O české hudbě ve světě, ale i balení kufrů a pevné vůli

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s dirigentem Jakubem Hrůšou 


Zdá se, že jste doma k zastižení stále méně, ba že vaše pracovní tempo je stále rychlejší. Mýlím se? Kolik vystoupení vůbec během roku asi tak máte?

Je pravda, že jsem vytížený, ale nemyslím si, že by se mé pracovní tempo zrychlovalo. Vlastně i to hodnocení o mé přítomnosti doma nebude tak jednoznačné. Je ale pravda, že například v poslední sezoně jsem v Česku trochu méně. Pracuji intenzivně na mezinárodní scéně, proto se má aktivita takto jeví. Množství lidí je však daleko vytíženější. A jsem vděčen za svou práci!

Záleží, jak ta vystoupení počítáte, jestli jako nastudování, nebo jako všechny koncerty či operní představení. Pokud platí to druhé, pak je to zhruba něco málo pod sto vystoupení ročně.

V zahraničí docela často uvádíte český repertoár – aktuálně Smetanu, Dvořáka, Janáčka, Martinů, ale třeba i Schulhoffa či Kabeláče. Jak obtížné je to prosazovat? Třeba Mou vlast u Melbourne Symphony Orchestra nebo Suka u Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra?

Česká hudba jako taková se prosazuje velice dobře – je to pro zahraniční pořadatele ideální spojení s českým dirigentem. Trochu horší je to s méně známými českými skladbami – stále znova se opakuje, že se žádají Vltava, předehra k Prodané nevěstě, Dvořákova Devátá (o něco méně Osmá a Sedmá), Violoncellový koncert, občas Slovanské tance – a tím ty opravdu frekventované požadavky končí. Nemohu si ale stěžovat. V poslední době, jak je mé jméno v zahraničí známější, se daří v českém okruhu prosazovat opravdu pozoruhodné věci. Jsem v tomto ohledu zejména hrdý na Martinů a Suka. V Tokiu se mi podařilo uskutečnit nebo uskutečním celé večery věnované těmto dvěma géniům českého skladatelství – a na programech najdete skladby jako Asrael, Pohádka léta, Kytice (Martinů!), Třetí a Čtvrtá symfonie, Hobojový koncert… A ano, za Kabeláče jsem obzvláště rád. Stačilo však, abych se za něho plnou vahou postavil – a nahrávka jeho Mysteria času přesvědčila ve zbytku. Je to mistrovské dílo! Ptal jste se pak ještě na Mou vlast – kupodivu s tímto dílem se jako s námětem setkávám čím dál častěji. Mívám spíš na srdci, zda by bylo možné pro ně vydobýt tu správnou příležitost, ne jen tak ledajakou.

Letos je mou hlavní aktivitou na tomto poli jakési projektové ambasadorství v trojčlenném cyklu Philharmonia Orchestra v Londýně, kde postupně uvádím celkem deset kompozic Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Leoše Janáčka. Ano, samozřejmě všechny Dvořákovy koncerty nebo Janáčkovu Sinfoniettu, ale také jeho Glagolskou mši či Žárlivost a Sukova Asraela, Pragu a Fantastické scherzo. K tomu všemu se připojují vzdělávací a propagační videa, předkoncertní rozhovory a jiné. Je to opravdu senzační projekt. Příští rok se tam sice budu věnovat hudbě Mocné hrstky a Čajkovského, ale v roce 2016 zopakujeme zase Čechy. Mým záměrem je pokračovat v Sukově velké tetralogii a propagovat Martinů. Je opravdu požehnáním, kolik kvality v naší hudbě je!

Poté, co jste před časem odstoupil od již dojednaného postu hudebního šéfa v kodaňské opeře, se vám rozvázaly ruce pro podpis případného jiného podobně prestižního angažmá. Je něco takového na obzoru? Toužíte po něčem takovém, nebo podobné věci necháváte jen a jen náhodě a uvažujete o nich, až když nabídka přijde?

Neformuloval bych věc tak, že po podobně prestižním postu „toužím“. Avšak obezřetně se rozhlížím. Některé nabídky jsem již dostal. Ale buď naše debaty nedošly k bodu dohody, nebo jsem prostě usoudil, že bych rád vyčkal, až budu opravdu vidět, že daná nabídka je po všech stránkách smysluplná. Právě kodaňská zkušenost mě naučila být velice opatrným. Rozhodně však věc neponechávám „náhodě“. To jsem v životě nedělal nikdy – a tedy ani v tomto případě.

Mimochodem – dokázal byste odhadnout, čím je vaše česká dirigentská generace, v současnosti venku reprezentovaná především trojicí Bělohlávkových žáků Hrůša – Netopil – Hanus, pro intendanty zahraničních orchestrů a divadel zajímavá?

Pevně věřím, že kvalitou práce a přesvědčivým uměleckým sáláním. A všichni samozřejmě vděčíme za mnoho bohatství české hudební kultury – bez ní bychom nemohli být jejími dobrými ambasadory.

K tomu bych ale ještě dodal, jak příjemné je, když někam přijedu a slyším, jak je senzační, že jsme taková kvalitní česká sestava. V tomto ohledu se pozitivně mluví často také například o finské škole. Oba mí kolegové jsou prostě a jednoduše skvělí kumštýři a lidé.

V tuto chvíli se také blíží vaše letošní vystoupení na Pražském jaru. Je to náhoda, že po předloňském koncertním veleúspěšném provedení Fidelia to letos bude další vokálně dramatické dílo – Dvořákovy Svatební košile? Jaký vztah k této partituře, které samotný Dvořák tolik věřil, máte?

To není vůbec náhoda – jak už jsme zmiňovali, v těchto souvislostech moc na náhodu nedám. Je to spíše naopak přesný záměr. Vystupuji-li s PKF – Prague Philharmonia během roku v mnoha orchestrálních programech, nabízí se, že když máme společně prezentovat něco zajímavého na festivalovém pódiu, mělo by to být něco opravdu mimořádného. Od počátečních debat s managementem Pražského jara v roce 2004 neustále kroužíme v oblasti, kterou jsem již před delším časem naznačil jako těhotnou zajímavostmi – v oblasti velkých vokálně-instrumentálních děl nebo dokonce koncertních provedení oper, která u nás zdaleka neslýcháme příliš často. Ostatně má to ještě jeden nevyslovený důvod. Na rozdíl od zahraničí se u nás nevěnuji opeře. Je to tedy i jisté mé splacení dluhu českému publiku v této sféře. Osobně práci se zpěváky všeho druhu miluji, jakkoli je náročná. Je ovšem především krásná.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na