O taneční kritice (5): Poznámky o kompetencích, profesi a psaní zadarmo

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohly by si redakce dovolit na jedno téma, jedno představení vydat dvojnásobek? Možná by se trochu zesílila pozice editora jako „gatekeepera“ rozhodujícího o tom, která témata pokrýt, a která vynechat. Dnes panuje trend, v němž se snažíme vyjádřit ke každému projektu, aby se žádný umělec necítil opomíjený a nedoceněný, víme totiž dobře, že i nenapsat o někom je signál či zpráva. Museli bychom více odmítat, a tím riskovat, že nám uniknou zásadní počiny. Nicméně – aby se obě znesvářené strany dobraly opravdového míru, bylo by takové „mezioborové“ řešení praktické. Když to dokázaly autorské dvojice jako Werich a Voskovec nebo Šimek a Grossmann, třeba bychom to dokázali i my. Sami to v jedné ze svých povídek vtipně uzavírají: „Vždyť nevyvztekali se dosyta Tři mušketýři, Vinnetou s Old Shatterhandem, Kolben s Daňkem a Chruščov s Bulganinem?“ Jen tak na zkoušku – dovedete si na poli tanečním/publicistickém najít někoho, s kým byste dokázali společně tvořit vy? A nejvyšší stupeň dokonalosti by vznikl v okamžiku, kdy by se do společné tvorby zapojit i muzikolog, který by se soustředil na hudební složku díla…

Proč nemůže být kritika koníčkem

Nestává se to sice už tak často, ale i dnes se ještě setkávám s názorem, že psát o tanci bychom měli zadarmo a odměnou by mělo být, že nás to baví. Vždyť za účast v diskusích také nejsme placení. Jenže psát publicistiku soustavně a na profesionální úrovni je něco docela jiného než napsat jednou za půl roku článek z přetlaku a nabídnout ho někde ke zveřejnění, nebo se jednorázově zapojit do polemiky. Psát si vlastní blog je na uvážení každého autora, většinou ale, pokud ho nebude od počátku tvořit jako odborný, se články na blozích nepovažují za stejně závažné jako v oficiálních médiích a očekává se od nich, že jsou to ryze osobní názory bez autocenzury. Tak je berou i čtenáři, a to že se jimi nechávají ovlivňovat, je spíše otázkou nedostatečné mediální gramotnosti a toho, že bloggeři a influenceři si často vytvořili z původně zájmové činnosti výdělečnou práci, přičemž stále předstírají, že tvoří jen deníček. To je ale otázka etiky a je velmi nepravděpodobné, že by se něco takového stalo v oblasti kultury, tito nebezpeční influenceři se vyskytují v módním, cestovním a fitness průmyslu spíš než v divadle. Blog novináře nebo publicisty by byl jistě pokládán spíše za „odkladiště“ myšlenek, které si nemůže dovolit publikovat v médiích. Ale ano, tam má svou volnost, tam nikdo nehodnotí jeho styl a dodržování profesních standardů, snad kromě otevřené lži nebo klamavé reklamy. Hranice je prostupná a vydělávat si blogováním lze, ale to není autorská činnost s honorářem za text, nýbrž marketing. Prodej reklamního prostoru, který jen vypadá jinak než inzerát, protože doba se změnila a prodejní techniky s ní.

Zodpovědnost při publikování textů v médiích, natož odborných médiích, je ovšem mnohem, mnohem větší. To je jeden závažný aspekt, který odděluje práci od psaní pro radost. Ačkoliv objekt, o kterém píšeme, v obou případech můžeme milovat. Profesionální publicistika nese spoustu odpovědnosti – vůči čtenáři, vůči umělci, vůči oboru, vůči umění. Kdybychom vzali za slovo Šaldu, tak tvoříme budoucnost naší vlastní společnosti. Ačkoli bychom jistou míru zodpovědnosti měli cítit za všechno, co veřejně sdělujeme, i kdyby to byl jen status na facebooku, na úrovni mediální produkce se pohybujeme v oficiálním diskurzu, kde zůstává naše sdělení zachováno, přejímáno, dál zpracováváno. Stává se prací, i když je málo placená nebo dobrovolnická. Zodpovědnost za výsledek je to, co odlišuje práci od koníčku.

Ilustrační foto (zdroj needpix.com)

Je sice populární říkat, že má štěstí ten, pro koho je práce zároveň koníčkem nebo koníček prací, ale to je velmi vágní formulace, spíš škodlivá než co jiného. Ve skutečnosti tím míníme, že nás práce naplňuje a připadá nám smysluplná, případně že se něčemu podobnému věnujeme i ve volném čase. Ve chvíli, kdy svou činností ovlivňujeme jiné a za její výsledky máme zodpovědnost, není to koníček. To neznamená, že nějaký nemůžeme provozovat na úrovni, která odpovídá profesionální činnosti. A že při ní nemohou vzniknout výsledky, které obor obohatí. Někdo může být ve volném čase speleologem a objevit nový jeskynní komplex, nebo vášnivý entomolog nový druh hmyzu. Ale v samotném procesu nebyl zodpovědný za výsledek, neslíbil objev, nezavázal se k němu, je to vedlejší produkt, nikoli účel.

Kritika a recenze však nejsou neplánovaným výsledkem, ale plodem cílevědomé činnosti, která ostatně zabírá mnoho času, stejně jako jiné publicistické útvary. I práci, která je zodpovědná, dokážeme někdy jistě dělat úplně zadarmo, pokud jsme se pro to úmyslně předem rozhodli. Ať je člověk dobrovolným hasičem nebo pracuje v charitě, konec konců může zadarmo i psát, ale to není standardní provozování profese, ale osobní oběť, kterou na jedinci nemá nikdo právo vyžadovat. Kdyby snad někdo chtěl ještě podotknout, že mnohý spisovatel měl v minulosti občanské povolání a knihy psal po nocích a také bez odměny, podotýkám, že rozdíl je v tom, že psát román do šuplíku se podstatou rovná koníčku – zato psaní publicistiky probíhá na zakázku, je očekáván konkrétní výsledek.

Trocha matematiky

Podívejme se prakticky, kolik času publicistika zabere. V ideálním případě máme na představení akreditaci, takže nevznikají alespoň výdaje (nepočítám cestovné, které některé redakce hradí, některé ne, záleží na aktuální situaci). Pokud se chystáme zpracovat kritiku závažného složitějšího díla a víme, že bude podrobná, například premiéru velkého baletu, předchází návštěvě představení studium podkladů. Čtení předlohy, pokud vychází z jiného díla, seznámení s historií kusu, který má za sebou více nastudování (nemyslím, že někdo dokáže zpaměti obsáhnout dějiny všech baletů a vysypat je z rukávu, i když neupírám intelektuální zázemí znalcům specializujícím se na jedno historické období a éru), zkrátka je třeba ovládnout kontext. Pokud se díváme na záznamy dřívějších nastudování nebo je předlohou literární dílo, jde o hodiny času. A nemůžeme čtení nebo sledování pojmout pouze jako estetický a citový prožitek, jako běžný čtenář a divák, protože už v téhle fázi nastupuje zodpovědnost, máme cíl, na který myslíme. Uvažujeme už i o budoucím textu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


11
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
9 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
le_fou

… měla jste podle všeho neobyčejné prázdniny, a protože jsem Váš edukativní „kritický” seriál ze zvědavosti přelouskal jedním-dechem, rozhodl jsem se, že Vám výslovně poděkuji, neboť si to za tu práci zasloužíte. ___ A dovolím si celou sérii doplnit o drobnou noticku, která mě před nějakým časem rozesmála, a uklidnila zároveň. Narazil jsem na ní v Bubínku Revolveru (Hranice Hysterie, Marek Vajchr, B.R. 29. 11. 2018), ale nedůvěřuje citaci, vyhledal jsem si „tu věc” i přímo v Šaldových textech (a dobře jsem udělal, protože v citaci jsem našel pikantní nesrovnalost v otázce, kde vlastně hledat „hlupáky” podle F.X.Š.…). Říkal jsem… Číst vice »

Super článek, dozvěděla jsem se mnoho nového a tyto texty jsou velmi důležité. Jen si dovolím malou poznámku. Myslím, že je dobré rozlišovat mezi tanečníkem, který zůstává v rovině interpretační a tanečníkem-choreografem či netanečníkem – třeba umělcem, který používá pro vyjádření svých myšlenek tělo v pohybu. V druhém případě je jasné, že musí o pohybu přemýšlet jinak než jen tělem, protože zároveň přemýšlíme o struktuře, formě, o vyznění a dopadu díla a jeho zasazení do různých kontextů – komunikuje svoje myšlenky a je tedy v rovině konceptuální. Není tedy náhodou, že si pak tito tvůrci berou jako základ pro své… Číst vice »

le_fou

Dovedu si snad představit, jakým způsobem se fenomenologie (skrze Merlsu-Pontyho a spol.), potažmo strukturalismus či post-strukturalismus, který dodávám, byť jej neuvádíte, mohou zaplést nebo zaplétat se (současným) tancem. Dovolte mi k tomu jen drobnou poznámku tak trochu ze zákulisí: V jedné z prvmích přednášek několikalikaletého cyklu o filmu fr. filosof Gilles Deleuze přesvědčivě obhajuje svou volbu Henriho Bergsona jako svého jediného k tomu povolaného průvodce myšlením o filmu a při té příležitosti si neodpustí poněkud jízlivé tvrzení na adresu fenomenologie, že není schopna myslet pohyb, který je podle Bergsona pro nás myslet krajně nesnadné. Který ovšem, dodá Deleuze, myslet musíte,… Číst vice »

Děkuji za zajímavou odpověd’. Jsem schopná kvůli délce zareagovat jen částečne a zjednodušeně. Ano, máte pravdu. Bergson je jeden z filozofů, z jehož myšlenek, jenž popisujete těžil např. Oskar Schlemmer. U nás se o divadle Bauhaus moc nemluví a tak si každý pod tím představí jen typické mechanické směšné figury, ale dílo Schlemmera bylo velmi komplexní a dokázalo právě nasát filozofické myšlenky své doby, např. právě Bergsonovo přemýšlení o čase a pohybu. Mezi jinými se zamýšlel nad rozdílem mezi movement a motion. “Motion on his stage” pak znamenalo funkci samu o sobě, silnou a mysteriózní”… motion change (změna pohybu) je… Číst vice »