Předposlední z koncertů letošního ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného přivítal na svém pódiu umělkyni pražskému publiku již známou, kanadskou pianistku Angelu Hewittovou. Ta naposledy vystoupila v Praze v roce 2018 na koncertě v rámci sólové koncertní řady Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, na kterém přednesla výběr z Partit Johanna Sebastiana Bacha, a ještě dříve, v roce 2005 na pražskojarním koncertě s Pražským komorním orchestrem, kde provedla koncerty Wolfganga Amadea Mozarta a Johanna Sebastiana Bacha. Hewittová se podle svých vlastních slov do Prahy ráda vrací, Dvořákovu síň Rudolfina vnímá jako ideální sál pro sólový klavírní recitál a stále má v živé paměti své první pražské vystoupení u příležitosti oslavy česko-kanadských vztahů, jemuž byl přítomen i Václav Havel.
Stejně jako ve svých minulých pražských vystoupeních, vybudovala Hewittová dramaturgii letošního recitálu i tentokrát na pevných základech tvořených hudbou Johanna Sebastian Bacha. Základ programu, tvořeného Bachovými závažnými kompozicemi Preludia a fugy a moll BWV 894, Anglické suity č. 4 F dur BWV 809 a Passacaglie c moll BWV 582 v transkripci Eugena d’Alberta, vybalancovala charakterově hravější Osmnáctou svitou z Třetí knihy skladeb pro cembalo Francoise Couperina a Sonátou B dur KV 281 Wolfganga Amadea Mozarta.
Tato, jak se ukázalo, velice zdařilá koncepce fungovala ve prospěch vyznění celého koncertu, a to hned z několika důvodů. Za nejdůležitější benefity tohoto přístupu považuji jeho zdravou míru kontrastu úvodních dvou kompozic (Couperin a Mozart) s posluchačsky více náročnou hudbou Bachovou, která v tomto konkrétním případě vyžadovala hluboký ponor nejen na straně interpreta, ale i publika. Současně poskytla Hewittové možnost uchovat a podpořit maximální soustředění publika od samého začátku koncertu, až do jeho konce.
A byl to právě hluboký ponor a soustředění, kterými byla atmosféra celého koncertu prodchnuta napříč jevištěm i hledištěm. Ne vždy se i tak sofistikovanému interpretovi, jako je Hewittová, povede vybudovat během koncertu onen pomyslný komunikační most s posluchačem v hledišti do té míry, která umožňuje domnívat se, že emoce cítěné interpretem při hře jsou srovnatelným způsobem vnímány i druhou stranou. Hewittová tento dar má a publikum v Dvořákově síni to tuto sobotu pocítilo plnou měrou.
Jakkoli se shodneme na faktu, že smyslový požitek z živého koncertního vystoupení se do velké míry odehrává ve zvukové rovině, zážitek ze hry Angely Hewittové má i svou brilantně vizuální podobu. Hewittová na pódiu vytváří jakousi specifickou podobu gesamtkunstwerku, v níž je každá složka prezentace díla, včetně těch okrajových, v rovnováze se všemi ostatními a nic není přehnané nebo nedodělané. Koncentrace Hewittové při hře je neuvěřitelná a vytváří až magickou atmosféru. Pozorovatel v ní ztrácí pojem o okolním světě a fascinovaně vnímá každý detail dokonalé souhry nádherného zvuku s elegancí pohybu a ušlechtilostí mimiky. Vytržení z tohoto stavu závěrečným potleskem je pak při takové kvalitě uměleckého zážitku událostí nanejvýš nežádoucí.
V paměti těch, kteří sobotní vystoupení Angely Hewittové vyslechli, budou ještě dlouho rezonovat ozvěny až humorně vyznívající ornamentace v některých větách Couperinovy svity (Le Tic-Toc-Choc, Le Gaillard-Boiteux, Soeur Monique), čistoty a přesnosti pasáží v Mozartově Sonátě B dur, grandiózní síly zvuku evokujícího varhanní pleno v Bachově Preludiu a fuze a moll a Passacaglii c moll i pozitivitou zářící barvy v charakterově až orchestrální Anglické svitě č. 4, odkazující svou úvodní částí preludia (výrazně se podobá cembalovému sólu úvodní věty bachovského opusu BWV 1050) na kompoziční svět Braniborských koncertů.
Jedinou otázkou, vznášející se nad sobotním koncertem Angely Hewittové, tak zůstává jeho, oproti ostatním festivalovým koncertům, relativně malá návštěvnost. At’ už způsobená mírně duplicitní dramaturgií z hlediska výběru autorů na koncertě prezentovaných (Bach Davida Fraye na úvodním koncertu festivalu a sólový Bach Angely Hewittové o týden později), či novými a přísnějšími epidemiologickými požadavky na vstup, přesto nezvládla dokonalosti tohoto večera uškodit, ba naopak. Koncert tak získal na přiměřeně komorní atmosféře, která celý zážitek učinila ještě osobnějším a umocnila jej.
Klavírní festival Rudolfa Firkušného – Angela Hewitt
6. listopadu 2021, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program:
Francois Couperin – Osmnáctá suita (z Třetí knihy Skladeb pro cembalo)
Wolfgang Amadeus Mozart – Sonáta B dur KV 281
Johann Sebastian Bach – Preludium a fuga a moll BWV 894
Johann Sebastian Bach – Anglická suita č. 4 F dur BWV 809
Johann Sebastian Bach – Passacaglia c moll BWV 582 (arr. Eugen d’Albert)
Účinkující:
Angela Hewitt – klavír
