compositeur Ravel”. Ještě dodejme, že skladatel kromě původní verze a suity, která byla na koncertě právě uvedena, vytvořil verzi pro balet, premiérovaný v roce 1911.

Druhou skladbou večera byl Houslový koncert, op. 14 Samuela Barbera. Je psán v klasické třívěté formě, s pomalou střední větou a finále v prestu. Dílo mělo premiéru v roce 1941.

Co napsat o „srdcovce“ jménem Novosvětská, u které mám pocit, že ji zbožňuji jako nikdo (hle sebestřednost, to se jen tak nevidí)? Člověk ji musí alespoň jednou v životě slyšet, pravila moje přítelkyně, kterou jsem na koncert vzal, abych s ní veledílo poprvé sdílel. Ano, „The New World Symphony“ je bez pochyby opus magnum geniálního umělce na vrcholu svých tvůrčích sil (do podobného ranku řadím 3. větu ze 7. symfonie, čtvrtou z Osmé, předehru Karneval a Symfonické básně podle Erbena, zejména Polednici a Vodníka). O melodii – jako nejsilnějším nástroji mistra – netřeba se zmiňovat. O tu tady hlavně běží a tu každý slyší (aniž by ostatní výrazové prostředky hudby za ní zaostávaly). Dvořákova schopnost vyjadřovat se melodií byla obdivována všemi – od Brahmse po Janáčka – a kdyby měla jeho hudba sama o sobě ještě hlásnou troubu, tak by to byla právě melodie. Její síla je nezměrná, vypráví a zejména zní v mnohohlase, tak jako zní louka v jarních měsících – nikoliv hlavní melodií s jejím doprovodem, ale tisíci melodiemi. Technicky lze říci, že právě v Novosvětské (jako u Dvořáka i v mnoha jiných případech) zní povětšinou minimálně dvě si prozpěvující melodie pospolu. Co je výrazné, zvláště v 9. symfonii, jsou její distinktivní rytmické figury. Pravděpodobně je muzikant každým coulem nasál z kulturně a přírodně barevného spektra tamějšího amerického, a tedy novosvětského bytí (což je znát zejména v první, třetí a do velké míry čtvrté větě). Vysoce citlivé ženě po mém boku prý ta hudba připomínala moře. Ano! A opět techniky: vrcholnému období odpovídá zralá, mistrná a krásná instrumentace a práce s tématy a formou (mikro i makro formou jednotlivých vět i celého cyklu). Viz. motiv z první věty, vracející se postupně ve větách všech. Pojďme však k interpretům a interpretaci večera.

Houslista Linus Roth obdržel v roce 2006 cenu Echo Klassik jako „Nejlepší nováček“. Pozoruhodný je – kromě své virtuozity – péčí o díla, která nezaslouženě upadla v zapomnění. Zvláštní pozornost věnoval dílu Mieczyslawa Weinberga. Specializovat se při své virtuozitě na málo uváděnou hudbu mladého umělce jistě ctí. Tak to bylo právě s houslovým koncertem Samuela Barbera, který byl naposledy uveden v Praze v roce 1974.

Americký dirigent s italsky znějícím příjmením (nikoliv jménem – to je možná americkým žertem jeho rodičů – “Case” = v angl. “případ”) hostuje po celém světě – jak tomu ostatně u špičkových hudebních umělců (a zvláště dirigentů) bývá. Je pátou sezónu šéfdirigentem v Německu a hudebním ředitelem francouzského Orchestre national d’Île-de-France.

Interpretaci večera vévodil sólista. Z orchestru mě pak upoutaly zejména tóny lesních rohů ve všech dynamikách (především první lesní roh) a vynikající výkon “tančícího tympanisty”. Jde o rozmáchlá gesta Svatopluka Čecha mladšího. Hezky tak sémioticky doplňoval znakovou řeč dirigenta (zvláště když dirigent a tympánista stojí naproti sobě a svým způsobem tak orchestr objímají). Kéž by takových bylo více, někdy mám oprávněně pocit, že se hráči při hře nudí – o všech možných, rádoby obřadních a strnulých stereotypech očekávaných od publika i hráčů budu možná referovat jindy… Pojetí dirigenta mě nějak zásadně neoslnilo, ale rozhodně ani nezklamalo. K tomu ještě níže. Jak jsem však již naznačil, měl jsem pocit zkušené dirigentské dramaturgie.

Osobně bych při dirigování zahajoval tichem. Delším tichem, naladěním se na hudbu, která má přijít. Proto mě trklo konduktorovo brzké zahájení (jako ostatně obvykle): sotva uplynula vteřina od šramotu publika… Bylo to pro mě tak extrémní, že jsem pojal myšlenku, že to snad má estetický záměr. Něco jako: dát zakusit kontrast hluku a hudby.

Při Ravelově hudbě na mě působil krásný vyrovnaný zvuk – a to doslova až do poslední noty drženého souzvuku. Mimochodem, obdivoval jsem velký gong ve výbavě FOK (měřící možná půldruhého metru).

V interpretaci Barbera mě znovu oslovil krásný a plný zvuk. Hlavně v smyčcové harmonii a plné sazbě. Kdo to měl na svědomí? Skladatel, orchestr, dirigent, sál nebo všichni? Ostatně, když se něco povede – nebo nepovede – tak je za tím obyčejně víc vlivů… Podobně jsem smýšlel o krásně napsaných basech. Ve 3. větě mě oslnil brilantně napsaný i zahraný rytmus a synkopy. Houslista předvedl špičkový rytmus, krásné sebejisté leggiero a krásný tón. Zkrátka sebejisté provedení na nejvyšší úrovni. Vrchol interpretace této skladby přišel v její 3. větě, s interpretačně umírněnou dynamikou, která tak zkušeně přinesla o to více napětí…

Provedení Dvořáka mi nečekaně přineslo vjem, který jsem u notoricky známé a tisíckrát slyšené skladby nečekal. V kontrastu s “extended chords” jsem si uvědomil – ač úžasnou – přeci jen tradičněji pojatou Dvořákovu harmonii. Pomyslel jsem si také, aniž bych to chtěl vyslovit, že zde je vedle sebe stará a nová hudba (v tom nejlepším slova smyslu). Jako starý mohykán vedle novější a bezmála současně znějící hudby. Jakoby v tu chvíli byl Dvořák Beethoven a Ravel Dvořák. Podobně působil brisknější slovanský zvuk hymnické hudby, oproti impresionistickými vodovkami namalované hudbě Ravelově. Budiž to tak opět přičteno k duhu dramaturgie tvůrců repertoiru. Očekávání k provedení 2. věty, kterou s oblibou nazývám svátostí, je vždy tak vysoko nastaveno, že mě interpretace nějak neuchvátila (přítelkyni ale tekly slzy – aneb není neosobních a naopak objektivních entit). Třetí věta už šla s působivostí nahoru. Jakoby byla zvýrazněna ona rytmická distinktivnost v minulém století snad nejhranější symfonie. A byla tu slavná 4. věta, výkon šel dále nahoru, jakoby se i tympanista ještě více roztančil.

Takže co bylo nakonec novosvětské? Že jsem se na koncertě poprvé setkal s mámou mého drahého kamaráda? Nečekaná vášeň mé přítelkyně k Dvořákovi? Nebo snad že najednou, při vší nezlomné a eternální lásce k Dvořákovi, vyvstaly rozdíly dříve nevnímané? Nakonec je to jedno. Každá událost je jedinečná. A tak i když pravý důvod provedení Novosvětské byl to, že si ji vybral sám dirigent oslovený dramaturgem (jistě ji mnohokrát hrál a chtěl možná pro svůj debut v ČR právě tuto velkou věc, což je zcela pochopitelné), tak vše zaklaplo do dramaturgie se smysluplným a estetickým účinkem na posluchače. Pokud si ho tedy někdo takto podobně dotvoří. Evidentně bylo z čeho.

Novosvětská
31. ledna 2024, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň, Praha

Program:
Maurice Ravel: Má matka husa
Samuel Barber: Koncert pro housle a orchestr op. 14
Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“

Účinkující:
Linus Roth – housle
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Case Scaglione – dirigent