Nový Faust v Bratislavě – Má se Praha na co těšit?

  1. 1
  2. 2

Nové nastudování Gounodovy pětiaktové romantické opery bylo napjatě očekáváno. Od roku 1989, kdy mělo premiéru ono kultovní nastudování této opery v čele s Jozefem Bednárikem, sice uplynulo již více než dvacet let, ale publikum stále ještě dnes odmítá toto nastudování označit za passé. Jako jeden ze zlatých hřebů jubilejní devadesáté sezony uvedlo včera večer Slovenské národné divadlo novou inscenaci této slavné opery. Otázka zní: Podařilo se tedy opeře Slovenského národného divadla přinejmenším alespoň navázat na onu pozoruhodnou listopadovou inscenaci? Posuďte spolu s námi.

Ľ.Ludha (Faust), J.Benci (Méphistophéles)

Jestliže orchestr v čele s dirigentem má být oporou a nikoliv soupeřem sólistů, pak se právě Rastislavu Štúrovi podařilo této vzácné rovnováhy docílit. Štúrův orchestr nehraje, ale vypráví. A to od začátku až do konce. Takové množství odstínů hudebních barev během jednoho večera bylo vskutku obdivuhodné. Stejnou chválu nelze upřít ani sboru pod vedením Blanky Juhaňákové. Hudba zkrátka plynula. Místy ve světlých odstínech pohádkově nebeských, jinde v sytých barvách temných sil podsvětí.

J.Benci (Méphistophéles)

Režie Gintarase Varnase přináší poněkud odlišný pohled na dílo. Dle jeho slov není třeba dějovou zápletku aktualizovat, protože požadavkem umění není zrcadlení současnosti. Pro samotného režiséra byla tedy největším zdrojem inspirace hudba sama o sobě. Vzpomeňme zde na Marii Callas, která tvrdila, že k tomu, aby člověk věděl, co má na jevišti dělat, stačí pouze poslouchat hudbu, protože na to už myslel sám skladatel.

P.Remenár (Valentin)

Bratislavská inscenace je především o Faustovi a Méphistophélovi. V úvodní scéně vidíme starého doktora Fausta, kterému se zjevuje starý Méphistophélès. Oba mají na sobě stejnou garderobu, šedivé vlasy a stejně dlouhý šedivý plnovous. Méphistophélès zde napodobuje Faustovo chování a gesta. Divák může celou scénu pochopit jako vnitřní monolog rozpolceného Fausta, ve kterém svádí boj dobra se zlem a snaží se odolat pokušení při pohledu na fotografii Markétky. Režijní koncepce tento výklad sice nepopírá, ale chápe ho pouze jako alternativní. S podpisem smlouvy oba protagonisté shazují svou starou tvář a z obou se stávají pohlednější a poněkud mladší bytosti. Samotná postava Fausta dle Varnasova pojetí touží spíše po lásce, požitcích a mladosti než po vědění jako takovém. Jako kontrast zde stojí Markétka, která je přímým protihráčem Méphistophéla. Je zároveň archetypem křesťanské světice, která je dle slov režiséra vinna i bez viny, protože se snaží dosáhnout spásy skrz hřích a utrpení. Důležitým momentem je smrt Valentina. Režisér zde efektivně poukazuje na skutečnost, že i pateticky milující bratr, jak tomu v mnoha inscenacích bývá, není v žádném případě za hrob milující bytostí, protože svou sestru neváhá ve chvíli své smrti otřesně proklít. Samotná víra je ilustrována symbolicky a nacházíme také satiru, a to především ve scéně, kdy je Markétka souzena samotným Méphistophélem. Procesu asistuje spousta ministrantů, kteří symbolicky prostrkují tyče skrz pletivo, ke kterému je Markétka pomyslně připoutána. Ovšem směrem ke konci příběhu svůj názor mění i Méphistophélès. Ač je Markétka jeho přímým soupeřem, spolu s Faustem udělá vše, aby ji zachránil a nakonec opět jako ošuntělý stařík kráčí o holi před její rakví.

 

E.Hornyáková (Marguerite)

Scénografka Jūraté Paulékaité vytvořila lešenový trojúhelník, v jehož středu se nachází promítací plátno.Vstupní scéna sboru se odehrává u fotografa, jehož postava se prolíná celým dějem, aniž by do něho zasahovala. Své místo v inscenaci zaujímá také symbolika květin, a to hlavně ve scéně milostného duetu. Sbor a sólisté jsou oblečeni do kostýmů Juozase Statkevičiuse, které evokují trendy šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Scéna mužů, kteří odcházejí do války, se odehrává opět u fotografa. Snad jen svírací kazajky s rozvázanými rukávy, do kterých je v závěru oblečen taneční sbor a také Markétka, poněkud vybočují, ale trefně podtrhují psychologické vyvrcholení díla.

M.Fabianová (Siébel)

Choreografka Edita Bukovska se soustředila spíše na tanečníky z onoho světa. Místo obvyklého baletu je zde loutkohra, a to s marionetami bílých smrtek, které kromě divokého disco tance převádějí například i soulož. Nutno dodat, že právě tato scéna velkou část publika sice odvážně pobavila, ale byli zde diváci, kterým se zdála spíš provokativní. Ozvalo se dokonce polohlasné „bů!“.

M.Malachovský (Méphistophéles)

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Gounod: Faust (SND Bratislava)

[yasr_visitor_votes postid="16194" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
17 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments