O narozeninách, Berlíně, poctivosti i o tom, pro koho by nehrál

Rozhovor s violoncellistou Tomášem Jamníkem  

Třicetiny: Jak moc tohle číslo, které je u vás za dveřmi, prožíváte?

Od té doby, co znám mou ženu, slavíme narozeniny společně, jelikož jsme přibližně stejně narozeni. Tedy letos budeme prožívat společnou šedesátku, což zní ještě lépe. Shodou okolností mému otci bude letos taky šedesát, tedy o oslavy v naší rodině nebude nouze.

Co třicetiny znamenají v kariéře cellisty? Co všechno se dá stihnout před nimi, a co naopak čeká po nich?

Tuto otázku si pokládám taktéž. Je to už pár let zpátky, co jsem jel na mezinárodní violoncellové kurzy do německého Kronbergu. S hrůzou jsem zjistil, že jsem suverénně nejstarší účastník těch kurzů. Tehdy to pro mne byl opravdu šok a přímé poznání faktu, že současný trend je neúprosný a že dnes musí dvacetiletý student-hudebník umět podobné věci, se kterými by si v minulém století vystačil dospělý výkonný umělec. Mimochodem pro pedagoga je leckdy těžké si toto připustit, já jsem měl díkybohu v tomto ohledu na pedagogy velké štěstí. Ale abych odpověděl na otázku – slyšel jsem jednu krásnou repliku, že do třiceti má hudebník cvičit a po třicítce má hrát. Takže mě čeká velká spousta hraní.

Je asi trochu hloupé v tomto věku bilancovat či to takto nazývat, ale přece jen: Co se vám zatím povedlo, a s čím naopak u sebe spokojený nejste?

Jsem spokojený se vším a zároveň se vším nespokojený. Vypozoroval jsem, že jednou za čas si pro mne bilancování samo přijde. Vždy si pak vytyčím body, které bych rád při příštím ohlédnutí zhodnotil jako splněné. Jsou to pro mě světlé chvilky, mezi kterými jsem ponořen pod hladinu své práce a jen doufám, že při příštím nádechu uvidím, že držím dobrý směr.

Měnily se lety nějak vaše hudební chutě?

Ano, ale ty chutě se spíše rozšiřují, nežli mění. Jsem více a více tolerantní k různým hudebním žánrům. Co se vážné hudby týče, je to především posun ke komplexnějšímu poslechu. V patnácti letech jsem si nedokázal sednout a v klidu poslechnout celou symfonii. Nyní už v tom začínám nacházet zalíbení.

Jak se vám žije v Berlíně a co všechno tam vaše současné pracovní povinnosti obnášejí?

V Berlíně se žije skvěle! Zůstáváme zde především kvůli zaměstnání mé ženy, které je necelé dvě hodiny na sever od Berlína. Díky tomu, že často může do práce dojíždět z domova, jsme si mohli ponechat náš krásný byt v centru Berlína. Mé pracovní povinnosti jsou zde ukončeny. Dva roky jsem získával zkušenosti v nejlepším světovém orchestru, hned v návaznosti jsem rok vyučoval na jedné z nejlepších světových škol. Obojí však bylo poměrně časově náročné, beru si tedy nyní více volného času na cvičení a plánování sólového hraní.Jak hodně je ve vašem vnímání hudební Berlín rozdílný od hudební Prahy?

Rozdíl vnímám především na poli interpretačním. Hned v prvních týdnech mého pobytu zde jsem zašel na veřejný seminář, který vedl Simon Rattle na vysoké škole Hanns Eisler. Téma bylo Haydn a já byl tehdy překvapen, jak ucelený a komplexní náhled na haydnovskou interpretaci v Německu existuje. Stejné „interpretační vesmíry“ se týkají Mozarta, Beethovena, Bacha… Ale i třeba Dvořáka! Hudební věda je zde obecně velmi silná, mnohem silnější než u nás. Jinak co se koncertní nabídky týče, Berlín je samozřejmě hudební velkoměsto, ale Praha mu, myslím, se svou nabídkou velmi úspěšně sekunduje.

Považujete se za kosmopolitní typ člověka? Myslíte, že to může být poznat i na vašem hraní?

Kmotrem mého posledního CD byl mistr Josef Suk. Když jsem ho o tuto záštitu žádal, zmiňoval jsem se o tradici, kterou se snažím ctít. Suk odpověděl: „Tradice je přeceňována, důležité je posouvat interpretaci dál.“ To mne překvapilo a musím říci, že od té doby na toto téma hledím jinak. A navíc – co znamená kosmopolitní? Myslím, že jen pár umělců se dokázalo vymanit z národnostní škatulky. Kamkoli nyní jedu a hraju Dvořáka, všichni přikyvují a říkají: „Ano, ano, to je poznat, že máte českou krev.“ Mohl bych to hrát třeba pozpátku a stejně vždy přijde stejná reakce.

Jak u vás vůbec vypadá studium nové skladby?

Pokaždé stejně. Nejprve zjišťuji, který notový materiál je nejvhodnější. Pokud je možné získat rukopis, vždy ho chci mít k dispozici. Začínám skladbu studovat zásadně bez poslechu nahrávky. Až když mám skladbu trochu zažitou, poslechnu si nějakou referenční nahrávku. Pokud existuje nahrávka dobová, preferuji tuto. Velmi často chodím s novými skladbami na konzultace k různým lidem. Ověřil jsem si však, že nejlepším „policistou“ jsou vlastní uši – vše si průběžně nahrávám. Těsně před vystoupením pak často skladbu hraji před přáteli, abych vyzkoušel zapojení pódiové nervozity. Pak přijde koncert a tím to bohužel nekončí. Veškeré své bádání neustále přehodnocuji, takže se v podstatě studiem zabývám neustále.

Kdesi jsem vás slyšel říkat, že věci nerad „odflakujete“, že je potřebujete dělat poctivě. V čem hlavně se to projevuje?

Projevuje se to právě především v té koncertní přípravě. Jedním z tajemství úspěchu na pódiu je bezpečná a poctivá příprava před koncertem. Zní to banálně, ale jde především o ten vlastní pocit, že jste připraven. Člověk sám sobě lhát nemůže. Když tedy vím, že jsem pečlivě připraven, mohu podat ten nejlepší výkon.

Znám pár lidí, kterým právě ona „profesní poctivost“ začala v jistém okamžiku jejich život citelně komplikovat, protože ona poctivost začala překračovat řekněme únosnou míru. Nesměřujete k tomu také?

Poctivost to komplikuje pouze v případech, kdy mám rozhodnout, jestli pustit nebo nepustit dál živou nahrávku z koncertu. To se dá označit jako určitý stupeň přepečlivělosti. Pokud však narážíte na to, že při vysokých nárocích má umělec omezené možnosti nabídek vystoupení, je to pravda. Ze zásady například nehraji na akcích, při kterých lidé konzumují jídlo. Obecně citlivě vnímám, pro jaké posluchače hraji. Pro současného českého prezidenta bych například nehrál.Jak jste tedy spokojen s počtem, ale i charakterem nabídek na vaše vystoupení?

Ačkoli se mohu označit za člověka pohodlného, přesto pár věcí zvládám docela dobře a jednou z nich je dlouhodobější plánování a cíle. Počet vystoupení vždy úměrně reguluji vzhledem k ostatním okolnostem. Když jsem dostal nabídku stát se na dva roky členem Berlínské filharmonie, ani na vteřinu jsem neváhal, že bych odmítl. Byl to sice časový zápřah, ale i tak jsem stačil během těch dvou let odehrát mnoho stěžejních sólových koncertů. Zároveň si cíleně dlouhodobě buduji široký repertoár – za každou sezonu se naučím minimálně tři nová díla s orchestrem.

Máte rád konkurenci? Sledujete systematičtěji svoje kolegy?

Myslím, že určitý druh rivality je zdravý. Na druhou stranu trochu závidím ostatním hudebním žánrům, kde se rivalita projevuje přeci jen o něco vstřícněji nežli ve vážné hudbě. Je to způsobeno tím, že repertoár vážné hudby je poměrně úzký a interpretů mnoho. Dvě slova, která nemám rád, je „zaměnitelnost“ a „nahraditelnost“ – pokud si člověk připustí, že hraje jako tisíc dalších muzikantů, propadne depresi. Tedy ano, sleduji, v jaké konkurenci se pohybuji, avšak stále se snažím více studovat sám sebe a pracovat na sobě.

Co se pro vás loni na podzim změnilo narozením dcery? Ať už v soukromí, nebo ve vaší profesi? Hraje se vám od té doby jinak?

Změnilo se hodně a jen k lepšímu. Myslím, že narození přispělo paradoxně k celkovému životnímu zklidnění. A klid se přenesl i do mého hraní. V úplně prvních momentech jsem se bál, že to přinese určitou část rezignace, protože změna priorit byla divoká. Avšak hned jak se vše ustálilo, jsem pochopil, že to je krásný zdroj umělecké inspirace.

Vaše nejbližší plány? Ale i sny? Nejen hudební, ale i soukromé?

Soukromý sen se mi čerstvě splnil, tak zmíním ten profesní. V letošním roce se uskuteční věc, o které sním už mnoho let a stále nemohu uvěřit, že to opravdu není sen. V letech 2007–2010 jsem byl stipendistou německé nadace Villa Musica, která se věnuje podpoře mladých talentů a výuce komorní hry. Systém je jednoduchý, a tím i geniální – vybraní studenti mají možnost setkat se na jednom pódiu s již „profesionálními“ hudebníky, dost často již pedagogy vysokých škol. Program se připravuje v krásných prostorách zámku a studenti mají díky stipendiu hrazeno vše, starají se tedy pouze a jen o hudbu! Celá příprava včetně koncertního turné trvá vždy jeden týden. No a nám se nyní podařilo celou věc dostat do Čech! Celý projekt se jmenuje Akademie komorní hudby a je založen přesně na stejném systému. Hlavním uměleckým partnerem je zmíněná německá nadace, čeští studenti si tedy procvičí své jazykové znalosti a podívají se na koncertní pódia v Německu. Nejhezčí na tom je, že je to spolupráce dlouhodobá. První konkurzy na vybrané nástroje probíhají letos v červnu. Je to celé velký projekt a mám štěstí, že jsem v Čechách potkal správné a schopné lidi, kteří si o Akademii nyní starají. Je na co se těšit!

Díky za váš čas, ať se vám daří!Vizitka:
Tomáš Jamník (1985) je český violoncellista, pochází z Prahy.

Pro začátek jeho uměleckého vývoje byla rozhodující spolupráce s Pražským studentským orchestrem pod vedením Mirko Škampy a taktovkou vynikajících dirigentů (například Jakuba Hrůši, Marko Ivanoviće, Ondřeje Kukala), díky které získal cenné zkušenosti jako sólista na evropských pódiích v Německu, Francii, Slovinsku, Portugalsku a dalších zemích.

V roce 2006 se stal vítězem padesáté osmé mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, kde získal i spoustu dalších ocenění (Cena Českého rozhlasu, Cena Olega Podgorného, Cena Nadace Gideona Kleina, Cena Nadace Pro Harmonia Mundi, Cena Nadace Život umělce a jiné). V roce 2011 se stal finalistou a držitelem zvláštní ceny na soutěži Pierre Fournier Award v Londýně.

Je často zván jako sólista k renomovaným orchestrům. V roce 2010 debutoval s Pražskou komorní filharmonií s Schumannovým violoncellovým koncertem pod taktovkou dirigenta Jakuba Hrůši. V roce 2012 debutoval s Českou filharmonií a dirigentem Eliahu Inbalem s týmž programem. Pravidelně hostuje u Komorní filharmonie Pardubice, Moravské filharmonie Olomouc a dalších českých předních těles. Vystoupil též v Izraeli (Jerusalem Symphony Orchestra), New Yorku (Orchestra of the Southern Finger Lakes) či Španělsku (Orquesta de Córdoba, Orquesta Sinfónica de Elche). V listopadu 2013 absolvoval sólové turné s Dvořákovým violoncellovým koncertem po šesti japonských městech za doprovodu Filharmonie Brno a dirigenta Leošem Svárovského.

S komorním recitálem, především v duu s klavíristou Ivo Kahánkem, vystoupil na mnoha festivalech v Česku (Pražské Jaro, Český spolek pro komorní hudbu), Německu (BASF Kammermusik Ludwigshafen), Itálii (Autunno Musicale Caserta), Švýcarsku (Ticino Musica), Japonsku (Kyoto International Music Students Festival).

Tomáš Jamník je též vyhledávaným komorním partnerem. V uplynulé sezoně vystoupil s Magdalenou Koženou v Barbican Hall v Londýně a s Pavel Haas Quartet v Reggio Emilia v Itálii. Je dlouhodobým členem klavírního Dvořákova tria s houslistou Janem Fišerem a Ivo Kahánkem.

Jeho debutové album s díly Janáčka, Martinů a Kabeláče z roku 2007, natočené společně s Ivo Kahánkem pro firmu Supraphon, bylo kritikou v časopise Harmonie označeno jako „český debut desetiletí“. V roce 2008 následovalo CD s díly Martinů, Sluky a Ebena. V roce 2010 natočil CD s kompletním dílem Antonína Dvořáka pro violoncello a orchestr se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Tomášem Netopilem. Kromě exkluzivní spolupráce s firmou Supraphon pravidelně realizuje nahrávky také pro Český rozhlas.

V letech 2010 až 2012 byl členem Karajanovy akademie v Berlíně. Jako stipendista pod vedením Sira Simona Rattla absolvoval mnohé koncerty jako člen Berlínské filharmonie a účastnil se komorních recitálů. S klavíristou Leif Ove Andsnesem zahrál v roce 2011 Dvořákův klavírní kvintet č. 2 a kritika v Berliner Zeitung označila koncert jako „fenomenální”.

Tomáš Jamník začal hrát na violoncello v pěti letech u profesora Mirko Škampy. Později pokračoval ve studiu na hudebním Gymnáziu Jana Nerudy v Praze pod společným vedením Mirko i Martina Škampy. Stal se úspěšným absolventem pražské Akademie múzických umění ve třídě prof. Josefa Chuchro a svá studia završil na Hochschule für Musik und Theater v Lipsku u prof. Petera Brunse a na Universität der Künste v Berlíně u prof. Jense Petera Maintze.

Tomáš Jamník je autorem práce na téma Dvořákových violoncellových koncertů a čerstvým držitelem doktorátu na Akademii múzických umění v Praze. Od současné sezóny je uměleckým ředitelem Akademie komorní hudby, která úzce spolupracuje s německou nadací Villa Musica a systematicky se věnuje vzdělávání mladých hudebníků v oboru komorní hudby.

(Zdroj: webové stránky Tomáše Jamníka)

www.tomasjamnik.cz

Foto Marek Novotný