Sedmdesát let od apokalypsy: Rossiniho Stabat Mater v Dráždanech

  1. 1
  2. 2

Na pódium přicházejí členové symfonického orchestru, ale nikdo z auditoria je nevítá potleskem. Ani diváci, ani hudebníci spolu nehovoří; vše se odehrává téměř v tichosti. Před publikum následně předstoupí i sboristé, sólisté a nakonec dirigent. Když zdvihne ruce, ticho po několika vteřinách přeruší první tóny sakrální skladby. Aplaus se však nerozpoutá ani po jejím doznění. Dirigent se místo toho otočí čelem k posluchačům a ti, stejně jako umělci, součastně vstanou ze sedadel a asi minutu v této pozici setrvají. Dirigent poté mlčky pokyne účinkujícím, aby opustili jeviště, a všichni včetně něj tak nehlučně učiní. Nato se začnou tiše rozcházet i návštěvníci… Za takto nevšedních okolností se odehrávají Vzpomínkové koncerty (Gedenkkonzerten) orchestru Sächsische Staatskapelle Dresden už od roku 1951. Program se obvykle jednou či dvakrát opakuje, ale prvnímu z koncertů patří vždy 13. únor, tedy den, kdy začalo v roce 1945 ničivé bombardování Drážďan. Děsivé pandemonium nepřežilo okolo dvaceti tisíc lidí a z architektonické krásy „Florencie na Labi“ zbyla jen hromada trosek. Otázka, zda k tomu muselo v posledních týdnech druhé světové války opravdu dojít, se nad obnoveným (a vlastně stále obnovovaným) městem vznáší doposud. Spíše než hledat odpovědi je však důležité nezapomínat – a tradiční koncerty, které našly roku 1986 domov ve znovupostavené Semperově opeře, se na tomto procesu udržování kolektivní paměti podílejí více než důstojně.Historii a dalším okolnostem, spjatým s uvedeným fenoménem, jsem se věnoval ve svém loňském článku Triumf bez potlesku (najdete ho zde). Před rokem provedl šéfdirigent Staatskapelle Christian Thielemann s orchestrem, operním sborem a kvartetem vynikajících sólistů Verdiho Requiem. Mám za to, že i díky mimořádně emotivní atmosféře, která tehdy v divadle i mimo něj panovala, se mu podařilo dosáhnout neopakovatelného uměleckého výsledku. Monumentální mše za zemřelé od italského skladatele je navíc pro Gedenkkonzerten v podstatě ideálním dílem po hudební i myšlenkové stránce. Není proto divu, že Verdiho dílo zaznělo na těchto koncertech už ve dvaceti nastudováních, následováno Requiem Wolfganga Amadea Mozarta, Německým requiem Johannesa Brahmse (každé z nich bylo uvedeno devětkrát) a menším počtem duchovních opusů dalších autorů. Jaká skladba tedy byla vybrána pro Semperovu operu roku 2015, kdy se připomínalo sedmdesáté výročí zničení Drážďan? Poněkud překvapivě taková, která součástí Vzpomínkových koncertů dosud nikdy nebyla, přestože se jedná o duchovní dílo značně proslulé a za jiných okolností velmi často hrané.

Stabat Mater Gioacchina Rossiniho je ve své definitivní podobě z roku 1842 skutečně zvláštním příkladem duchovní kompozice. Po obsahové stránce se samozřejmě jedná o klasickou mariánskou sekvenci ze třináctého století, pojednávající o utrpení Boží Matky, sledující pod křížem umírání svého jediného syna Ježíše Krista. Jen v Itálii zhudebnili tento působivý latinský text di Lasso, Palestrina nebo Pergolesi, takže Rossini svým rozhodnutím navazoval na mimořádně bohatou tradici. Kdokoli by ovšem předpokládal, že skladatel, jenž svou aktivní kariéru uzavřel už před třinácti lety, překvapí posluchače dílem plným duchovní procítěnosti a pokory, se musel přesvědčit, že Rossini – zkrátka zůstal Rossinim. Proslulému milovníkovi všech pozemských radostí by takový obrat patrně stejně uvěřil jen málokdo, a tak spatřila světlo světa skladba, opírající se především o všechny přednosti předchozí autorovy světské tvorby. Orchestrální dílo pro velký sbor, soprán, mezzosoprán, tenor a bas je plné skvělých melodických nápadů i vpravdě operních efektů. Operní premiéře se konečně podobalo i první uvedení Stabat Mater v pařížském sále Ventadour 7. ledna 1842. Nadšení publika bylo nesmírné, tři z deseti částí díla musely být opakovány (!) a po premiéře následovalo ještě třináct vyprodaných repríz. Krátce nato se nová hudební senzace objevila i v Rossiniho rodné Itálii a slavnou boloňskou premiéru neřídil 18. března nikdo menší než Gaetano Donizetti. A sluší se ještě doplnit, že slavnostní provedení Stabat Mater připomnělo v milánském Teatro alla Scala v roce 1892 i sté výročí Rossiniho narození – a za dirigentským pultem stanul sám Giuseppe Verdi.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Rossini: Stabat Mater -M.W.Chung (Drážďany 2015)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
ferdinand

Děkuji za tento zajímavý článek o pietních vzpomínkách na jednu z nejstrašnějších událostí minulého století. Nechci zde zavádět historické debaty, jen jednu poznámku, počet 20 000 obětí tohoto nesmyslného náletu je hodně podsazený, existují i studie hovořící o minimálně 100 000 obětí. ale každý zbytečně zmařený život je nenahraditelný a výše uvedené vzpomínky je důstojně připomínají. RIP

Robert Rytina

Vážený pane Ferdinande, děkuji za Váš komentář. Údaje o počtu obětí náletu na Drážďany v únoru 1945 v mém článku vycházejí z posledních odhadů renomovaných historiků, o něž se v Německu opírají i oficiální místa. Konkrétně je uváděno osmnáct až dvacet pět tisíc mrtvých. Myslím ale, že v kontextu není ani tak důležitý přesný počet, jako Vaše slova, že každý zbytečně zmařený život je nenahraditelný… Srdečně zdravím.