O slovo se výrazně hlásí moravská metropole

Opera a balet v Československu v době první republiky (3) - Hlavnímu městu markrabství moravského, které bývalo v časech podunajské monarchie nazýváno nejsevernějším předměstím Vídně, přinesl vznik Československé republiky prudké změny ve všech směrech jeho vývoje. Město, které kolem roku 1890 dosáhlo sta tisíc obyvatel, jejich počet v roce 1919 více než zdvojnásobilo. Bylo k němu (celé tři roky před Prahou) přičleněno dvaadvacet sousedních obcí včetně měst Královo Pole a Husovice těsně na ně navazujících. A ve většině těchto obcí výrazně převažovalo české obyvatelstvo, což znatelně pozměnilo národnostní složení populace.

Další změna byla pro Brno možná ještě důležitější. K první české vysoké škole, kterou bylo v roce 1899 založené Vysoké učení technické, přibyly ihned po vzniku republiky další vysoké školy – Masarykova univerzita a dále vysoké školy zemědělská, lesnická a veterinární a byla založena Konzervatoř včetně mistrovských tříd. Na místa pedagogů byli přijati vesměs relativně mladí, moderně myslící specialisté se zkušeností z Prahy i odjinud a do Brna mířilo stále více studentů. To vše mimořádně ovlivnilo kulturní a umělecké dění. S nimi přicházelo nové a perspektivní publikum. Bylo jasné, že brněnské divadlo se musí od základu proměnit.

Jiří Mahen, který byl v té době povolán do funkce dramaturga činohry, ve svém článku Pryč s divadelní idylou, týkajícím se situace divadla na Moravě, mimo jiné napsal: „Bylo dosud Popelkou, nežilo, živořilo a každému, kdo to s ním myslel poněkud upřímněji než ti ostatní, kdož z divadelní mizerie žili a tyli, bylo z toho úzko.“ A přidává k tomu na jiném místě: „Byly okamžiky, kdy se zdálo, že se například na Moravě nezbavíme ostudy s brněnskou Boudu (poznámka autora: název používaný pro divadlo na Veveří), že v celé řadě měst zmůžeme se jenom ma quasireprezentativní jevištíčka a že budeme ještě osudu vděčni, když se aspoň k nim dostaneme.“

Naštěstí se i v tehdy vládnoucích komplikovaných společenských a politických poměrech situace v brněnském divadle řešila rychle a rázně. Sezona 1918/1919 proběhla ještě víceméně ve starém duchu. Z opery bych vyzvedl premiéru opery chorvatského skladatele Ivana Zajce Nikola Šubić Zrinjski a působení dirigenta Karla Boleslava Jiráka, který nastudoval například kompletní Fibichovu a Vrchlického trilogii melodramat o Hippodamii, ale rychle se připravovaly zásadní změny. Především se pro brněnské Národní divadlo podařilo velmi rychle získat vysoce reprezentativní budovu německého Městského divadla, jedno z nejzdařilejších divadel, jež slavná vídeňská firma Fellner a Helmer postavila po celé Evropě.

Před divadlem se rázem otevřely zcela jiné možnosti, což se samozřejmě týkalo zejména opery, pod níž tehdy spadal i operetní a baletní provoz. Bylo nutné hledat a rychle najít vedoucí pracovníky, kteří budou schopni dostát novým podmínkám a provést změny, jež postupně vymaní divadlo z provincionalismu a povedou k nekonvenčnímu přijímání divadla.

Do funkce ředitele byl vybrán zkušený divadelní direktor, který se ve své kariéře setkal s  nejrůznějšími problémy, jež rád barvitě popisoval ve svých spiscích, z nichž nejznámější je Vinohradský případ, autor zdařilých a velmi populárních komedií Václav Štech. O činohru se víceméně postaral sám. Jeho nejbližším spolupracovníkem se na doporučení samotného Leoše Janáčka stal hanácký rodák František Neumann, dirigent a ve své době docela úspěšný autor několika oper, působící v řadě německých operních scén, zejména dlouhé roky jako druhý dirigent v opeře ve Frankfurtu nad Mohanem.

František Neumann ještě před svým nástupem vyvinul značnou iniciativu, aby mu byly vytvořeny podmínky pro realizaci jeho plánů, což se mu podařilo. Získal podporu veřejných činitelů a provozovatele divadla, kterým bylo Družstvo Národního divadla v Brně. Do čela této formace byl postaven profesor doktor František Weyr, vynikající český právník, který už dvacet let působil v Brně jako profesor Vysokého učení technického a po založení Masarykovy univerzity se stal jedním ze zakladatelů její právnické fakulty. Ve druhém díle svých Pamětí, Za republiky (1918–38), podal mnohá zajímavá svědectví o problémech brněnského divadla v době, během níž svou funkci vykonával.

Operní soubor byl personálně značně posílen, počet členů byl fakticky zdvojnásoben. Orchestr měl od této chvíle kolem šedesáti členů, počet členů sboru se blížil padesátce a v baletu přesahoval dvě desítky, přičemž mezi členy i bylo několik mužských tanečníků.

Personální vybavení souboru ovšem bylo pouze základním předpokladem pro Neumannův náročný program. Na rozdíl od Prahy, kde si Opera Národního divadla minimálně od úspěšného vídeňského zájezdu v roce 1892 a zejména v éře Karla Kovařovice vybudovala renomé souboru, který je schopen konkurovat velmi kvalitní pražské opeře německé, Neumann musel v mnoha směrech realizovat své záměry od samotných základů. Navíc repertoárová šíře brněnského souboru byla širší než v Praze, kde zejména ve dvacátých letech výrazně dominoval repertoár český.

František Neumann byl angažován jako dirigent a šéf opery, ale jako odchovanec německých operních scén považoval minimálně za stejně důležité, aby divadelní orchestr pravidelně pořádal náročné symfonické koncerty, což je praxe v německých operních divadlech platná dodnes.

K prosazení svých představ potřeboval spolupracovníky. Jako druhý dirigent se úspěšně uplatňoval Jan Janota, který nastudoval řadu českých oper včetně novinek. V roce 1925 odešel z divadla a stal se šéfdirigentem orchestru brněnského Radiojournalu. Postupně Neumann v divadle zaměstnával své (a Janáčkovy) žáky Břetislava Bakalu a posléze Zdeňka Chalabalu. Do divadla přivedl i velmi talentovaného Rudolfa Kvasnicu, jenž potom své schopnosti věnoval převážně lehčí múze, a Vilibalda Rubínka, který po desítky let vykonával funkci sbormistra.

Mimořádné důležité bylo pro Neumanna obsazení funkce režiséra. Jeho představě moderního operního divadla pochopitelně nevyhovovala dosavadní praxe, dle níž se práce režiséra omezovala spíše na aranžmá pohybu zpěváků na jevišti, eventuálně vymýšlení takzvaných špílců. Ke spolupráci přizval Ferdinanda Pujmana, který v Brně vytvořil několik velmi dobrých inscenací, a poté, co Ostrčil angažoval Pujmana do Prahy, padla jeho volba na devětadvacetiletého profesora dějin divadla, mimiky a estetiky na Pražské konzervatoři a redaktora Lidových novin Otu Zítka.

Zítek nabyl vynikajícího vzdělání, jednak ve Vídni, kde studoval uměnovědné obory, a jednak v Praze, kde například soukromě studoval kompozici u Vítězslava Nováka. Po příchodu do divadla projevil značnou schopnost v práci s hercem. Té se věnoval na výzvu ředitele brněnské Konzervatoře Jana Kunce řadu let jako pedagog vyučující herectví adepty zpěvu.

Byl režisérem většiny inscenací Františka Neumanna, zejména těch, které můžeme považovat za profilová představení oněch let. Kritika vyzvedávala jeho hudebnost, pochopení partitury a smysl pro jevištní řád, pro styl díla, byl vyzvedáván jeho způsob práce s herci. Byl velmi náročný a přísný k sobě i ke svým spolupracovníkům. Jeho režijní výklad oper Leoše Janáčka byl ve své době považován za ideální.

Poté, co se František Neumann stal po Václavu Štechovi v roce 1925 ředitelem divadla, byl jeho neodmyslitelným pomocníkem ve všech směrech. Měl smysl pro všechny žánry. Podílel se jako režisér na baletních inscenacích a symptomatický v tomto směru byl také jeho a Neumannův průnik do interpretace operetního žánru, který podnikli v inscenaci Straussova Cikánského barona.

Slavnostní zahájení provozu v budově, která dostala název Divadlo Na hradbách, proběhlo 23. srpna 1919 v plném lesku. Nové nastudování Její pastorkyně pod taktovkou Františka Neumanna a v režii Rudolfa Waltra se za přítomnosti Mistrovy setkalo s mimořádným úspěchem. V hlavních rolích se o něj zasloužili výtečná dramatická pěvkyně širokého hlasového rozsahu, vídeňská rodačka Marie Veselá v roli Kostelničky, lyrická sopranistka Božena Snopková v roli Jenůfy a představitelé Laci a Števy, Pavel Jeral a Valentin Šindler.

V dalších dnech následovala v rychlém sledu představení Prodané nevěsty a Hubičky pod taktovkou Jana Janoty a minicyklus uzavřela 28. srpna Verdiho Aida, kterou dirigoval František Neumann.

Další slavný den zažila budova pánů Fellnera a Helmera o dva roky později, 26. září 1921. Divadlo navštívil prezident Masaryk v doprovodu dcery Alice. Původně si naplánoval pouze návštěvu prvního jednání Prodané nevěsty, ale představení pod taktovkou Františka Neumanna jej tak uchvátilo, že zůstal až do konce. Podle svědectví tehdejšího divadelního časopisu Šepty Tomáš Garrigue Masaryk prohlásil, že „tak dokonalého představení ještě svědkem nebyl“. Ve stejném čísle a ve stejném duchu komentoval Masarykovu návštěvu ve svém v hanáckém nářečím psaném, pravidelném a oblíbeném fejetonu představitel Števy Valentin Šindler, který se už tehdy připravoval svou budoucí úspěšnou kariéru Stréčka Křópala z Břichovan.

Od prvních okamžiků Neumannova šéfování bylo evidentní, že v něm získalo Brně mimořádnou osobnost, umělce nejen velmi talentovaného a schopného své mnohdy originální novátorské názory a podněty prosadit v praxi, ale také umělce se širokým rozhledem, který je schopen vyvést brněnské hudební umění do zcela jiných sfér, než ve kterých se do té doby pohybovalo.

Zásadní roli zde sehrálo i naprosté porozumění mezi Neumannem a Leošem Janáčkem – Neumann se usilovně věnoval jeho dílům, jak operním, tak symfonickým. Jeho janáčkovské premiéry se staly mimořádnými událostmi, na něž se sjížděli domácí i zahraniční odborníci. Jeho první divadelní premiérou byla v roce 1921 Káťa Kabanová s výborným výkonem Marie Veselé v titulní.

Na podzim 1924 následovala s napětím očekávaná Liška Bystrouška, kterou režíroval jako všechny další Neumannovy inscenace Janáčkových děl Ota Zítek. V půvabné scéně Eduarda Miléna. Inscenaci vévodil pěvecky i herecky dokonalý triumvirát Hana Hrdličková (Bystrouška), Božena Snopková (Lišák) a Arnold Flögl (Revírník).

V roce 1925 Neumann poprvé představil divákům Janáčkovu operní prvotinu Šárka, v niž čtveřici sólistů tvořili Hana Pírková, Emil Olšovský, Arnold Flögl a Valentin Šindler. A o rok později byla poprvé provedena v definitivním znění opera Výlet pana Broučka do Měsíce. Skvělým interpretem titulní role byl Valentin Šindler.

Triumfální bylo přijetí premiéry Věci Makropulos s Alexandrou Čvanovou, Zdeňkem Otavou a Emilem Olšovským v hlavních rolích na podzim 1926, o díle jsme podrobněji psali u příležitosti stoletého výročí jeho premiéry (najdete zde).

Česká opera se stala jedním z hlavních bodů Neumannova tvůrčího zájmu, V roce 1924 uvedl cyklus všech Smetanových oper (s výjimkou fragmentu Violy). Neumann jako šéf a zhusta i jako dirigent věnoval velkou pozornost dílu Antonína Dvořáka, připomeňme Rusalku, Jakobína, Čerta a Káču, Dimitrije a jevištní provedení oratoria Svatá Ludmila. Z díla Zdeňka Fibicha je třeba zdůraznit inscenace oper Hedy, Šárka, Pád Arkuna a trilogii o Hippodamii. Byly hrány opery Foersterovy včetně novinek Srdce a Nepokoření.

Původní tvorbě věnoval František Neumann maximum pozornosti. V úvodní sezoně uvedl hned tři novinky. Vedle jeho vlastní Ekvinokce to byla dětská opera Jaroslava Křičky Ogaři a v jednom večeru Ostrčilovo Poupě spolu se Zichovým Malířským nápadem. Z dalších novinek jmenujme Legendu z Orinu Otakara Ostrčila, Zvíkovského raráška, Lucernu a Dědův odkaz Vítězslava Nováka. Mimořádným počinem bylo první uvedení opery Bohuslava Martinů Voják a tanečnice v roce 1928.

Velkou péči věnoval dílům moravských skladatelů, ať se jednalo o opery Osvalda Chlubny Pomsta Catullova a Síla touhy anebo Ukradené štěstí Vladimíra Ambrose. Na scénu se v Brně dostala i jediná opera Oskara Nedbala Sedlák Jakub a pochopitelně byly hrány i další opery Neumannovy Beatrice Caracci a jeho nejúspěšnější jevištní dílo Milkování, stejně jako opera režiséra Oty Zítka Pád Petra Králence. V jednom večeru byla provedena díla Karla Boleslava Jiráka Žena a bůh a Vogelova Mareja. Neumann uvedl rovněž dvě opery českého autora působícího na Slovensku Emanuela Maršíka, Černý leknín a Studentskou lásku, k níž libreto napsal ředitel divadla Václav Štech.

Bohatě byla na repertoáru zastoupena německá opera. Mezi své velké úspěchy zařadil Neumann inscenace děl Richarda Wagnera, Tannhäusera, Lohengrina, Bludného Holanďana či Valkýry, a troufl si i na první (a dosud jediné) brněnské provedení Tristana a Isoldy, v níž slavila triumf Marie Veselá. Jejím partnerem v roli Tristana byl Pavel Jeral. Totéž lze říci i o Neumannových inscenacích Straussova Růžového kavalíra a Elektry s výborným obsazením hlavních interpretů (Pírková, Hloušková, Tichá, Otava).

Z italských oper je třeba se zmínit alespoň o Verdiho Otellovi a Rossiniho Lazebníkovi sevillském, z děl francouzských na prvním místě o Debussyho Pelléovi a Mélisandě s vynikajícím Karlem Zavřelem v titulní roli.

V listopadu 1921 zachránil Zavřel pražskou Ostrčilovu premiéru této opery, když na poslední chvíli zaskočil za tenoristu, který nestihl náročný úkol zvládnout. Dále pak to byly Charpentierova Louisa, Bizetova Carmen a Offenbachovy Hoffmannovy povídky.

Ruská operní tvorba byla zastoupena především Musorgského Borisem Godunovem a Sněguročkou Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova, tvorba osmnáctého století Gluckovým Orfeem a Eurydikou a Donem Juanem, Mozartovou Figarovou svatbou a Kouzelnou flétnou. Prvního českého uvedení se v Brně dočkala Ravelova Hodina Španěl. Ve své poslední sezoně nastudoval Neumann spolu s režisérem Otou Zítkem průkopnickou inscenaci opery Ernsta Křenka Jonny hraje dokola, v níž dvojici hlavních protagonistů ztvárnili Zdeněk Otava a Hana Pírková.

Analogicky jako Ostrčil s Pujmanem v Praze si Neumann se Zítkem v Brně si postupně vytvářeli kompaktní soubor, jehož složení co nejlépe vyhovovalo jejich dramaturgickým a interpretačním záměrům a cílům.

Mezi sopranistkami čelné místo zaujímala v prvních letech představitelka Isoldy a dalších heroin Marie Veselá, která ale spolu se svým manželem, barytonistou Štěpánem Chodounským záhy odešla do Národního divadla, kde se později stala po řadu desetiletí jednou z nepostradatelných interpretek mezzosopránového a altového oboru. Dramatický obor byl v prvních letech spjat především s Albou Sehnalovou (Libuší v Neumannově smetanovském cyklu) a poté téměř výhradně s Hanou Pírkovou a obor koloraturní s dlouholetou sólistkou souboru Marií Fialovou.

Skvěle se prosadila sopranistka Alexandra Čvanová, považovaná ve své době za ideální představitelku Rusalky, Jenůfy či Taťány v Evženu Oněginovi. V širokém hlasovém rejstříku se dobře uplatnila pozdější významná pěvecká pedagožka Běla Rozumová. K dlouholetým protagonistkám mezi soprány patřily Božena Snopková a Karla Tichá. Velkým příslibem se jevila rovněž první představitelka Bystroušky Hana Hrdličková, která ale, bohužel, záhy jeviště opustila. Spolehlivou interpretkou subretních rolí byla vynikající Musette v Pucciniho Bohémě Jožka Mattesová.

V mezzosopránovém a altovém oboru vévodily tři výborné zpěvačky, Jelena Ježičová, Marie Hloušková a Marta Dobruská.

Mezi tenoristy zaujímal v prvním pětiletí nejvýznamnější místo pěvec s mimořádným hlasovým rozsahem, který střídal tenorové role s barytonovými a současně byl i velmi dobrým hercem, Karel Zavřel. Byl výborným představitelem Borise v první inscenaci Káti Kabanové a byl rovněž prvním interpretem Janáčkova Zápisníku zmizelého. Vedle něj se výrazně prosadil již několikrát zmíněný Valentin Šindler a řadu úspěšných rolí měl na svém kontě i Pavel Jeral, jenž se později věnoval pedagogické činnosti a v době okupace se stal obětí holocaustu.

Dominantní osobností se na dlouhá léta stal interpret hrdinných rolí Emil Olšovský. V polovině dvacátých let přišel všestranný Antonín Pelc, který byl mimořádně platným členem souboru po více jak čtyři desítky let. Buffotenorový obor byl obsazen velmi oblíbeným představitelem učitele Bendy v Jakobínovi či Triqueta v Evženu Oněginovi Bedřichem Zavadilem a bratrem Valentina Šindlera Václavem.

Z barytonů jmenujme velmi slibného, předčasně zesnulého Pavla Jernera, Ferdinanda Poura, který ze zdravotních důvodů musel poměrně záhy pěvecké činnosti zanechat, a u diváků oblíbeného Bohdana Černíka, který střídal své působení v českém divadle s divadlem německým, ale své nejvlastnější místo nalezl jako pěvecký pedagog (někdy se jeho jméno uvádí v německé podobě Theodor Czernik). Krátce působil v souboru také Stanislav Muž. Fenoménem druhé poloviny dvacátých let se stal Zdeněk Otava, který po příchodu z Bratislavy vyzrál v Brně v mimořádnou osobnost.

V basovém oboru dominoval v první fázi Neumannova šéfování Rudolf Kaulfus, vedle kterého působil basbarytonista Jaroslav Tyl. V roce 1924 byl do souboru opery angažován Arnold Flögl, který v Brně strávil možná šest nejúspěšnějších let své znamenité kariéry. Kromě svých pěveckých předpokladů a brilantní pěvecké techniky byl také velmi talentovaným hercem. Na sklonku jeho života využil jeho schopností i film (Čapkovy povídky, Pytlákova schovanka).

Velice oblíbený u publika byl představitel především komických rolí Jaroslav Čihák. Bohužel, tento podle svědectví pamětníků neodolatelný představitel Kecala, doktora Bartola a podobného typu rolí se díky svému stylu života dostal do sporu se zákonem a jeho život skončil smutnou osobní tragédií. V polovině dvacátých let přišli do souboru dva noví basisté, skvělý interpret hlubokých poloh Leonid Pribytkov a všestranný, herecky výtečně disponovaný Vladimír Jedenáctík, který se také v pozdějších letech jako člen Národního divadla prosadil v četných rolích jako filmový herec (Petrolejové lampy, Farářův konec a další).

Pro mnohé z mladých sólistů bylo působení v Neumannově a Zítkově souboru tou nejlepší možnou školou.

František Neumann ani v období svého ředitelování nepřestal pořádat pravidelné symfonické koncerty. Pro zrání kvality orchestru byly dle jeho názoru nepostradatelné a stejného názoru byl i jeho dlouholetý koncertní mistr, pozdější profesor dirigování a rektor JAMU František Kudláček. Bývalo těch koncertů zhruba osm za sezonu a jejich repertoár byl mimořádně náročný. Byla na nich uváděna špičková díla českých autorů, pravidelně se na nich objevovala díla současníků. Brněnští milovníci hudby na jednom z nich měli poprvé možnost slyšet Janáčkova Tarase Bulbu.

Zazněla na nich řada děl Mozartových, ojedinělými počiny byly kompletní cyklus symfonií Ludwiga van Beethovena a plánovaný kompletní cyklus symfonií Gustava Mahlera, který nebyl dokončen pouze kvůli nečekanému Neumannovu úmrtí. V jediné sezoně 1926/1927 zaznělo například postupně šest Mahlerových symfonií. Zcela mimořádným počinem bylo uvedení Písní z Gurre Arnolda Schönberga, k němuž došlo v roce 1925 za účasti skladatele.

Když si uvědomíme, že šedesátičlenný orchestr tehdy zabezpečoval veškerý operní a operetní repertoár v divadle a vedle toho hrál abonentní koncerty na vysoké interpretační úrovni, o čemž svědčí recenze odborníků, jako byli Vladimír Helfert či Gracián Černušák a další – je nutné se před tehdejšími brněnskými hudebníky a jejich šéfem hluboce sklonit a poděkovat jim za to, co v Brně tehdy pro operní a koncertní život vybudovali.

Profesor Jan Racek hodnotil Neumannův dirigentský projev v jeho medailonku v Postavách brněnského jeviště následovně: „Bylo přímo požitkem sledovat jeho promyšlená, precizní a důrazně modelovaná dirigentská gesta, s nimiž ztvárňoval do pevně ukuté dirigentské podoby zvukové podstaty partiturový zápis interpretovaných skladeb… Byl to nesporně dirigent světového formátu, který svými promyšlenými dirigentskými výkony vzbuzoval podiv nejen u domácí, ale i u zahraniční kritiky.“

V zimě 1928 se Neumann chystal na premiéru Mozartova Dona Giovanniho (tehdy se této opeře říkalo Don Juan), když prudký zápal plic, který si patrně přivodil neopatrným prochlazením, nečekaně ukončil 25. února 1929 jeho život. Inscenaci opery oper v režii Oty Zítka se Zdeňkem Otavou v titulní roli přivedl k premiéře Zdeněk Chalabala. Na základě rozhodnutí nadřízených orgánů převzal Ota Zítek i řízení divadla.

Zítek se chopil ředitelské funkce s elánem a energií sobě vlastními. Velkou péči věnoval činohře. Ve snaze o moderní divadelní projev do jejího čela povolal Jindřicha Honzla a ke spolupráci přizval i Emila Františka Buriana. Operu ale nijak nezanedbával, pokračoval v cestě nastoupené Františkem Neumannem a jako režisér působil pravidelně i v baletu, který převzal mladý, mimořádně talentovaný choreograf Ivo Váňa Psota. Nadále se věnoval operní režii.

Ke dvojici dirigentů Chalabala a Bakala přibyl v roce 1929 teoreticky velmi fundovaný Antonín Balatka, absolvent Pražské konzervatoře a mistrovské školy Vítězslava Nováka. Po léta působil jako úspěšný dirigent ve slovinské Lublani, kde velmi propagoval českou hudbu. Trojice Chalabala, Bakala, Balatka se téměř po tři sezony starala o hudební nastudování operních inscenací.

V Lublani si Balatka vydobyl významnou pozici a velmi tam propagoval českou hudbu. Brzy se ukázalo, že jeho angažování bylo přínosné. Prosadil se jako kvalitní dirigent a po čase rovněž jako schopný režisér. Vedle toho využíval svých značných teoretických znalostí jako dramaturg a redaktor divadelního časopisu. Jeho nejvýznamnější inscenací v prvních sezonách po nástupu bylo v roce 1931 hudební nastudování Wagnerova Siegfrieda.

V něm se zaskvěli v titulní roli Emil Olšovský, který podobně jako deset let před ním Karel Zavřel v případě Pelléa a Mélisandy zachránil rychlým záskokem pražskou premiéru této opery. Výbornou partnerkou mu byla nová členka opery, dramatická sopranistka Marie Minaříková-Štrosová, jež ale, bohužel, musela po dvouletém angažmá ze zdravotních důvodů divadlo opustit. Ve stejném oboru se ale o generaci později výtečně v divadle prosadila její dcera, nezapomenutelná představitelka Kostelničky a Emilie Marty Marie Steinerová. V postavě Albericha se mohli diváci setkat s dalším novým členem opery a jedním z jejích budoucích protagonistů, basbarytonistou Vlastimilem Šímou.

Nejvýznamnější premiérou v období dvouapůlletého Zítkova ředitelování byla premiéra Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu. Dílo dokončili a upravili ve spolupráci se Zítkem dva Janáčkovi žáci, dirigent premiéry Břetislav Bakala a hudební skladatel Osvald Chlubna.

Dalším velkým úspěchem souboru bylo Chalabalovo a Zítkovo nastudování Jeremiášových Bratří Karamazových. Kritika ocenila jak celkovou podobu inscenace, tak řadu velmi zdařilých výkonů. Za všechny uveďme Emila Olšovského v roli Míti, Arnoda Flögla jako Smerďakova a obě představitelky ženských rolí, Marii Hlouškovou (Kateřina) a Alexandru Čvanovou (Grušenka).

Z dalších premiér tohoto období připomeňme nová nastudování Její pastorkyně, Hubičky anebo Tajemství či Foersterovu Jessiku s působivým Shylockem Arnolda Flögla, jenž ale záhy poté vyměnil Brno za Bratislavu. Dirigent Antonín Balatka a režisér Ota Zítek se postarali o nové nastudování Mozartovy Figarovy svatby, v němž se v roli hraběte představil v jedné ze svých prvních brněnských kreací noblesní barytonista Géza Fišer. V d’Albertově Nížině v roli Marty zaujala další z posil souboru, sopranistka Božena Žlábková. Novou původní tvorbu reprezentovala opera Jaroslava Křičky Bílý pán aneb těžko se dnes duchům straší.

Díky dirigentům Zdeňku Chalabalovi, který se projevil jako znamenitý operní specialista a hudebník s širokou orientací, a Antonínu Balatkovi s jeho jihoslovanskou zkušeností se v Brně začala prosazovat orientace na slovanskou operní tvorbu, převážně (ale nejen) na ruskou. V Chalabalově a Zítkově inscenaci Borodinova Knížete Igora zazářil v titulní roli další z nových sólistů souboru, Nikola Cvejič. Posléze prokázal své kvality i v titulní roli v Musorgského Borise Godunova. V Chalabalově a Zítkově inscenaci této opery vystoupil v titulní roli v roce 1932 Fjodor Šaljapin.

Další významnou inscenací ruské opery byla Čajkovského Piková dáma, kterou nastudoval v té době velmi slavný ruský dirigent Nikolaj Malko v režii Chorvata Branka Gavelly. Představitelkou Lízy byla Alexandra Čvanová a po jejím boku v roli Heřmana stanul její budoucí dlouholetý jevištní partner, tenorista Gustav Talman. Dalším novým tenoristou byl Jihoslovan Juraj Hančevič, jenž se poprvé představil v roli Cavaradossiho v Pucciniho Tosce, ale později se věnoval především interpretaci špičkových tenorových postav v operetách.

Operní tvorbu jižních Slovanů reprezentovala opera Jakova Gotovace Morena, jejíž inscenace byla dílem dirigenta Antonína Balatky a režiséra Oty Zítka.

Členem divadla se stal rovněž režisér Branko Gavella, který spolu se Zdeňkem Chalabalou, s nímž si velmi porozuměli, nastudoval Fibichovu Šárku.

Titulní roli ztvárnila nová dramatická sopranistka Marja Žaludová. Z dalších nových členů jmenujme sopranistku Mášu Kolárovou a představitele buffotenorových rolí Josefa Žižku.

Ale tím už se dostáváme k dalšímu období historie brněnského divadla a jeho operního souboru. Stále výrazněji se začaly prosazovat názory, aby divadlo bylo pozemštěno. Nahrála tomu nepochybně i ekonomická situace po propuknutí hospodářské krize v roce 1929. Jedním z důsledků bylo, že se muselo šetřit, což znamenalo i restrikce v počtu zaměstnanců.

Skloubit vlastní umělecké aktivity s ředitelováním, navíc tak složitého organismu, jakým je středoevropský typ vícesouborového divadla, není jednoduché a Ota Zítek to poznal na vlastní kůži.  Ředitelé Štech i Jiřikovský byli kumštýři, ale ve své vedoucí funkci se převážně věnovali činnosti, o níž bychom dnes řekli, že je manažerská. Neumann byl především umělec. Ota Zítek, jenž se naplno věnoval oběma aktivitám, měl navíc ztíženou pozici díky své náročnosti a nekompromisní povaze. Profesor Weyr ve svých Pamětech hodnotí Zítkovu povahu velmi diplomaticky: „Byl jsem si vědom některých jeho nedostatků, zejména jeho poněkud bryskního způsobu jednání s divadelním personálem.“ Vladimír Helfert v dopise Otovi Zítkovi definoval problém naprosto jednoznačně: „… ten váš nešťastný nedostatek diplomacie!“

Ředitel Zítek, věren své zodpovědnosti, byl nucen provádět nejrůznější úsporná opatření. Tím si pochopitelně příliš velkou oblibu nezískal. Na druhé straně se kvůli svým vlastnostem netěšil ani zvláštní přízni těch, kteří o osudu divadla rozhodovali. Nakonec vše vyústilo tím, že do čela divadla, jež se stalo v roce 1931 Zemským, byl postaven Václav Jiřikovský, který se do Brna vrátil po dvanácti letech.

Ota Zítek odešel do Plzně a do funkce šéfa opery byl vybrán jihočeský rodák a díky svému dlouholetému působení v Bělehradě a Záhřebu rovněž jugoslávský občan Milan Sachs, který se ve své nové funkci představil 2. března 1932 v premiéře Wagnerova Parsifala, již režíroval Branko Gavella.

Začala nová kapitola dějin brněnské opery, které se budeme věnovat v jednom z příštích pokračování našeho seriálu.

(pokračování)