Objevený Pražákův rukopis “Osobnosti české hudby”: Josef Mysliveček (1)

Mezi mnohými hudebníky 18. století, kteří opustili vlast, aby hledali v cizině vhodnější podmínky pro rozvoj svého nadání a možnost lépe ho uplatnit, má Josef Mysliveček nejpřednější místo. Byl jedním z mála těch, kteří šli do jižní Evropy. Podařilo se mu tam nejen uchytit, ale i vytvořit díla, která ho zapsala do dějin evropské hudby a postavila ho na čas do čela soudobého italského a evropského hudebního dění.

Josef Mysliveček se narodil v Praze 9. března roku 1737 jako jedno z dvojčat s bratrem Joachymem Matějem Myslivečkem. Ten se stal později majitelem mlýna a získal významné společenské i stavovské postavení. Potvrzuje to skutečnost, že byl nejstarším přísežným krajinským mlynářem českého království a že měl dozor nad všemi mlýny a vodními stavbami. Otcovým přáním bylo, aby se oba chlapci věnovali mlynářství, které bylo rodovým řemeslem, aby však nebyli jen obyčejnými mlynáři a pokračovali v započatém vzestupu rodu. Dal proto oběma po léta nerozeznatelně podobným bratrům nejprve příležitost k vyššímu vzdělání. Studovali na gymnáziu a potom na filozofii; až později se oba věnovali přípravě na budoucí životní povolání. Byli na praxi v několika pražských mlýnech a současně studovali hydrauliku a matematiku u vynikajícího odborníka, profesora inženýrské školy Ferdinanda Schora. Roku 1758 byli oba přijati do „počtu pánů obecních mlynářů“ a roku 1762, po vypracování mistrovské práce, kterou byl hydraulický plán a model vodárny, se stali mlynářskými mistry.

V Josefu Myslivečkovi zatím stále zjevněji rostla touha opustit mlynářství a věnovat se hudbě, která ho už odmalička velmi vzrušovala a ke které projevoval neobyčejné nadání. Otec měl pro jeho zájem o hudbu porozumění, dal ho učit hře na housle, a i jinak se postaral o nejnutnější hudební výchovu chlapce. Bylo to ať už za jeho školních let na gymnáziu u dominikánů nebo na filozofii u jezuitů, kromě toho i na chóru kostela svatého Michala, kde mu byl učitelem člen muzikantské rodiny Bendů, regenschori Felix Benda. Z Myslivečka vyrostl šikovný houslista a zanedlouho v sobě objevil i tvořivé nadání. Hledá proto zasvěcení do tajů hudební skladby nejprve u Františka Václava Habermanna a později u Josefa Segera, vynikajícího kontrapunktistu a znamenitého varhaníka, který se těšil úctě i Johanna Sebastiana Bacha. Segerovo vedení se brzy osvědčilo a tvořivé nadání životně už dozrálého Myslivečka v jeho skoro pětadvaceti letech vydává roku 1760 svoje první plody. Patří mezi ně zejména šest symfonií, které sice odpovídají dobovému vkusu, ale mají nezvyklé názvy podle měsíců první poloviny roku (Leden, Únor, Březen atd.) a zdá se, že s do té doby nezvyklým záměrem vystihují hudbou základní charakter jejich nálady. Symfonie dal Mysliveček vydat vlastním nákladem a zatajil při nich svoje autorství, neboť chtěl, aby byly posuzovány nezávisle na do té doby neznámém autorově jméně. Ze stejného důvodu neuvedl svoje jméno ani při jejich prvním veřejném provedení roku 1762, kdy získal velké uznání u obecenstva i u znalců. Ti ocenili zejména jeho pátou symfonii Květen, o které jeden z kritiků napsal, že při „poslouchání této hudby vdechoval vůni všech jarních květů.“

Pro Myslivečkovu touhu věnovat se jenom hudbě to byl další podnět a zanedlouho po přijetí mezi mlynářské mistry se rozhodl tuto touhu naplnit. Dne 5. listopadu 1763 opouští Prahu a zamíří do Benátek, aby tam hledal další zdokonalení v ovládání hudebního řemesla u Giovanniho Battisty Pescettiho, varhaníka v kostele sv. Marka a hudebního skladatele, jehož operu Ezio uvedli roku 1760 v pražském Divadle v Kotcích. Opera vzbudila, jak se zdá, Myslivečkův nadšený obdiv a potom i přání studovat operní kompozici u mistra, který tak vynikajícím způsobem osvědčil svoje schopnosti. Když ho Pescetti přijme za svého žáka, studuje Mysliveček tři roky velmi usilovně hudbu, naučí se plynně hovořit italsky a velmi dobře se vžije do italských hudebních i společenských poměrů. Je všestranně dobře vyzbrojený na dosažení významného místa v italském hudebním životě, po kterém touží a o které začne s vrozenou energií usilovat.

Rok 1766, který je i rokem smrti Pescettiho, je výchozím bodem Myslivečkovy cesty ke slávě a bohatství. Odchází nejprve do Parmy, kde slaví premiéru serenaty (hudebně dramatické kompozice na pomezí kantáty a opery) s názvem Il Parnaso confuso. Ve stejném roce zazněla v premiéře v Bergamu i první Myslivečkovo dramma per musica, tj. vážná tříaktová opera Semiramide riconosciuta. To znamenalo nejen rozhodující úspěch, ale i pozvání zástupce neapolského krále do Neapole a nabídku napsat tam operu. Mysliveček bez váhání pozvání přijme, opouští Parmu, kde prožil románek s mladičkou zpěvačkou Lukrécii Agujariovou, která podle Mozartova svědectví zpívala s udivující lehkostí čtyřčárkované c, a v Benátkách se soustřeďuje na komponování karnevalové opery Bellerofontés na text Giuseppe Bonecchiho.

Od premiéry opery Bellerofontés 20. ledna 1767 v nádherném královském divadle San Carlo v Neapoli, kterou sám připravil a dirigoval, se nad Myslivečkem naplno rozzářilo slunce slávy, úspěchů a bohatství. Jeho do té doby neznámé jméno získává najednou nejpřitažlivější zvuk po celé Itálii a jeho šťastného nositele zahrnují přízní panovnické dvory, dostává objednávky na nová díla. Komponuje symfonie, skladby komorní i vokální, velká oratoria i světské kantáty, ale především opery, které jsou nejžádanější a které dovede psát až neuvěřitelně rychle – průměrně dvě za rok. Slávu, kterou mu přinesla opera Bellerofontés vystupňovala a upevnila hned další opera Farnace, komponovaná na libreto Antonia Marii Lucchiniho, zhudebněné mnohokrát předtím, mimo jiné Antoniem Vivaldim aj. Její premiéra 4. listopadu 1767 měla charakter velké umělecké a společenské události a posunula Myslivečka mezi nejpřednější a nejuznávanější italské skladatele. Mysliveček se stal miláčkem Italů, kteří si jeho jméno poitalštili na Venatorini. Sám Mysliveček ho však nepoužíval, naopak rád přijímal přezdívku il Boemo a podepisoval se Myslivecek il Boemo, aby tak připojením označení „il Boemo“ (Čech) ke jménu připomínal svůj český původ, ke kterému se vždy hrdě hlásil i v časech, kdy ho všeobecně považovali za skladatele rodem i duchem jenom italského.

Myslivečkovu neustále rostoucí slávu rozmnožuje potom každá z jeho dalších oper, které mají premiéry v mnohých italských městech, jimž se je podařilo získat od znamenitého mistra. Zhudebňují většinou tehdy oblíbená mytologická a historická témata. Turín vítá jeho operu Il trionfo di Clelia (1767), a později Antigonu, v Pavii zazní Il Demetrio (1773), Benátky obdivují operu Démofoón (1769) a La clemenza di Tito (1774), obě na libreto slavného libretisty Pietra Metastasia, jehož libreta zhudebňovali kromě Myslivečka i další operní skladatelé té doby. Florencii si Mysliveček podmaňuje operou Hyperméstra (1769), Padovu získává nejprve kantátou Narcisso al fonte (1768), potom oratoriem La famiglia di Tobia a oratoriem Giuseppe riconosciuto (1769), Benátky pak dvěma oratorii La morte di Gesù a Adam a Eva (1771). V Bologni zazní premiéry oper Nittetis (1770) a Atys (1774). Florencie uvádí operu Montezuma (1771), pro Milán píše operu Tamerlán (1771) a pro Neapol opery Romulus a Ersilie (1773), Artaxerxés (1774) a Aetius (1775) a tak dále. Ale štědře prýštící tvořivý pramen dovoluje Myslivečkovi, aby souběžně s touto bohatou žní oper (složil jich 27), oratorií a kantát tvořil i mnohá díla z jiných oborů skladby: klavírní (koncerty, sonáty, sonatiny a drobné skladby), houslové (zejména koncerty s průvodem orchestru), komorní (tria, kvartety, kvintety), orchestrální (symfonie, předehry) a jiné.

Nejúspěšnější a nejznámější byly Myslivečkovy opery. Každá z nich znamenala pro skladatele hotový triumf a přímo lavinový růst jeho obliby a slávy. O zájmu, jemuž se Myslivečkovy opery těšily, svědčí už skutečnost, že některé z nich byly hrány za krátký čas v desítkách repríz, což je počet vskutku neobvyklý.

Ale Myslivečkova sláva se neomezovala jen na italskou půdu, zasahovala i ostatní evropské země, a to díky italským operním společnostem, které ve velké míře hrály jeho opery, a také díky tomu, že jeho díla vydávala přední nakladatelství v Londýně, Paříži, Amsterodamu, Berlíně a v jiných střediscích vydávání hudebnin. I v Praze tehdy uváděli Myslivečkovy opery, oratoria i jiné skladby. Tak již rok po neapolské premiéře byla roku 1768 v Praze uvedena opera Bellerofontés a v témže roce uvedla italská v Praze hostující operní společnost operu Semiramide riconosciuta. Domácí umělci uvedli v chrámu u Křížovníků jeho oratoria La famiglia di Tobia, Adam a Eva roku 1771, La liberazione d‘Israele roku 1775 a Abrahám a Izák roku 1778. Kromě toho se často hrála i Myslivečkova komorní díla, jak to potvrzuje například archiv Františka Xavera Duška, pražského hostitele Wolfganga Amadea Mozarta. Stejně byly hrány také skladby orchestrální, o čemž svědčí archivy šlechtických kapel, zejména knížete z Valdštejna, které obsahují na dvě desítky Myslivečkových symfonií a mnoho jiných jeho orchestrálních děl. S jakým uznáním byla přijímána Myslivečkova díla ve vlasti, potvrzuje referát o uvedení Tobiáše roku 1770. Referent se nespokojil s pouhou zprávou o uvedení, ale oslavil skladatele i zvláštní básní. V referátě potom kromě hodnot díla důrazně připomíná i skladatelovu českou příslušnost: „Při všeobecné pochvale, s jakou přijímali vnímaví znalci hudby zpěvohru Tobiáš, smím určitě bez zveličování vyhlásit: zpěvné hlasy a nástroje se tu spojily, aby oslavily co nejdojemněji památku Slitovníka; je jen ke cti národa, že na to všechno nepotřeboval cizí pomoc.“