O taneční kritice (2): Vzhůru ke kořenům za Havlíčkem a Šaldou

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Dílo je třeba hodnotit jako celek a jako o celku o něm vynést soud, za svým soudem si pak také stát. Podle Šaldy dokonce kritik má při své práci místo požitku z uměleckého díla trpět, protože je jeho povinností hodnotit a vynášet soud, což není příjemné, naopak (zatímco umělci si někdy zjevně myslí, že nás to baví a v odsuzování se přímo rozkošnicky vyžíváme…). Nesmí zpochybňovat a zlehčovat své vlastní vývody a názory, musí tím pádem být připraven ale i na konfrontaci. Přitom tu není ani pro umělce, ani pro publikum, neměl by obhajovat tvůrce ani převychovávat publiku, neměl by sloužit ani jednomu (v důsledku je ale jeho činnost oběma prospěšná). Vzhledem k tomu, že by si měl být schopen všímat nepostižitelných znaků a detailů, mít právě toto pozorování a cítění speciální vlohy, pomáhá umělci dílo dotvořit, pochopit, vycítiti a zpřítomnit jeho ducha, dotáhnout dílo do konce tam, kde snad autor ve své snaze neuspěl. V tom jsou si oba blízcí, oba se při práci nalézají uprostřed tvůrčího procesu, podílejí se každý svým způsobem na tvorbě uměleckého díla. Tak není kritik jen hodnotitelem, někým, kdo určuje, co je dobré, a co je špatné. Spíše nastoluje diskusi, má přimět ostatní k úvahám o díle, o jeho potenciálu, vytrhnout je z letargie prosté konzumace. Přimět diváka, aby zaujal k dílu vlastní postoj, názor, tedy nevnucuje a priori svůj, ačkoli ho vyslovuje, ale dává divákovi prostor pro jeho vlastní úvahy.

Požadavky, které Šalda ohledně kritika a jeho schopností měl, působí na jednom místě až protichůdně (uvědomme si ale, že i on sám prodělával vývoj a že ne všechny vyslovil současně), ale zároveň z nich plyne, jaký význam této jeho činnosti přikládal. Úloha kritika zdaleka přesahuje roli arbitra, či prostého mediátora významu mezi tvůrcem a divákem, kritik má sám podněcovat kritické myšlení ostatních, a tak je jeho role mnohem zásadnější a má větší vliv než jen v jedné oblasti umění, kterému se věnuje. Je to společensky závažná činnost, zodpovědná, kritik by měl vytvářet něco, co jeho samého přesahuje. Jsou to samozřejmě velké a vznešené úkoly, jejichž dosažitelnost je sporná. Jistě je z Šaldova zanícení patrný jednak ráz jeho vlastní osobnosti, tak i ducha doby, modernity, kterého dnes těžko můžeme sami v sobě vyvolat, současně je řada Šaldových prací reakcí na dobový stav kritiky a umění a vymezuje se v nich k jevům, které považoval za škodlivé (na druhou stranu poukazovat na nebezpečí schematičnosti, odosobnění kritiky nebo nebezpečí rutinizace této činnosti je jaksi nadčasový apel). Kritické ideály, které postuloval, nás ale mohou přinejmenším inspirovat.

A příště už se opravdu dostanu k Emanuelu Siblíkovi, čestné pionýrské.

 

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na