O přátelství s humorem i ironií: pohybová one-man-show

Tanec, pohybové divadlo, fyzické divadlo, nový cirkus, mnoho současných směrů v performativním umění se překrývá, doplňuje, vznikají inscenace, které si berou ze všeho kousek a brání se zařazení, a přece je škoda nevšímat si jich jen proto, že nesedí do některé z ideálních kategorií. Divadlo Alfred ve dvoře je v tomto směru expertem, zařazuje do svého dramaturgického plánu množství nadžánrových inscenací, u kterých většinou netušíte předem, která složka vystoupí do popředí a jaký divadelní tvar vás vůbec čeká. Je to risk, který se někdy vyplatí, a někdy ne. Inscenace mladého performera Florenta Golfiera Umbilicus se zařazení také poněkud vzpírá, ale za povšimnutí rozhodně stojí. V Alfredu ji diváci dostali jako malý vánoční dárek na povzbuzení.

Právě tak totiž tato pohybová hříčka působí. Florent Golfier je francouzský herec, performer, každopádně umělec s pohybovým nadáním, kterému není cizí práce s tělem a pohyb. Je absolventem brněnské JAMU, kde studoval v Ateliéru klaunské, scénické a filmové tvorby, a klauna v sobě nezapře. Svou inscenaci složil z ingrediencí, k nimž patří herectví, klaunérie i současný tanec, který je spíš zdrojem než prostředkem jeho výkonu. Umbilicus je komická hříčka s vážným podtextem, o hledání a ztrátě identity, o významu přátelství v současném světě sociálních sítí. Název je latinským výrazem pro pupík, možná tedy trochu navozuje asociaci spojení Umbilicus mundi, pupek světa, sebestřednost a egoismus člověka. Pravděpodobně to však bude spíš shoda náhod, byť vlastní břišní svalstvo tohoto autora a performera v jedné osobě hraje v inscenaci důležitou roli.Florent se divákům nejprve představí jako mladík mající zdánlivě všechny záležitosti pod kontrolou. Běžná situace ze života: pospícháte odkudsi kamsi, v jedné ruce kelímek kávy, v druhé složku s dokumenty, a najednou neodbytné drnčení telefonu. Florent rozehrává scénku v klaunském stylu, v níž potřebuje vyřešit, kam na svém těle odložit všechny potřebné věci, současně držet telefon, vytáhnout z batohu diář, peněženku, propisku a další a další, a zatím udržet vřelou konverzaci s protějškem na telefonu. Situace samozřejmě skončí v absolutním chaosu, který jako by dovršil proces, kdy vám pomyslně přeskočí v hlavě a začnete bláznit. A tak se nejprve rozletí po jevišti papíry, roztočený batoh a nakonec performer hledá uklidnění ve floor worku, v gradujících pohybových sekvencích v kruhu mezi vší spouští, již natropil.Je zručný v zacházení s rekvizitou. Banální nasazení batohu na hlavu dokáže podat jako zrod málem mimozemské bytosti. A v následující pohybové etudě se zase zcela vtěluje do reflexů hravého psa. Snaha o první interakci s publikem nevychází, divačka nechce psíkovi hodit batoh k aportování. A tak se mění zase v jiného tvora, opět s batohem místo trupu, a protože své tělo ovládá díky praktikování jógy, dovede se vměstnat do krkolomné pozice, v níž připomíná čtyřnohého pavouka. Pak jako kdyby etapa bláznění pominula a náš mladý muž se vrací k existenci člověka.Název díla je ozřejměn v pohybové sekvenci, kdy zapracuje především light design a my z mladíka neuvidíme skoro nic jiného než odhalené břicho, které dokáže rozpohybovat tak, jako kdyby šlo o ústa. A také se vlastním hlasem doprovází, snad jako by chtěl naznačit druhý hlas uvnitř své osobnosti, který na sebe bere groteskní podobu (a je to konec konců on, tento střed těla, po němž je inscenace pojmenována, ačkoli sázím, že na začátku byl náhodný pohybový nápad, a ne úmysl). Hlas je ostatně v současném alternativním divadle často náhradou jakéhokoli hudebního doprovodu. Také tato inscenace si v řadě míst vystačí s tichem či hlasem, a těch několik kousků soudobé či konkrétní hudby, jež ticho přeruší, zřejmě performerovi ani nestálo za zmínku v programu. Nachází rytmus ve vlastním těle, určuje si jím vnitřní napětí a nutí tím diváky o to víc, aby se na něj napojili.Lehce znepokojivá část věnovaná vztahům z „přáteli“ na sociálních sítích začíná nevinnou otázkou „Who wants to be my friend?“ Florent sleduje publikum s nevinně prosebným výrazem, takže několik diváků souhlasí, že se stanou jeho přáteli, a vezmou si papírky, aby mohli napsat svůj kontakt, ten má napsat facebook, ten instagramový účet… A odvážná divačka příslušející zřejmě k týmu divadla se uvolí hrát úlohu „best friend“ a sestoupit do arény. Ne, tato situace skutečně není nahraná a diváci se velmi dobře baví, když se nedobrovolná taneční partnerka pouští s Florentem do živých kreací na populární diskotékový song. Interakce s publikem je dnes velmi populární, ale málokdo zachází tak daleko, aby si diváky skutečně bral na jeviště a zapojoval je do inscenace. Většinou zůstává u verbální komunikace a i té se obecenstvo většinou obává v předtuše, že by se mohlo ocitnout i na scéně jako v tomto případě.

S vypůjčeným telefonem přiloženým bez držení u ucha provede performer poslední obchůzku svých „přátel“ a sérii akrobatických kousků na zemi. V poutavém kusu je jen škoda nepochopitelného závěru, pointa s lahví od Coca Coly naplněné vazkou tmavou barvou, kterou si performer lije na tělo, je naprosto nečitelná.Florent Golfier zanechává publikum pobavené, ale váhající ve tmě s potleskem, možná diváci očekávají další vtělení do živočišné říše, břichomluvecký trik nebo společný taneček. Ale nabízí jim také hodně materiálu k přemýšlení. O tom, jakou hodnotu mají virtuální přátelství, která navazujeme a často sbíráme do počtu, o plytkých telefonních hovorech, o bytostné potřebě mít kolem sebe přátele, ale jaké? Je příjemné vidět, že i v té nejmladší generaci ještě koluje laskavý humor, že ne všichni trpí nutkáním zahalit svůj umělecký svět do deprese a krutých výjevů. Komice sláva a mladému Francouzi zdar!

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Umbilicus
Choreograf: Florent Golfier
Light design: Zuzana Režná
Stage design: Monika Urbášková
Premiéra duben 2014 Francouzská aliance Brno
(psáno z reprízy 10. 12. 2014 divadlo Alfred ve dvoře Praha)

Performer – Florent Golfier 

www.alfredvedvore.cz

Foto archiv, Franzouzský podzim 2014