O taneční kritice (5): Poznámky o kompetencích, profesi a psaní zadarmo

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Ilustrační foto (zdroj pixabay.com)

Jen kdybychom měli k dispozici statistiku úspěšných publicistů-tanečníků a porovnali ji s celkovými počty profesionálních tanečních umělců v různých generacích, mohli bychom poznat, jestli je tedy obec profesionálů schopná „saturovat trh“, zajistit kontinuální redakční práci všude tam, kde se taneční reflexe objevuje. S každou regulací a omezením vyvstává množství problémů počínaje nastavením hranic, třeba kde začíná pomyslná čára, aby byl tanečník skutečně profesionálem zralým na hodnocení cizí práce: stačila-li by konzervatoř (a která, jsou si v očích profesionálů opravdu všechny rovny?), nebo je nutné xy let v divadle, a bude mít stejnou váhu práci v tom a tamtom souboru, a co když adept nikdy nedosáhne na sólové party, a co práce na volné noze, a jak poměřit profesionalitu v současném tanci, a měl by mít klasický tanečník právo psát o současném tanci? Absurdní představa, že? Možná proveditelné ve státě s plánovaným hospodářstvím a umístěnkami, kde by bylo svobodné povolání vůbec zakázáno. Ale přesně takovými spory by to skončilo, kdybyste vy, co voláte po základním kritériu „jenom tanečníci“ skutečně takový požadavek prosadili, protože jakékoli omezení musí mantinely dostat, a zcela přesné.

Na rozdíl od šéfredaktora časopisu Svět a divadlo si nemyslím, že je kritiků performativních umění úplný dostatek, jak o tom byla řeč na jedné letošní diskusi. Odborná média mají své stálé zastoupení, ale mluvíme o daleko rozsáhlejší oblasti od tisku po internetové portály všeobecného zaměření. A na internetu je obrovský nevyužitý potenciál sociálních sítí a budování vlastní značky, který vlastně vůbec nikdo nevyužívá, jako kdyby vystupovat jen sám za sebe bylo příliš nebezpečné a drzé. (Ale kde by byli Šalda a Černý, kdyby se nakonec nevydali cestou založení vlastních médií? Ve své době neměli internet, takže museli vydávat své články tiskem, zatímco my máme v rukou technologie, o kterých se generacím před námi ani nesnilo, dokonce ani nevíme, jak dlouho je vůbec k dispozici ještě mít budeme, a využívá je jen zlomek lidí…) Každopádně po deseti letech v centru tanečního světa věřím, že spoléhat se jen na tanečníky a na to, že se v nich probudí druhý talent a z jejich řad se bude rekrutovat dostatečné množství publicistů, bych považovala pro obor za velký risk. Můj názor je, že zde máme působit všichni a že kritériem naší práce mají být její výsledky, a nikoli náš původ.

Ještě poznámka – nezvyk užívat psaného slova se může pojit i s nesnází proniknout do složitějšího psaného textu jako jeho recipient. Stejně jako tvorbu, je nutné „trénovat“ i percepci, takže opět, pokud skutečně není někdo zvyklý pravidelně psané texty číst, ať už z jakéhokoli důvodu (od fyzické vyčerpanosti po pohodlí konzumace obsahů na sociálních sítích), stanou se pro něj složitějšími mnohé, i když to není záměr ani naschvál. To na adresu těch, kteří si občas stěžují na komplikovanost textů. Bohužel, nejde dělat účinné kompromisy a sahat k trivializaci textu kvůli užší skupině čtenářů. Nemluvím o úletech, kdy někdo formu nadřadí obsahu nebo vytvoří místo recenze esej, ale o používání složitějších větných konstrukcí, metafor, nebo naopak výpustek, zkratek, kdy vznikají místa, v nich je potřeba se zkrátka soustředit a neztratit nit nebo zapojit představivost. Může to být vnímáno z naší strany jako arogance, ale jsme součástí publicistiky jako celku, kde je jednou z funkcí i kultivace jazyka samotného a nároky jsou velké. Publicistická tvorba má i funkci estetickou.

Návrh smíru – jít na to ve dvou

Nabízí se jedno řešení, jak smířit pomyslné tábory praktiků a teoretiků – spoluautorství, tvůrčí tandem. Nikdy jsem sice v praxi nic takového nezažila, ale dovedu si představit spojení dvou osobností, tanečníka a publicisty, kteří by tvořili společně. Tanečník by přispíval pohledem své žité praxe, publicista by vycházel z teoretických znalostí a přinášel by pohled netanečního diváka (pro kterého je přeci představení určeno – netvoří jen choreografové pro své kolegy, ale především pro publikum, pro ty lidi, kteří tanečními profesionály nejsou!) a současně by jejich společné vývody zpracovával do jazykové podoby. Hovořím o písemné podobě, ale doba audiovizuálních médií a sociálních sítí si bude žádat i vykročení tímto směrem a budeme nuceni se v rámci přizpůsobení našemu publiku pustit i do mluvených příspěvků a ovládnout videoformáty. Ale jazyková kompetence bude stejně stále nutná.

Nuže, pomyslná spoluautorská dvojice by tedy navštěvovala představení společně a své články podepisovala dvěma jmény. Jaké jsou překážky? Samozřejmě žádní dva lidé nemají naprosto stejný hodnotový systém a stejné estetické cítění, tudíž by docházelo k názorovým sporům. Už jen vytvořit dvojici by předpokládalo najít protějšky, jejichž pohled na taneční tvorbu a její funkci se bude alespoň v základních bodech shodovat. Dialog není na škodu, ale pro spoluautora bude těžké podepsat se pod slova svého kolegy, s nimiž stoprocentně nesouhlasí. Pak je tu problém praktický – jak takovou práci honorovat? Už teď jsou honoráře za publicistiku v kultuře spíš symbolické, kdybychom se dělili napůl, nezbude skoro nic. A proč není možné dlouhodobě psát zadarmo, to také ještě vysvětlím.

Ilustrační foto (zdroj pixabay.com)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


11
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
9 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
le_fou

… měla jste podle všeho neobyčejné prázdniny, a protože jsem Váš edukativní „kritický” seriál ze zvědavosti přelouskal jedním-dechem, rozhodl jsem se, že Vám výslovně poděkuji, neboť si to za tu práci zasloužíte. ___ A dovolím si celou sérii doplnit o drobnou noticku, která mě před nějakým časem rozesmála, a uklidnila zároveň. Narazil jsem na ní v Bubínku Revolveru (Hranice Hysterie, Marek Vajchr, B.R. 29. 11. 2018), ale nedůvěřuje citaci, vyhledal jsem si „tu věc” i přímo v Šaldových textech (a dobře jsem udělal, protože v citaci jsem našel pikantní nesrovnalost v otázce, kde vlastně hledat „hlupáky” podle F.X.Š.…). Říkal jsem… Číst vice »

Super článek, dozvěděla jsem se mnoho nového a tyto texty jsou velmi důležité. Jen si dovolím malou poznámku. Myslím, že je dobré rozlišovat mezi tanečníkem, který zůstává v rovině interpretační a tanečníkem-choreografem či netanečníkem – třeba umělcem, který používá pro vyjádření svých myšlenek tělo v pohybu. V druhém případě je jasné, že musí o pohybu přemýšlet jinak než jen tělem, protože zároveň přemýšlíme o struktuře, formě, o vyznění a dopadu díla a jeho zasazení do různých kontextů – komunikuje svoje myšlenky a je tedy v rovině konceptuální. Není tedy náhodou, že si pak tito tvůrci berou jako základ pro své… Číst vice »

le_fou

Dovedu si snad představit, jakým způsobem se fenomenologie (skrze Merlsu-Pontyho a spol.), potažmo strukturalismus či post-strukturalismus, který dodávám, byť jej neuvádíte, mohou zaplést nebo zaplétat se (současným) tancem. Dovolte mi k tomu jen drobnou poznámku tak trochu ze zákulisí: V jedné z prvmích přednášek několikalikaletého cyklu o filmu fr. filosof Gilles Deleuze přesvědčivě obhajuje svou volbu Henriho Bergsona jako svého jediného k tomu povolaného průvodce myšlením o filmu a při té příležitosti si neodpustí poněkud jízlivé tvrzení na adresu fenomenologie, že není schopna myslet pohyb, který je podle Bergsona pro nás myslet krajně nesnadné. Který ovšem, dodá Deleuze, myslet musíte,… Číst vice »

Děkuji za zajímavou odpověd’. Jsem schopná kvůli délce zareagovat jen částečne a zjednodušeně. Ano, máte pravdu. Bergson je jeden z filozofů, z jehož myšlenek, jenž popisujete těžil např. Oskar Schlemmer. U nás se o divadle Bauhaus moc nemluví a tak si každý pod tím představí jen typické mechanické směšné figury, ale dílo Schlemmera bylo velmi komplexní a dokázalo právě nasát filozofické myšlenky své doby, např. právě Bergsonovo přemýšlení o čase a pohybu. Mezi jinými se zamýšlel nad rozdílem mezi movement a motion. “Motion on his stage” pak znamenalo funkci samu o sobě, silnou a mysteriózní”… motion change (změna pohybu) je… Číst vice »