Polemika: Transformace pražské opery podle Hermana

  1. 1
  2. 2
  3. 3

… aneb Račte privatizovat Stavovské divadlo pane ministře

Ve svých sděleních veřejným médiím se náměstek ministra kultury Radek Zdráhal odvolává na studii, kterou pro ministerstvo kultury vytvořila komise v čele s teatrologem Josefem Hermanem. Ačkoli však MK ČR vyhlásilo rekonstrukci Státní opery Praha již před více než měsícem a minulý týden naznačilo další závažné kroky včetně zrušení opery Národního divadla a rekonkurzů umělců do nových souborů opery a baletu sídlících v rekonstruované Státní opeře, uvedenou studii – místo aby ji podrobila veřejné oponentuře – usilovně tají. Opera Plus právě přinesla z této studie ucelený autorský výtah (z pochopitelných důvodů zdroj neuvádím; autor jím však nebyl) a k němu níže pár poznámek na její okraj.

Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Josef Herman zpracovával studie k řešení opery v Praze během posledních dvou let pro leckoho. Nejprve pro Magistrát hl. m. Prahy, když se jednalo (naposledy za ministra kultury Václava Riedlbaucha) nad otázkou, zda by se hlavní město nepodílelo na spolufinancování Státní opery Praha. Posléze pro ministerstvo kultury ČR, když byl nečekaně jmenován novým ministrem kultury Jiří Besser. Souběžně pracoval Herman i pro ředitele Státní opery Praha ad interim Olivera Dohnányiho, když ten se ocitl v čele operního domu k vlastnímu překvapení v okolnostech, že původní podmínky jeho jmenování se mu zdály přestat platit (tehdy Josef Herman a s ním Luděk Golat, nedávno odvolaný ředitel Národního divadla moravskoslezského, takto též spoluautor „ministerské“ operní koncepce spolu s Lenkou Šaldovou, nakrátko zazářili i jako hvězdy páně Dohnányiho strategického týmu). Na studii pro MK ČR je Hermanův široký záběr znát: Všechny tři písně se tu proplétají v dojemném kontrapunktu, něco si tu najde pro sebe každý.

Část 1.

K úvodu studie – o historických souvislostech vzniku tří pražských operních domů a proměnách jejich poslání v průběhu dvou staletí – není třeba diskutovat. Dějiny opery v Praze už národu ostatně stihl připomenout náměstek ministra Radek Zdráhal. Nepodložený je pouze soud o tom, že „je dlouhodobě neudržitelné stavět koexistenci dvou samostatných operních souborů jen na rozdílných uměleckých programech“, nebo podobně na jiném místě v poznámce, že „koexistovaly na principu umělecké konkurence, který se v dlouhodobější perspektivě ukázal neživotaschopný“. Nelze z nepodložené premisy následně dovozovat, že opera musí být v Praze jen jedna. Naopak – o to, že Velká opera 5. května víc než jen obhájila svou uměleckou svrchovanost a samostatnou existenci do Nejedlého zásahu v roce 1948, se historikové divadla vůbec nepřou. Pokud jde o koexistenci Státní opery Praha a opery Národního divadla od roku 1992 (nebo od roku 1991, o to se poperme), hodnocení je zavádějící. Do roku 1990 totiž Národní divadlo uvádělo světové operní tituly častěji (v minulosti téměř výhradně) v českém překladu. Ani koryfej polistopadové koncepce opery v Praze, jediný šéf opery Národního divadla v jeho historii, kterého si soubory opery zvolily (v prosinci 1989), basbarytonista Dalibor Jedlička, si naprosto nepředstavoval, že v řízení dvou pražských operních domů může zavládnout dramaturgický voluntarismus a provozní duplicita. To, že zřizovatel nedal nově vznikající Státní opeře do vínku žádné poslání a Národnímu divadlu že nevymezil vztah jeho souboru opery ke Státní opeře, bylo – dle mého soudu – fatální selhání zřizovatele, resp. i odborné obce, nakolik nesla za dnešní uspořádání svůj díl odpovědnosti. Následky tohoto selhání však nejsou důkazem, že princip umělecké konkurence by byl neživotaschopný, jak tvrdí Herman.

Část 2.

„Každý dům musí dostat jednoznačné zadání.“
V tom lze s autory jedině souhlasit. Těžiště představy autorů o řešení opery v Praze a o nové podobě Národního divadla však leží zde: „Zrušit dva operní soubory. Sídlem nově ustanovených a nově dimenzovaných souborů opery a baletu bude SOP. ND bude sídlem činohry; uvádění českých oper tu bude zajišťovat soubor SOP; dále bude ND sloužit jako slavnostní prostor pro festivaly apod. Stavovské divadlo bude sídlem mezinárodní mozartovské stagiony.

Kolik představení českých oper se má v Národním do budoucna hrát? V počtu blížícím se současnému? To bychom neměli soubor opery v ND rušit. Hrát českou operu v ND jen v rozsahu jakýchsi speciálních projektů? To snad ne – ND bylo otevřeno operou Libuše, opera se v něm hrála po celou dobu jeho existence; opera musí být – dle mého soudu – součástí profilu ND. Je však nutné podobu opery ND specifikovat. Zato činohra (pro niž je scéna ND svými rozměry spíše nadrozměrná) považovala za svou hlavní a sobě nejlépe vyhovující scénu Stavovské divadlo – to však má být podle autorů odevzdáno mezinárodní mozartovské nadaci. Proč? Cui bono? Vrátíme se k odpovědi na tuto otázku na závěr.

Nemohu souhlasit s domněnkou autorů, že zrušení souboru opery ND „odstraní napjatý třísouborový provoz v budově ND“, pokud v ní nadále bude pokračovat operní provoz zajišťovaný SOP. Naopak, lze se domnívat, že vícesouborový provoz zčásti zajišťovaný externím subjektem bude daleko napjatější než stávající provoz zajišťovaný soubory jednoho právního subjektu pod jedním managementem.

K dimenzování budoucí Státní opery: Operní soubor, který by zajišťoval „hraní středně velkých titulů paralelně ve dvou budovách“, není znám; požadavek na takové dimenze vede za normálních okolností k ustanovení souborů dvou. Je vyzkoušeno a ověřeno hraní jednoho středního titulu (raději balet než opera) a jednoho malého titulu (Mozart, baroko) paralelně ve dvou budovách; tak fungují dnešní orchestr a sbor opery ND. Důležité také je, kolik představení na které scéně by měl soubor zřizovateli odevzdat. O tom však zřizovatel mlčí.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
19 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments