O co opravdu jde?

  1. 1
  2. 2

Dřív, než přičiním několik poznámek k článku Richarda Koláře Transformace pražské opery podle Hermana aneb Račte privatizovat Stavovské divadlo, pane ministře, dovolte vysvětlit pár okolností.

Nejdřív budiž řečeno, že Kolář reaguje na materiál, v němž jsem shrnul základní teze ideové studie Koncepční model operního divadla v Praze. Tu jsme vypracovali s Lenkou Šaldovou a Luďkem Golatem na objednávku MKČR. Čtyřicet stran výkladu a tabulek jsem vtěsnal do tří stran tezí určených politikům k rychlé orientaci v hlavních problémech.

Protože se nakonec žádní takoví politikové nevyskytli, zůstaly ony tři stránky nezveřejněny a já je nikomu neposkytl – jako jejich autor tudíž hlásím krádež svého díla a od Richarda Koláře očekávám, že mi pomůže identifikovat zloděje.

Když se ministerstvo rozhodlo naši studii přijmout jako ucelený ideový podklad projektu reorganizace pražského operního divadla, dohodli jsme se, že ji podrobíme veřejné diskusi: jednak je třeba prodebatovat vlastní vizi a smysl reorganizace, jednak se může přijít na věcné chyby a omyly, a může se upozornit na všechna úskalí, která návrh jistě nese. Rád konstatuji, že studie se v těchto dnech zveřejňuje na webu MKČR spolu s diskusním fórem – prosím všechny, které téma zajímá, najděte si čas a vyjádřete se. Věcně, tvrdě, ale na férovku. Věc je opravdu příliš vážná na to, aby zůstala uzavřena v politických a odbornických kabinetech a chápu znepokojení Koláře i dalších, pokud by se mělo realizovat cosi neprověřeného, o čem nic nevědí.

Způsob diskuse Richarda Koláře mi však vlastní není: nejčastěji diskutuje se svou interpretací nedbale, či spíše účelově a podezíravě přečteného textu, argumentuje bez uvedení zdroje informací (výše platu v SOP) a do titulku vnáší skandální osočení, které mému materiálu podsouvá nekalé úmysly – tak proti tomu se ohrazuji!

Nejprve k podstatnému, co si zaslouží diskusi:

1. Já si na rozdíl od Koláře myslím, že v jednom městě nemohou dlouhodobě existovat dva postavením, velikostí a zaměřením shodné (analogické) operní soubory, které by si konkurovaly jen „uměleckými“ programy. V historii Prahy tomu tak bylo jen v období Opery 5. května, a nemyslím si, že by její postavení bylo dlouhodobě udržitelné. A to se její program dá trochu chápat jako směřování k nějaké podobě „lidové“ opery. I SOP našla pro první roky své existence svébytnou dramaturgii a poetiku, ale neudržela ji, protože, myslím, udržet nemohla. Nebo snad najdete ve světě jediné město, kde by taková dvojice stejných souborů, navíc placených z jednoho zdroje, působila? Snad jen v Berlíně, kde díky historickému vývoji mají dvě „státní“ opery, jak ve studii konstatuji, ale jsou si toho vědomi a snaží se problém řešit. Dva operní soubory v jednom místě existují jen v postavení „státní“ – „lidová“ opera, k nim se mohou přidat specializované projekty (tak je tomu třeba ve Vídni). Ale souhlasím s Kolářem v tom, že zadavatelem jasného určení operních domů musí být ministerstvo, které v tom i podle mého mínění fatálně selhalo.

2. Mít jeden soubor sídlící v budově SOP, který by zajišťoval adekvátní repertoár pro budovu ND, znamená především řídit jej jako jeden podnik, tedy odstranit onu podle mého nerealizovatelnou konkurenci. Zda a jak se bude případně vnitřně členit je věcí dalších úvah. Pověřit podle Koláře jeden soubor hraním světového a druhý soubor hraním českého repertoáru, předepsat, v jakém jazyce ho budou hrát, možná i jakou poetikou, považuji za absurdní, ale dávám mu za pravdu, že to je druhá možnost, jak problém řešit. Vše ostatní jím řečené je otázkou konkrétních propočtů a technologie řešení, ta se teprve hledá, ve studii být nemohla. Jinak se jistě musí diskutovat i o určení činohry, především jestli se pro její účely zrekonstruuje Nová scéna – v současné situaci je to prostor hodně problematický. Doporučuji však co nejvíc oddělit provoz operního + baletního a činoherního souboru tak, jak je to v divadelních metropolích samozřejmé, to je základní myšlenka ideového návrhu.

3. Nevím, odkud Kolář čerpá jistotu v tom, že nenajdeme operní dům bez vlastního orchestru a sboru. Prošli jsme jen v Německu zhruba 80 (!) operních domů, řeší se to různě, většina sborů a orchestrů je však nějakým způsobem samostatná. Ano, Bohumil Gregor vyžadoval jako perfekcionista mnoho zkoušek, ale pokud je mi známo, netvrdil, že se orchestr musí specializovat jen na operu, potažmo jen českou operu. Omezení repertoáru a uměleckých úkolů kvalitě orchestru škodí, mimo jiné proto se v Německu ujala myšlenka orchestrů pro operu i koncerty – ostatně i za značkou F.O.K. čtěme Film, Opera, Koncert. Za Kolářovými argumenty spíš cítím orchestrální odbory, jejichž postoj chápu, ale nemohu ho brát odborně v potaz. Argumenty o orchestru, který jaksi mimochodem provozuje i operu, nebo o prý směšné představě financování opery prostřednictvím orchestru, jsou pak typickou demagogií, jiní snad budou v návrhu číst pečlivěji – ale přece jen dodám, že tohle je tu jako pobídka politiků, že o konkrétním spolufinancování takových institucí musejí jednat – ministerští s magistrátními i krajskými. To je podstata tzv. vícezdrojového financování.

4. „Holdingem“ jsem jen pracovně pojmenoval zastřešující organizaci, které se ve Vídni a v Berlíně vskutku v něčem osvědčily, v něčem ne. O případném zřízení něčeho takového se ještě povedou mnohé diskuse, jsme na začátku, a pro návrh reorganizace to není problém rozhodující. Podstatnější je něco jiného: divadlo transformovat z příspěvkové organizace a rozumnou cestou, nikoli veřejným konkursem, vyhledat správného ředitele a pověřit ho konkrétním zadáním formou manažerské smlouvy. Jmenování a odvolávání považuji za hrůzný pozůstatek reálného socialismu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
21 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments