O obrazu Česka v zahraničí, návratech domů, významných ženách i o Vítězslavě Kaprálové

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s Olgou Machoňovou Pavlů, českou dirigentkou žijící ve Švýcarsku 


Jste Významnou českou ženou ve světě – tedy držitelkou ocenění, které uděluje Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů společně se Senátem České republiky. Připadáte si sama jako významná Češka žijící v zahraničí? Slyšíte na slova jako „propagace Česka v zahraničí“, jakkoli to může znít jako fráze? Pokud ano, v čem hlavně svou úlohu v tomto směru spatřujete?

Zda si připadám jako „významná žena“? (smích) Každé ráno začnu pětiminutovkou před zrcadlem a přemítám o své významnosti. Zakrátko zjistím, že to s ní není nic moc, tak jdu dělat něco užitečného – věnovat se studiu partitur, které se mi hromadí na psacím stole, připravovat projekty, koncerty, vést zkoušky a tak dále.

Ale vážně: Českou republiku reprezentuji, kde se objevím, protože v každém programu, propagačním materiálu jakožto rozhovoru stojí, odkud jsem. Jsem na to patřičně hrdá být z malé, ale kulturní země v srdci Evropy. Vědomě naši zemi propaguji samozřejmě při sestavování programu koncertů, do nichž českou hudbu zařazuji velmi ráda (Dvořák, Janáček, Martinů a teď nově i Kaprálová!).

V Basileji, kde u Paula Sachera žil a zemřel Bohuslav Martinů, existuje mimo jiné od devadesátých let jeho festival (Musikfesttage B. Martinů), se kterým jsem už mnohokrát spolupracovala. Znala jsem se osobně i s panem Sachrem, který si mé hudební práce velmi cenil.

Jinak si tohoto ocenění samozřejmě vážím, obdržely jej ženy jako Madeleine Albright, Eliška Hašek-Coolidge, Ája Vrzáňová, Blanka Matragi, Eva Jiřičná, mnohé lékařky, spisovatelky, vědecké pracovnice, umělkyně… Za celoživotní dílo, kterého dosáhly v mnohdy velmi těžkých podmínkách (emigrace, perzekuce a tak dále). Takže to ve svém věku považuji jako ocenění své dosavadní činnosti, ale zároveň jako kredit do budoucna, že snad moje, pro ženu stále ještě neobvyklá práce má smysl.

Vědomě propagovat pozitiva a specifika naší země se mi zdá důležité i z toho důvodu, že ač mnozí lidé západní Evropy o naší zemi leccos vědí, jsme jim přeci jen vzdáleni jak jazykově, tak geograficky. Železná opona a neustálé řazení Česka k Východu, zejména Rusku, je tu latentně přítomno dodnes.Jak vůbec došlo na to, že jste šla studovat do zahraničí a jaké důvody jste měla pro to, tam i po studiu zůstat? Co vás v zahraničí vůbec drží?

Do švýcarské Basileje jsem odešla těsně po otevření hranic (1991) původně na rok, pouze jsem přerušila své studium dirigování na Pražské konzervatoři, což jsem učinila z nezměrné radosti z otevření hranic a možnosti vycestování jakožto z touhy poznat studium dirigování v cizině. To se mi v Basileji ovšem zalíbilo natolik, že jsem tam oba své studijní obory (sborové i orchestrální dirigování) chtěla i dokončit. Zvláště orchestrální dirigování, na které jsem měla profesora Manfreda Honecka, nyní světového dirigenta (a mimo jiné častého hosta České filharmonie), bylo úžasné a pro mě zcela určující.

Během studia jsem se tu seznámila s mým budoucím manželem, pěvcem Michaelem Pavlů (původně též z Prahy), se kterým jsme se po ukončení mého studia vzali a máme spolu dva syny. Tudíž náš pracovní i rodinný život se usadil ve Švýcarsku, kde máme uplatnění a nyní už i druhý domov.

Které ze svých dosavadních pracovních zkušeností považujete za nejzásadnější? A to jak pro vás osobně, tak z hlediska profesních referencí?

Jak už jsem předeslala: už samotné studium, jehož součástí byla široká praxe u mnohých symfonických a komorních orchestrů, bylo pro mě zásadní, protože s praktickými zkušenostmi stojí a padá celé dirigentské umění – v místnosti s klavírem a zrcadlem se tomu nenaučíte. Je zde třeba zpětná vazba interpreta.

Po studiu se mi poštěstilo pracovat jak s běžnými, tak vynikajícími tělesy. Například Basilejský symfonický orchestr, Opera v Zürichu, Radio-Sinfonieorchester Stuttgart, Radio-Sinfonieorchester Basel, městské orchestry v Bielu, Winterthuru, Státní opera v Praze, Stavovské divadlo, Pražská komorní filharmonie, Moravská filharmonie Olomouc, Filharmonie Brno…Zastavme se přece jen ještě u Významné ženy ve světě: Je to už skoro deset let, co jste toto ocenění převzala. Co se za tu dobu v tom, jak je Česko vnímáno v zahraničí, podle vás změnilo?

Česko mělo po sametové revoluci, a to především díky osobnosti Václava Havla, v západním světě ohromný kredit, což se bohužel v posledních letech mění k horšímu. Často bývám na vývoj u nás dotazována a neodpovídá se na to snadno.

S tím související a nejspíš ne úplně jednoduchá otázka, ale prosím zkuste odpovědět: Jak Česko, co se kulturní úrovně týče (myslím tím hlavně kulturní vyspělost národa a vše s tím související), hodnotíte v celoevropském kontextu? Ve srovnání s ostatními zeměmi?

České země mají velké poklady, mnohé osobnosti z politického, kulturního či sportovního života, které jsou běžně známé široké veřejnosti a nadto vysoce hodnocené (Komenský, Hus, Masaryk, Dubček, Havel, Albright, Čapek, Kundera, Kupka, Dvořák, Janáček, Martinů, Zátopek, Navrátilová, Lendl, Berdych).

Každý zná český hokej, tenis, pivo, sklo, auto Škoda. Též je hodnocen vysoký stupeň vzdělanosti, čeští vysokoškoláci mají v západní Evropě i Americe dobré jméno. Ve Švýcarsku je už od roku 1968 ohromný počet českých lékařů, vědců (fyziků: CERN – Ženeva či chemiků: v Baselu Roche, Novartis), jakož i hudebníků.

Myslím, že si celkově nestojíme nijak špatně. O tento obraz je ale třeba neustále dobře pečovat.Hovoříme spolu v předvečer koncertů, které budete mít už tento čtvrtek a pátek u dirigentského pultu Filharmonie Brno na počest Vítězslavy Kaprálové. Jaký vztah k její tvorbě, ale i životním osudům máte?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat